Archiv pro rubriku: Short stories

Too long for twitter, too short for blog.

O prospěšnosti mléka.

Tuhle jsem někde na internetech zahlédl článek o zdravé výživě, kde mě zarazilo konstatování, že mléko není zdravé. OK, říkal jsem si, je to jen jeden z extrémů sínusovky, která ohledně mléka a jeho prospěšnosti probíhá (od „je to jed“ po „je to to nejzdravější“). Zaujal mě ale argument, proč by mléko nemělo být zdravé: protože člověk je údajně jediný tvor, který pije mléko jiného savce.

A to mě zarazilo, protože:

a) každý ví, že kravské mléko klidně pozřou i jiní savci (pes, kočka)

b) člověk vyrábí spousty potravin, které si jiní savci nejsou schopni vyrobit / ulovit / připravit. A o jejich zdravotní neprospěšnosti se toho moc nenamluví. Třeba všechno, co je z mouky, že?

c) pokud bychom měli přijmout teorii, že zdravé je jen to, co je pro člověka, co by „primáta“ všežravce přirozenou součástí stravy, museli bychom vynechat veškeré tepelné úpravy (od vaření nebo pečení po chlazení a mražení) a konzervaci

Nebo jak to asi autor zamýšlel?

O kolotoči.

Státní firma Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) se soudila se skorostátní firmou ČEZ ohledně elektřiny. Nevím, o co šlo, ale není to podstatné. Zajímavé je to, co se dělo potom.

SŽDC spor prohrála a musela zaplatit ČEZ miliardu korun. Což se stalo. Pro SŽDC to byl ovšem velký neplánovaný výdaj a tak přemýšlí, kde peníze vzít. Požádalo o radu ministerstvo a to slíbilo mimořádnou dotaci. Chce se mi navrhnout, aby si vzali peníze z ČEZu, myslím, že shodou okolností nedávno o zhruba stejnou částkou zbohatl. Ale to by nebylo fér. ČEZ přece nepatří jenom státu.

Kdo se směje ovšem nejlíp, jsou právníci. Jeden si jako „náhradu výdajů“ a svůj zisk si účtoval kolem 9 milionů korun a to měl tu smůlu, že byl na straně sporu, která nevyhrála…

O České poště.

Svěřím se vám se svým dnešním zážitkem z pobočky České pošty – konkrétně na pardubické třídě Míru.

Normální velká pošta, 15 přepážek, klasický systém na čekací lístky.

Vezmu si lístek a čekám.

Tři metry ode mně u přepážky stojí paní a řeší své záležitosti. Vedle ní, asi tak metr, postává chlapík zády ke mně, v bundě a kšiltovce. Na první pohled hejsek a už od pohledu mi byl protivný. Tuším, že chce předběhnout těch 20 čekajících. Paní odchází od přepážky a  chlapík se vmáčkne místo ní. A pak proběhne tahle konverzace s paní za přepážkou:

„Chtěl bych poslat tenhle dopis, doporučeně.“
„Ale to si musíte vzít napřed lístek a počkat až na vás přijde řada!“
„Víte, ale já na to moc nevidím…“
„Tak si tam poproste, ať vám to tam někdo zmáčkne. A sama mačká čudlík pro vyvolání dalšího čísla a zadívá se borcovi přes rameno.“

Super ho utřela, říkám si v duchu…

Chlapík se otočí, kromě bekovky a tmavých brýlí na očích má v ruce bílou hůl a pomalu odchází a brblá polohlasně že to je super, že si zmáčkne číslo, ale „jak kurva poznám, že jsem na řadě, když ty čísla nejdou po sobě, nevím, kolik je to moje číslo a upozornění je jenom tónem?!

Tak jsem mu dal svoje číslo, řekl mu, ať v klidu počká a že ho na tu správnou přepážku pak dovedu.

Milá Česká pošto, až tě zprivatizují a tvoje služby převezme někdo, kdo ví, jak pracovat s vlastními zaměstnanci a nechovat se jako nabubřelý moloch, dám si na to skleničku.

Nebo dvě.

O předávacím protokolu.

Moje práce spočívá především v tvorbě popsaných papírů, sem tam s nějakými obrázky a 3D vizualizacemi. Prodávám svoje myšlenky.

Výsledkem mojí činnosti pak jsou hlavně dokumenty, CD nebo flash disk s daty a nějaké to papírování okolo (faktura a tak). Protože šetřím náklady, nejezdím s hotovými dokumenty osobně, ale posílám je doporučeně poštou. Hlavně proto, že zákazník už před tím odsouhlasil verzi v elektronické podobě a papírovou verzi chce většinou pouze pro „orgány“, protože většina mých zákazníků stejně funguje elektronicky, ve světě e-dokumentů a intranetů.

Součástí zásilky je také starý dobrý předávací protokol, který prokazuje, že zákazník zakázku převzal v požadovaném množství a formě. Posílám jej ve dvou vyhotovením, přičemž hned vedle podpisu je tučně nepřehlédnutelně napsáno:

Prosíme o zaslání 1 potvrzené kopie tohoto předávacího protokolu zpět (naskenovaný emailem nebo poštou). Děkujeme.

A tak jsem si udělal soukromý průzkum, kolik a v jaké formě se mi jich vrátilo. Výsledek je tento:

graf(klik pro větší zobrazení)

Zajímavostí je, že pokud porovnám v jaké formě mi od zákazníků chodí objednávky, pak v loňském roce jich 94 % přišlo elektronicky (buď přímo formou souboru, nejhůř oskenové).

Současně je zajímavé, že v sekcích „poslali poštou“ a „poslali poštou doporučeně“ převažují zákazníci, kteří mají v podpisu mailu kraviny jako „Think about environment before printing this email.“, ale… jak zpívá Robert Křesťan: „To už nejsou básně, to už jsou jen sprostý pomluvy…“

Dar nedar.

Už nějaký čas běží na Radiožurnálu upoutávka na vánoční dárek od Českého rozhlasu. Ke stažení v radiotéce je komplet všech sto rozhovorů s hosty, které Jan Pokorný a Lucie Výborná natočili v létě v rámci maratónu rozhovorů. K tomu je nabízen ke stažení i přepis rozhovorů jako eBook a to vše zdarma.

Zaujalo mě to, protože mám rozhovory v rádiu obecně rád (protože to nejsou ty samé zprávy opakované celý den dokolečka nebo příšerné odrhovačky, které mi už lezou krkem). Co se taky na dlouhých cestách v autě dá dělat jiného než poslouchat rádio, že?

Zvykl jsem si stahovat si audioknihy – takové, které jsem si vždycky chtěl přečíst, ale nějak na to nikdy nebyl čas. Třeba některé verneovky, a tak dále. Jenže to leze do peněz – jedna audiokniha je tak na jednu až dvě cesty a stojí od stovky výše.

Proto jsem zajásal, když jsem slyšel, že rozhovory z projektu 100 statečných jsou ke stažení zdarma. Pak ovšem přišla srážka s radiotékou a bylo po nadšení.

Tak za prvé: vyhledávání nezná „sto statečných“ ale jenom „100 statečných“. Budiž.

Dál ovšem následuje peklo: všechny rozhovory jsou ve formě jednotlivých MP3 (co host, to jedna položka ke stažení v eshopu). Všechny najednou stáhnout nelze. Navíc radiotéka funguje jako eshop – takže kliknout na položku, vložit do košíku, potvrdit, že opravdu vložit, kliknout zpět na seznam nahrávek a to celé zopakovat stokrát…

Vlastně padesátkrát, protože více položek do košíku vložit nejde. Tak jsem to všechno absolvoval a tešil se, že někde nakonci vypadne kód ke stažení položek. Místo toho přišel email kde bylo padesát jednotlivých odkazů, na které bylo třeba postupně klikat a jednotlivé položky stahovat po jedné.

Copak nešlo všechny ty soubory vzít, zabalit je do jednoho ZIPu a umístit pod nějakou special ikonkou na úvodní stránce?

Nemluvě o tom, že inzerovaná kniha je pouze v tištěné podobě, není zdarma ale za 269,- Kč a stejně je vyprodaná…

Některé věci se nemění…

V letech 2002 jsem se stal jedním z prvních klientů eBanky v okamžiku, kdy se začala velmi silně orientovat na přímé bankovnictví. Jejich koncept mi úplně mluvil z duše. V roce 2006 koupila eBanku Reiffeisen Bank – v té době vedle České spořitelny můj nejméně oblíbený finanční ústav. Nevím proč… prostě pocitově. Z eBanky se stalo eKonto v rámci RB a já jsem přestal být jejich klientem – účet jsem úplně zrušil a stal se přes přestup v ČSOB klientem nově vznikající mBank.

No a nyní jsem se řízením osudu a mého finančního poradce stal klientem RB. Kvůli refinancování hypotéky. A znáte to: my vám dáme dvě milióntiny procenta nižší úrok na hypošce, ale vy si musíte zřídit účet. Identifikace probíhá na rodné číslo. Už když jsem v bance rozlepil obálku s PINem, bylo mi něco divného. Ten PIN mi byl hrozně povědomý.

A pak jsem se přihlásil doma do bankovnictví a účet mě oslovil „Milý Honzíku!“ a to jsem šel do kolen. Ten účet totiž vypadal PŘESNĚ stejně jako v tom roce 2006, kdy jsem ho opouštěl. Stejné menu, stejný systém, stejná grafika, stejné… všechno. Dokonce moje osobní nastavení, kdy si můžete vybrat třeba oslovení, adresy, telefonní čísla.

Samozřejmě, účet byl v „defaultním“ režimu – žádné nastavené trvalé platby atd. Přesto jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem musel být v systému RB, který RB převzala od eBanky, veden pod svým rodným číslem a veškerými preferencemi ještě osm let poté, co jsem s nimi neměl vůbec nic společného. A že při zřízení účtu mi vlastně jen oživili ten původní. Už to asi nedohledám, ale vsadil bych si, že i číslo účtu je stejné.

Co mě šokovalo dál byl ten absolutní nevývoj v té aplikaci. Bylo to stejné, jako kdybyste se přihlásili do GMailu a vysočilo na vás rozhraní z roku 2006 na email.cz („Nově nabízíme též POP3 za 300 Kč měsíčně!“). Doufám, že když už šetřili na vývoji GUI, tak aspoň sledují trendy co se týče bezpečnosti a zabezpečení…

Nikdy jsem neměl silnější retro pocit.

Deus Ex: Human Revolution

Deus Ex: Human revolution je bez přehánění nejlepší hra, jakou jsem kdy hrál. Jako fakt. Je to totiž optimální koktejl věcí, které mě na FPS baví:

  1. Nelineární. Ve hře jsou různé lokace (města, základny, apod.), které můžete libovolně procházet. Můžete plnit jen hlavní quest nebo i pobočné questy
  2. RPG prvky. Postavu vylepšujete o tzv. augmentations, které ale nejsou tak okaté a brutální jako v Crysis, navíc si je můžete zvolit podobně jako například ve Fallout 3. Nejsou ale tak složité.
  3. Stealth / Rambo přístup. Celou hru můžete projít v podstatě bez jediného výstřelu. Naopak se můžete prorubat středem jako harvester lesem. Oba přístupy jsou vzácně vyrovnané a většina hráčů pravděpodobně skončí u systému „proplížím se kam až to půjde a až mě najdou nabiju brokovnici a dojedu zbytek“.
  4. Hra je správně ukecaná. Příběh není jen statická kulisa ke střelnici. Hra pobsahuje konverzace s cizími postavami (skoro se všemi si lze povídat). Nicméně u klíčových rozhovorů je ostrý jazyk stejně důležitý jako ostrý nůž. Ze spousty věcí se lze vykecat, spoustu věcí si ale špatně zvoleným vyjednáváním můžete taky dost zkomplikovat.
  5. Nemáte neomezený arzenál. U jiných FPS mě vždycky zajímalo, jak může postava unést tři pušky, raketomet, gutling gun a ještě batoh plný lékárniček a při tom všem se plížit klimatizací nebo skákat po střechách. Tady když si chcete vzít raketomet, musíte vyházet polovinu věcí z inventáře. V dalším levelu zjistíte, že nemáte rakety, zato by se vám hodila ta pistole, co jste bez rozmyslu zahodili. JInými slovy – nedá se sebrat všechno, co najdete, ale přemýšlet, co se bude hodit podle toho, jaký styl hraní vyznáváte. Pokud se raději plížíte a rádi čekáte minuty, až se kl vám strážný otočí zády, abyste ho mohli tiše sejmout, nebudete si brát minigun, ale spíš taser.
  6. Logika prostředí. Když někoho zabijete a necháte mrtvolu ležet, někdo ho najde a spustí poplach. Máte tak možnost tělo vzít a někam ho schovat. Když někoho zabijete před zrakem kamery, je to jízdenka do pekla. Když tu kameru zničíte, je jisté, že do dvaceti sekund tam naběhne pár chlapíků s odjištěnými samopaly zjistit, co se to děje.
  7. Různé varianty likvidace nepřátel. Můžete někoho zastřelit. Dělá to strašný kravál. Nebo ho můžete zastřelit snajperkou s tlumičem. Když to uděláte šikovně (nikoliv před zraky jeho kolegy), budete mít o jednoho protivníka méně. Můžete chlapa taky na blízko omráčit. Pokud vás před tím neviděl, za minutu se probere a nespustí poplach, jen začne prohledávat okolí, protože netuší, co se to sakra děje. Vy jste zatím o místnost dál. Nebo ho můžete potichu ručně sejmout (do mrtva :-) ). Nebo se můžete proplížit opatrně okolo do místnosti, kde hacknete terminál ovládající automatické „turrets“ a přeprogramovat je tak, že začnou střílet na nepřátele a ne na vás. Jak říkám – zábavy kopec.
  8. Hackování. Do počítačů, zamčených dveří a trezorů se můžete dostat tak, že najdete heslo, nebo si je hacknete. Hackování je ze začátku (bez správných vylepšení) dost fuška, v pozdější fázi spíše rutina, která ale rozhodně neomrzí.
  9. Dost dlouhý gameplay. Hra mi vydržela na dobrých 20+ hodin hraní a to nejsem typ, který by se někde moc vykecával.
  10. Reální nepřátelé. Iritují mě zombíci, ufoni, mutanti, ektoplazmatický šmejdi apod. Tady není jediná „nadpřirozená“ bytost.
  11. Ovlivnění. Jedním rozhodnutím determinujete další vývoj hry. Jak moc většinou poznáte ve chvíli, kdy se to nejméně hodí…
  12. Alternativní konce. Na závěr dostanete na výběr ze tří možných scénářů, jak hra skončí. A všechny tři konce jsou ukázkou různorodé filozofie celého světa  i hlavní postavy – tedy vás. Vím, vypadá to zmateně, ale zahrajte si a zjistíte :-)
  13. Vyrovnaná obtížnost. Jen dvakrát jsem si musel vzít na pomoc strejdu Googla a to jen proto, že jsem právě někdy na začátku hry udělal dost blbé rozhodnutí.

Rozhodně doporučuju!

Tunelové paradoxy.

To jsou mi paradoxy…

Tunel Blanka má celkovou délku 6,5 km a odhadované náklady jsou 37 mld Kč. 1 km tedy stojí něco přes 5 500 milionů Kč (ano, pět tisíc pět set milionů za něco, co projedete za cca 1 minutu). Staví ho Metrostav v městě, kde má sídlo.

Jenže stejná firma staví 7,9 km dlouhý tunel na Islandu (více než 2500 km od domova!) za 1,5 mld Kč. Sama firma přiznala, že z důvodu nedostatku práce doma dokonce na Island bude přesouvat většinu kapacit. Cena za 1 km je tedy jen 190 milionů korun.

Chápete? Metrostav staví tunel na Islandu skoro třicetkrát levněji než v Praze!

Nějaké vysvětlení?

To jsou mi paradoxy.

Jak je možné, že pošta, která nabízí hekatomby finančních produktů a na každé přepážce má platební terminál, není schopna přijímat platby za služby kartou (jinou než ERA/ČSOB)?

Jak je možné, že zatímco silnici může používat kdokoliv, železnici taky, není liberalizovaný trh s poštou? Víte co bych udělal? Po vzoru ČD/Cargo vs. SŽDC bych rozdělil Českou poštu na „budovy“ a „služby“. Budovy bych poskytl i jiným (PPL, DPP, DHL,…). Třeba na naší poště je 8 přepážek a když fungují tři najednou, je to zázrak.
Takový můj vlhký sen: Trvale zavřené přepážky s výstavkou šampónů, hraček a stíracích losů obsadilo třeba PPL, já se obloukem vyhýbám frontě lidí dychtících vybrat si peníze z ERA účtu, založit si stavební / penzijní / životní pojištění nebo se zeptat na cenu benzínu postávajících ve frontě před přepážkou České pošty, jdu přímo k okénku DPD, posílám doporučeně balík a k tomu dopis, platím kartou nebo co by stálý zákazník hlásím své číslo (abych obdržel fakturu jednou za měsíc souhrnně) a spokojeně jdu trávit svůj volný čas třeba s dětmi na hřiště.

Jak je možné, že technologický gigant HP neumožňuje platit kartou ve svém eshopu a nutí mě čekat na to, až mi vystaví fakturu (pouze pracovní dny 9 – 17), abych mohl zaplatit předem (2-3 dny) a třeba týden čekat, až si budu moci zase něco vytisknout? Navíc když mě tiskárna upozorní, že dochází inkoust v okamžiku, kdy místo technické zprávy, kterou musím dneska poslat, mi už dvě minuty pouze chrlí čisté papíry (pouze s červeným logem v záhlaví).

Jak je možné, že v době kompjůtrů-trůtrůtrutrů trvá bankovní převod (tedy zaslání pár kilobajtů dat) z banky A do banky B 2 dny a to za předpokladu, že není víkend?

A jak je při tom všem možné, že např. ve Švýcarsku zaplatíte kartou i svazek ředkviček v ceně 0,7 € na tržišti v městečku u stánku na tržišti a nikdo se nad tím ani nepozastaví?

Jsou to ale otázky…

P.S.: S těmi ředkvičkami jsem to osobně vyzkoušel v roce 2007 v městečku Birr na severu Švýcarska jen proto, abych si ověřil, že to jde. Jde…

Nejen v ČR haprují databáze…

O náš korporátní web (pro všechny pobočky naší firmy na všech kontinentech) se stará najatá externí agentura v Dánsku. Přišli s návrhem vylepšení: u produktů se budou automaticky zobrazovat katalogové listy v jazyce uživatele podle jeho zjištěné polohy (země). Vyvinuli systém, odzkoušeli, a připravili k „zapnutí“ do ostrého provozu. O půlnoci ze soboty na neděli měl být web asi hodinu nedostupný a pak už měl být jenom krásný, plně funkční a zcela přístupný.

Nicméně se něco asi nepovedlo…

Na webu momentálně nejsou žádné katalogové listy a dokonce z důvodů, které ví jen agentura zmizely i téměř všechny obrázky, které s katalogy jen pramálo souvisí. Každý další pokus o opravu znamená, že ubyde dalších pár obrázků, nebo že se zobrazují katalogové listy všem pouze v němčině,…

Dvakrát denně všem chodí mail typu: „Omlouváme se za potíže, za dvě hodiny to bude opraveno.“ a následně zase zmizí pár obrázků.

Češi se chápavě usmívají, zatímco zbytek kolegů ze zbytku světa si může hlavu ukroutit.