Archiv pro rubriku: 100 klacků

Sto klacků – #3 – mobilní komunikace

Tohle bude částečně povzdech nad fungováním nekonkurečního trhu a zároveň nad neschopností regulátora. A na závěr tip na start-up!

Už tři roky bydlíme na vesnici nedaleko maloměsta. Krajina mírně zvlněná, žádné vysokohorské údolí. Relativně hodně lidí okolo. Ale když si chci zavolat, musím na zahradu nebo se s mířit s tím, že telefonuju na třikrát, pětkrát… A přitom podle mapek pokrytí, kterými se všichni tři operátoři na webu chlubí, tu mám mít bezproblémové plné LTE. Realita? Občas dvě čárky 2G nebo EDGE.

Důvod mi vysvětlil technik mého operátora (T-Mobile). Máme tu smůlu, že se nacházíme přesně na rozhraní dvou BTS a tudíž signál kolísá. Vzhledem k tomu, že proběhla konsolidace sítí T-M a O2, situace je u modrých úplně stejná. Poradil mi, abych si přepnul telefon trvale na 2G (v roce 2017!) nebo abych přešel k Vodafone. Ten tu má pokrytí výrazně lepší.

Všude se mluví o tom, jak má Česká republika zoufalé pokrytí daty. Do toho mi T-Mobile pravidelně volá s nabídkou mobilních datových tarifů (na to jim rád odpovídám tím, že když už si svojí politikou udělali z trhu – ČR – zemi s jednou z nejvyšších hustot pokrytí wifinami, nemůžou se divit, že jim jejich data už nikdo nechce platit).

Já mám ale problém hlavně s voláním a o tom se nemluví – data jsou fajn, data jsou mediální téma, ale každý, kdo cestuje po republice a vyřizuje obchodní záležitosti ví, že z vlaku si prostě nezavolá. Pokrytí na trati Praha – Ostrava v některých částech není prakticky žádné (Choceň – Ústí n. Orlicí, okolo Olomouce, ale i mezi Kolínem a Prahou), nebo tak nekvalitní, že vyřídit si hovor je skoro nemožné (věta, která padne ve vlaku snad ještě častěji než „Kontrola jízdenek!“ je „Cože? Já tě neslyším! Haló? Hele, já jsem ve vlaku, zavolám ti až dojedu, jo?“). Výmluvy operátorů na vagóny a fólie na oknech neberu. Když vlak stojí ve stanici, je zajímavé, že signál je většinou bez problému. A signál není ani ve starých motorácích, které rozhodně žádné fólie na oknech nemají. A palubní WiFi, která jen agreguje třikrát mizerný signál mobilních operátorů je pak spíš k smíchu.

Zavolat si z auta cestou od zákazníka znamená volat tak na pětkrát, než vyřídíte pětiminutový hovor, protože pokrytí je sice teoreticky všude, ale moc se nepočítá s tím, že by se uživatel pohyboval.

O metru škoda mluvit.

A co s tím má společného stát? Stát přece vlastní frekvence a provozuje regulátora trhu. Existuje vůbec nějaký kvalitativní parametr, kterým by stát požadoval po operátorech nejen základní pokrytí („aspoň jedna čárka“), ale taky to, aby byl signál stabilní? Aby pokrýval oblasti, kde sice prakticky nikdo nežije (třeba údolí Orlice), ale kde se v každém okamžiku ve vlacích nachází stovky lidí toužících po mobilních službách? Stará se stát kromě toho, jak co nejvíce na**at občany chlubením se, jak nízké tarify si dokáže vyjednat pro jednotlivá ministerstva a státní úřady i o to, jak kvalitní je základní pokrytí státu mobilním signálem? Nerezignovali náhodou operátoři na zlepšování kvality služeb a není náhodou úlohou státu nutit je, aby své služby zlepšovali?

A slibovaný tip na start-up? Několikrát jsem zažil situaci, kdy jsem s T-Mobilem přel o to, zda někde má nebo nemá pokrytí. Zastání jsem nenašel u slečny na infolince, která koukala do stejné mapky na jejich webu, jako já, ale až u servisního techniky, který mi byl schopen přesně říci o síly signálu v dB u jednotlivých typů signálů (a zhodnotil objektivně, že to vážně stojí za prd a volat se s tím moc nedá).

Co takhle vytvořit aplikaci, která bude zaznamenávat sílu signálu na místech, kde se pohybuje telefon s tím, že cokoliv pod „tři čárky“ (doplňte si sílu signálu v dB) bude prostě bráno jako „bez kvalitního pokrytí“. A za každý přerušený hovor by to vygenerovalo kruh o poloměru 100 m bez signálu. Moc by mě zajímalo, jak by pak vypadala mapa pokrytí jednotlivých operátorů poté. A tuhle mapku by pak měl vzít stát a „omlátit ji o hlavu“ operátorům, až budou fňukat něco o „specifickém trhu“.

Sto klacků – #2 – Rovný přístup

Úvod seriálu se docela uchytil, takže tady je další. Co mě štve na přístupu státu k podnikání? Třeba naprosto nevyrovnaný přístup živnostníka ke státu a státu k živnostníkovi. Hodlám to demonstrovat na svém vlastním příkladu:

V prosinci 2016 jsem založil firmu a přešel z OSVČ na s.r.o.. Důvody byly tři:

  1. Nechtěl jsem už dále ručit celým svým majetkem – právníkem mi bylo vysvětleno, že se to netýká jen finančních závazků, ale např. i způsobených škod. Když píšete dokumentaci, jejíž správnost může být rozdílem mezi fungující fabrikou a spáleništěm, je tenhle argument takřka absolutní.
  2. Prestiž. Při jednání s firmami jako Philip Morris, Unipetrol, Siemens nebo Pivovary Staropramen je prostě hezčí moci se představit jako jednatel společnost, než nekontroverzní podnikatel.
  3. Elegantnější zaměstnávání kolegů – chtěl jsem, aby měli lepší pocit z toho, že pracují pro firmu, ne pro OSVČ, a mohli se tak i lépe ztotožnit se společným dílem.

A protože jako OSVČ jsem byl plátce DPH (z titulu obratu), požádal jsem jako nově vzniklá firma rovněž o to, abych mohl platit státu dobrovolně DPH.

Ano… znalí už se smějí…

Tak třeba když máte u kontrolního hlášení chybu, resp. stát si myslí, že tam máte chybu, i když ji tam nemáte, máte na reakci 5 dnů (bez ohledu na svátky, víkendy, atd.). To po vás chce stát. A když chcete reakci po státu? Sledujte:

16.12.2016 – založeno s.r.o.

16.12. 2016 – posílám datovkou žádost o dobrovolnou registraci k DPH.

10.1. 2017 – volá mi paní z FÚ, že:
a) jsem to poslal ze špatné datovky (na to jí stačily tři týdny to zjistit, že byly Vánoce ji přece neomlouvá…) – je třeba to poslat z datovky s.r.o., ne z datovky OSVČ. Jenže datovku s.r.o. mi stát zřídil až 21. 12. 2016.
b) chce doložit, že jsem skutečná firma a že opravdu v něčem hodlám podnikat. Nezajímá ji, že doménu se jménem firmy používám už 5 let, že mám stálé zákazníky, ohlášené živnosti vázané, ke kterým je třeba akreditace získaná zkouškou na ministerstvu vnitra, atd. Chce vidět objednávky od zákazníků a nějaké moje vystavené faktury (sic! ani ne měsíc po založení firmy).

Posílám, co můžu.

18. 1. 2017 – paní z FÚ chce, abych jí poslal podnikatelský záměr, včetně finanční rozvahy, seznamu stálých zákazníků, ukázku smluv atd. Posílám s hlasitým skřípěním zubů…

FÚ má na rozhodnutí 30 dnů. Rozhodnutí je nenárokové, tzn. můžu doložit všechno a oni se stejně mohou rozhodnout, že mě jako plátce DPH nezaregistrují. Od roku 2013 jsem přitom čistým plátcem, nikdy jsem neměl nadměrný odpočet…

16. 2. 2017 – přesně 29 dnů od doložení nepotřebných dokladů (to je náhoda 😉 ) mi přišlo vyrozumění, že laskavě mohu začít platit státu DPH. A to jsem na tom ještě skvěle! Jsou lidé, co za tuhle drzost vyfasují flastr.

A perlička na závěr. V registraci DPH je firma povinna uvádět číslo účtu pro daňové účely, kterýžto se následně zveřejňuje. Asi tak týden po registraci k DPH mě napadlo se podívat na Ares, jestli tam číslo mám.

A co myslíte? No neměl jsem ho tam.

Napřed jsem zjebal účetního, protože každý správný mafián kontroverzní podnikatel ví, že to vždycky posere hlavně účetní. Ale ten se dušoval, že tam číslo účtu napsal. Takže telefonát na FÚ, proč nebyl účet zveřejněn. Odpověď mě poslala do kolen. Prý ho úřednice „zapomněla přepsat“! Chápete?! Z datového souboru poslaného datovkou ve strojovém formátu xml v lednu 2017 (tedy v 21. století) ho někdo musí někam ručně přepsat!

A taky mi přešel tento roztomilý email:

Výstřižek

Tak jsem si říkal, že si tento email musím uložit. Až po mě bude chtít finančák desítky tisíc pokuty za to, že jsem zapomněl něco někam poslat včas, napíšu jim „ještě jednou se omlouvám.“

A kdybych měl větší koule, odpověděl bych na ten email fakturou na 50 tisíc pokuty…

Sorry, jako…

 

Sto klacků – #1 – Normy

Rozhodl jsem se vytvořit si na (trochu stagnujícím) blogu novou rubriku. Pojmenuji ji „sto klacků“ – schválně, co si pod tím představíte?

Ne, není to sto tisíc korun. Je to obrazně řečeno 100 klacků, které stát hází pod nohy těm, kdo se snaží být na státu co nejméně závislými, brát co nejméně ze společného a dokonce státu formou daní, odvodů a mezd svým zaměstnancům něco přispívat. A stát je za to trestá, místo aby pomáhal.

#1 – Normy.

Asi by se v dnešních dnech slušelo začít EET nebo drakonickými a nesmyslnými pokutami za nedostatky (a „nedostatky“) v kontrolním hlášení. Ale o tom se píše všude a já bych rád věnoval pozornost i dalším tématům. K EET a KH se určitě ale dostanu.

Co mě pálí skoro stejně, je totiž přístup státu k technickým normám. Pracuji v technické oblasti, kde je použití technických norem nutností. Normy (myšleno zejména ČSN a oborové normy, jako třeba TPG) sice obecně právně závazné nejsou, ale v mnoha oborech jsou „zezávazněny“ zákonem, takže je jejich dodržování stejně povinné, jako u zákonů. Například v oblasti požární ochrany nebo třeba v případě homologace vozidel, stavebnictví, apod. Důvodem je to, aby příslušné zákony nemusely mít stovky a tisíce stránek (pokud by obsahovaly veškerý technický text z norem) a nemusely být novelizovány poslanci pokaždé, když se změní nějaká konkrétní hodnota v tabulce v nějaké konkrétní normě.

Problém ale je, že stát na jedné straně vymáhá používání norem a na straně druhé jejich používání zpoplatňuje částkou (minimálně) 2000 za rok. Přičemž za tuto cenu dostanete pouze možnost číst normy v zabezpečeném PDF a to na maximálně 2 PC. Zabezpečené PDF navíc funguje pouze na windows nebo mac, takže třeba s tabletem s androidem na stavbě nebo u zákazníka máte smůlu.

Za maximální nehoráznost pak považuji dvě věci:

  1. z norem nelze kopírovat, takže když do technické zprávy potřebujete pasáž z normy, musíte ji ručně přepsat.
  2. normy nelze tisknout bez toho, aniž byste si zaplatili příplatek za povolení k tisku norem (podotýkám, že se jedná o tisk na váš papír, vaším inkoustem na vaší tiskárně!). Přičemž povolení na tisk 50 stran vyjde na „lidových“ 500,- Kč. Jedna z cca 20 norem, které denně používám, má přitom průměrně 80 stránek.

Pokud jste třeba začínající podnikatel a chcete se do začátku vybavit základní sadou 20 norem z oblasti požární ochrany a chcete si je vytisknout, abyste je mohli po večerech studovat v rámci zdokonalování a zvyšování své kvalifikace, počítejte s náklady minimálně 7000,- Kč (2x povolení na tisk 1000 stránek po 3500,- Kč).

Na závěr 2 třešinky na dortu:

a) Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví bez okolků přiznává, že peníze z poskytování technických norem plynou na saturaci schodku státního rozpočtu. A to přesto, že se Andrej Babiš chlubí přebytkem. Neměl by podle této logiky spíše stát platit uživatelům norem?

normy

b) některé normy (třeba moje „alfa a omega“): ČSN EN 60079-10-2 je platná od září 2015 a dosud existuje pouze v anglické verzi s arogantní douškou na titulní stránce, že norma v angličtině má stejnou platnost, jako normy v češtině. Stát mi tedy přikazuje se řídit normou, kterou není schopen za mých 2000,- Kč ročně ani přeložit do češtiny (a to má pouhých 36 stran).