Hráčovy zápisky.

S novým počítačem mi přišly i nové možnosti. Protože nová rodinná sestava měla být primárně herní, konečně si můžu vychutnat i nejnovější hry se zapnutými plnými detaily a vychytávkami. A tak mám možnost (sto let za opicema, já vím), konečně okusit hry, o kterých jsem dosud jen slýchal. Na doporučení jsem si zakoupil "svatý triumvirát" mých oblíbených FPS: Half-life 2 (+ Episode 1 a 2 a nějaké mody), Crysis (a Crysis Warhead) a S.T.A.L.K.E.R. (zatím "jednička" - dále psáno bez teček... ;-) ).

Přemýšlel jsem, jestli mám vůbec tenhle zápisek psát, ale pak jsem si uvědomil jednu věc: dorůstá nová generace hráčů. Zatímco v devadesátých letech měla každá generace svoje hry (s láskou vzpomínáme na Wolfenstein 3D, ale dnes už by to nikdo asi nehrál), tak současné hry mají mnohem delší životnost, a tak je možné, že budou hratelné mnohem déle, než třeba výše zmiňovaný Wolf.

(předem se omlouvám za absenci screenshotů, ale u následujících her by to bylo nešení dříví do lesa...)

Co se týče her, řadím se mezi ty primitivy, kteří upřednostňují klasické FPS před různými strategiemi, RPG a jinými "vznešenými hrami, které nejsou jen bezduché střílení". U hry se totiž potřebuju hlavně odreagovat a na nějaké dumání a strategie už většinou nemám mozkovou kapacitu. Jedinou výjimkou je Civilizace, která prostě ční nad vším ostatním. Dodnes je mou nejoblíbenější hrou Return to the Castle Wolfenstein (bráno podle počtu, kolikrát jsem ho celý prosšel - cca 10x) a to zejména pro svoji délku, exkluzivní lokace (miluju akce na přehradě!), střídáním "kill-them-all" a "stealth" misí a vojenským tématem. Těsně na druhé místo pak řadím Aliens vs. Predator, a to zejména díky bezkonkurenční atmosféře. Pamatuju se, jak jsem prvních pár míst procházel v NAPROSTÉ tmě, jen se světlicemi, kterých je málo a beztak tvoří víc stínů než světla a když se na motion trackeru objevil pohyb, málem jsem si ucvrkl... ;-)

Jako hráč mám na FPS dost přísné nároky, díky kterým mě chytne opravdu málo co.
Tak za prvé to musí být opravdu FPS - žádný third view. Koukal jsem švagrovi jednou asi 20 minut přes rameno, když hrál Dragon's Age a mohl jsem se uzívat nudou... Mě to prostě nevtáhne do děje...
Dále: musí se bojovat moderními zbraněni. Tedy cokoliv staršího než druhá světová mě nebere... Žádný lukašípy...
Bonus: hororové prvky (Arthur Dent to nazval N.U.D.A. 2, ale mě prostě F.E.A.R. a F.E.A.R. 2, zejména první díl opravdu bavil! a lekal...).
Pokud je na výběr, musím hrát za humanoida. To je třeba důvod, proč jsem v Aliens vs. Predator hrál JENOM za Mariňáka, za ještěrku ani supermana s laserem mě to rozhodně nebavilo...

Jako první jsem si nainstaloval a odehrál Half-Life 2 a poté jeho Episody 1 a 2. Bylo to jako zjevení! Věci se daly nejen rozbít, ale i vzít do ruky, postavit do komínku a vylézt na ně. Fyzika byla opravdu exkluzivní a dosud řekl bych nepřekonaná. Příběh dobrý až vynikající a přítomnost fungujících spřátelených cizích postav  je blaho.

Velmi příjemná byla možnost řídit jednoduché dopravní prostředky (buggyna, člun), aniž by to vyvolávalo otázky typu: jak je možné, že postava umí řídit 20 dopravních prostředků, včetně letadel a vrtulníků, jako jsem měl u jiných her... Rovněž je příjemné a pohodové prostředí - mám rád, když se střídá urban s wilderness, ale mám pocit, že se potenciál města dal lépe využít. Přece jenom linearita v zastavěných oblastech, kdy jde projít jen jedinou ulicí a budovou lze projít jen jedním způsobem, je více nápadná a trochu otravná.

Příjemným kořením Half-Life jsou logické hádanky, které právě využívají interaktivnost prostředí. Někdy je nutné gravity gunem (zbraň, která umí magneticky přitáhnout předměty a pak je jakýmsi pulzem vymrštit) přepojit kabely nebo si podat pomůcku z nedostupného místa. Jsou i mise koncipované přímo jako série logických hádanek (díky bohu je lze absolvovat i bez jejich vyřešení... jinak bych byl na některých místech dodnes...).

Slabé stránky jsem ovšem také zaregistroval, i když mě u téhle hry tolik nevadily. Neodpustím si je ale zmínit:

- hodně mi vadila linearita, zejména v urban oblastech, kterých je většina.
- jako klišé už mi přijde možnost nosit zbraně, které by v reálu vážily dohromady asi tak 100 kilo + munice a ještě s nima skákat a běhat. Je to sice pro hráče zábava, ale myslím, že to dost znevěrohodňuje hru jako takovou...
- některé potvory (jako například jakási mechanická verze pavouka nazývaná Stryder) lze zničit jen specifickým způsobem (typicky zásahy třemi raketami do trupu). Přitom logicky nejzranitelnější není mohutně pancéřovaný trup, ale tenounké dlouhé nohy, díky kterým stroj připomíná pavouka sekáče. Ani deset zásahů raketou do nohy ho nezmrzačí...
- některá místa s logickými hádankami působí až příliš křečovitě. "Dokud to nevyřešíš, nepohneš se dál." Bez ohledu na to, že když máte v patách Combine (nepřátelské vojáky), na nějaké přemýšlení asi není dobrá chvíle a nejjednoduší je dveře prostě rozkopnout/rozstřílet a utéct. Ale tenhle pocit jsem měl naštěstí jen v jednom, dvou případech.

Celkově mě ovšem Half Life okouzlil a nadchl. Dal bych mu tak 90% a je to jedna z mála her, které bych si zahrál i podruhé (jinak zásadně hry, které mají "nějak dopadnout", nehraju, nikdy se nedívám podruhé na týž film - existují asi tři výjimky a nikdy nečtu dvakrát stejnou knihu).

Co je na Half-Life 2 potenciálně fantastické a bohužel nepříliš využité, jsou mody. Totiž zručný člověk má možnost vytvořit pro Half-Life misi a nabídnout jí ostatním hráčům. Vyzkoušel jsem jich několik. Naprostá většina byla totální nuda nebo přílišný zmatek na to, aby se to dalo hrát, ale jeden mod výrazně ční nad ostatní, takže působí jako miniaturní datadisk k původní hře. Mluvím o Minerva: Metastasis. Výborná akce s minimem chyb a prud a hlavně s dobrým postojem, kdy hlavní hrdina byl z Ramba ponížen na pouhou laboratorní krysu, což dává hraní nový rozměr a hráči další motivaci... Škoda, že modů není víc. Čekal bych to.

Příště: Crysis a Crysis Warhead.