Archiv pro rubriku: Procházky

Marienberg – Reitzenhain – Křimov (1875-1948).

Řízením osudu a přírodních živlů jsme letošní dovolenou netrávili na Jesenicku, kam jsem se moc těšil zejména kvůli „Slezskému Semmeringu“, tedy trati z Hanušovic do Jeseníku (názvy jako Ramzová, Ostružná, Branná a Horní Lipová ve mě stále vyvolávají pocity příjemného mrazení a zdálky slyším dunění Brejlovců a Bardotek), ale v Krušných Horách. Zvolil jsem si na projetí náhradní lokaci – trať Chomutov – Vejprty, která je sice sklonově podobně zajímavá, ale co se provozovaných vozidel týče (ř. 810) je to kolosální nuda a bída. Orchestrion prostě s motorem z LIAZu nemůže dunět tak, jako dvanáctiválec o objemu 129 l, že…

Jenže ouha… na trati Chomutov – Vejprty jezdí toliko jeden pár vlaků denně a to ještě pouze v sobotu a v neděli. Napadají mě kacířské myšlenky (vyplatí se vůbec provozovat trať v takto náročných podmínkách s tak „hustým“ provozem?) a hned jsem si dal facku. Jako trainlover a trainspotter vyznávám zásadu, že dokud se na trati jezdí, žije. Kde se nejezdí, tam se krade a kde se jednou kradlo, už se nejezdilo. A každé zrušené tratě je hrozná škoda.

No a protože dovolená trvala pouhé tři dny (středa až pátek), tak i svezení do serpentin za Chomutovem mi bylo upřeno. Vzal jsem tedy za vděk své druhé nejoblíbenější kratochvíli a šel na procházku. Výchozí bod: Vejprty. Mezilehlé body: Přísečnice, Jilmová, Pohraniční (do r. 1945 Reitzenhain) – Hora Svatého Šebestiána a pak podle času buď Chomutov nebo bus zpět na Kovářskou. Trasa: 20+ km.

Vybaven mapou, lahví vody a balíčkem sušenek jsem se vydal na špacír. Viděl rašeliniště, čarokrásné vršky a tabule Krušných hor, s potěšením konstatoval, že už to nejsou ty holiny poseté šedivými torzy smrků a přečetl si důkladně všechny poučné tabule po cestách, které jsem potkal. To dělám totiž vždycky a spoluchodce tím většinou štvu, protože zdržuju.

V Pohraniční (což není vesnice, jak by se podle názvu i značce v mapě mohlo zdát, ale neměcky hovořící benzinka na české straně hranice) jsem rozmýšlel co dál. Pil jsem předraženou teplou malou plzínku a čuměl do mapy. Na autobus to bylo brzo, na cestu po modré až do Chomutova zase moc pozdě. A tu mě v mapě upoutal nápis „zaniklá trať Marienberg – Křimov“ kolem slabé čárky linoucí se krajinou kýženým směrem.
Sakra, vždyť ta trať podle té mapy musela vést přímo tady, hned vedle té benzinky! Řekl jsem si, že se zkusím v lese podívat, jestli náhodou někde v lese neobjevím zbytky náspu. Vlastně jsem nemusel hledat vůbec, protože poslední vechtr na českém území stojí hned vedle benzínky. Mimochodem, je dost unikátní v tom, že stojí vlastně pod náspem a vede z něj na těleso trati lávka. Na konci té lávky bylo nástupiště zastávky Reitzenhain v Čechách (tak se skutečně jmenovala!), která byla zřízena proto, aby nemuseli občané z české vesnice chodit přes hranice do 1 km vzdáleného saského Reitzenhainu a procházet tak pasovou kontrolou i když jeli dolů do Chomutova.

IMAG0483

vpravo bylo nástupiště zastávky Reitzenhain v Čechách

 

Řekl jsem si, že si tu trať projdu a od té chvíle začaly nejkrásnější 4 hodiny z celé dovolené…

Je pravda, že trať je místy zarostlá tak, že je v podstatě neprůchodná. Hlavně mladými smrčinami které místy tvoří neprostupný porost mladých větví, k tomu na mnoha místech popadané stromy… Ale zase je výhoda, že trať vede úplně opuštěnou krajinou s krásnými výhledy do kraje z vysokých náspů. Místy se dá jít i po cestičkách nebo trávě podél tělesa (v jednom zatopeném traťovém zářezu je to dokonce nutnost – vody tam bylo po kolena).

Poslední pravidelný vlak na trati projel už před šedesáti lety, takže je jasné, že vše kovové je pryč. Zbyly jen pražce, které byly v překvapivě dobrém stavu (na to, že byly 140 let staré a posledních 60 let nechané naprosto na pospas přírodě Krušných hor bez jakékoliv údržby je zázrak, že tam vůbec nějaké pražce jsou. Náspy a zářezy jsou zachovalé takřka všechny, dokonce i některé vechtry jsou přestavěné na rekreační bydlení a opravdu jim to sluší!

IMAG0489 IMAG0490 IMAG0491 IMAG0493 IMAG0501

Tři hodinky jsem se tak prodíral roštím a žasnul a nasával tu božskou atmosféru železniční archeologie a děkoval za každý kousek trati, kde nebylo tolik smrčin a dalo se jít pohodlně po trávě. Na konci jedné takové cestičky jsem rozhrnul větvě a ustrnul v němém úžasu. Před očima se mi totiž objevilo tohle:

IMAG0504

místo, kde stál tzv. druhý ocelový most

Krásné údolí s bublajícím potůčkem, hluboké, divoké… Na smrky jsem se díval z výšky a říkal si: sakra… tady musel být ocelový příhradový most – kamenný most by měl oblouky… Ale to rozpětí! To muselo být alespoň nějakých 80 m. Nakonec jsem se spletl o dvacet – bylo to 60 m. Na takové lokálce?? říkal jsem si… Když jsem se pokochal, seběhl jsem do údolí, přeskočil potok, vydrápal se na druhé straně na vysokánský násep a pokračoval dál. A o pár set metrů dál jsem užasl znovu. Tentokrát jsem si ale říkal, že si ze mě někdo dělá srandu…

IMAG0515

severní pilíř mostu přes Bezručovo údolí

IMAG0516

(klikněte pro zvětšení) – Bezručovo údolí z dálky. Na fotce jsou vidět oba krajní pilíře a vechtr, který stával na konci nádraží Hora Sv. Šebestiána. Foceno z kraje vesnice.

To rozpětí krajních podpěr bylo totiž u toho druhého mostu ještě větší (ano, dvojnásobné!). Jenže uprostřed nikde nebyly ani známky po pilířích a já si lámal hlavu, jestli jsem někdy někde viděl železniční ocelový most na horské lokálce, který by měl rozpětí větší než 100 m v jednom poli… Nemohl jsem si na žádný takový vzpomenout…

Až doma jsem se dočetl, že jsem měl přeci jenom dobrý odhad… Příhradový ocelový most tu skutečně byl, ale měl uprostřed pilíř. I tak to bylo monumentální dílo a já před ním dodnes smekám.

dobová fotka mostu přes Bezručovo údolí (díky panu Váněmu a stránkám http://www.zeleznice.vanovi.net)

Došel jsem do Bezručova údolí a měl dvě možnosti: nechat si ujet autobus z Hory Sv. Šebestiána a pokračovat do Křimova nebo Chomutova (což bych ale nestihl) nebo ho stihnout… Pragmatismus zvítězil a já se až doma dozvěděl, že neméně zajímavá polovina na mě ještě stále čeká.

Mimochodem, Krušnými horami se pořád táhne nit druhé sv. války, odsunu Němců a všech těch věcí okolo… Vždyť i tahle trať skončila právě kvůli odsunu a následnému uzavření hranic. V roce 1930 po ní projelo na sto nákladních vozů denně (!!), několik osobních vlaků a jezdil po ní i pravidelný rychlík Chomutov – Chemnitz. V roce 1948 klesla přeprava nákladův podstatě na nulu, stejně jako počet přepravených osob.

Hora Svatého Šebestiána měla v té době (do r. 1946) více než 1200 obyvatel. Svoje vlastní nádraží, soud (!), četnickou a hasičskou stanici, kostel, školu… Dnes má tato vesnice kolem 200 obyvatel, nic z výše uvedeného a rozhodně větší počet sádrových trpaslíků než stálých obyvatel… Snad ještě zavřený penzion obývaný trvale vietnamským trhovcem (fakt! :-) ), hospodu s poetickým (ale naprosto výstižným) názvem Kůlna a Shellku. Bylo mi z toho smutno, jak jsem si to tak četl na návsi při čekání na mikrobus a představoval si, o co raději bych se svezl lokálkou…

Pro zájemce vřele doporučuji k návštěvě stránky http://www.zeleznice.vanovi.net/, brožuru o historii tratě (8,5 MB, PDF).

Hlavně ale držím palce při snaze o přeměnu tratě alespoň na cyklostezku, protože její rekonstrukce a opětovný drážní provoz je bohužel z říše snů…