o Automatických mlýnech v Pardubicích.

Jedna z nejkrásnějších staveb v Pardubicích, vedle které jsem vyrůstal a kolem které chodím nebo jezdím téměř každý den, již nejspíš definitivně dosloužila svému účelu. Nyní se řeší co se stavbou Automatických mlýnů, kterou navrh slavný Josef Gočár, bude dál. Je mi jasné, že můj názor je v jasné menšině, ale myslím, že nejsem sám, kdo jej sdílí.

Soubor:Josef Gočár Winternitz Mills Pardubice 1911.JPG

(foto: Zdeněk Pražák, Wikipedia)

Automatické mlýny, stejně jako třeba ještě slavnější brněnská Vaňkovka, jsou nádhernou ukázkou průmyslové stavby, u které architekt dbal nejen na dokonalou funkčnost, ale i na vnější estetiku. Cením si toho, že mlýny fungovaly v podstatě ve stejné budově se stejně rozmístěnou technologií od svého vzniku v roce 1910 do roku 2012. Jedinými úpravami byla přístavba pravé části (obilná sila), kterou s původní budovou spojil most s nádherným klenutým obloukem, dominantou celé staby. Tato přístavba proběhla krátce po spuštění mlýna a jejím architektem byl rovněž Gočár (což nelze přehlédnout). Další přístavbou pak bylo prodloužení hlavní budovy směrem k Labi – v této přístavbě se nachází zásobníky mouky a technologické zázemí (např. plynová zařízení). I tato stavba z konce padesátých let 20. století citlivě navazuje na původní Gočárův objekt a i když je použito moderních materiálů (železobetonová konstrukce), respektuje architektonickou podobu původního objektu. Geniální pak byla v pozdějších letech stavba pekárny na sousedním pozemku – mouka se z mlýna potrubím pneumatické dopravy zafukovala přímo do pekárny bez nutnosti jejího transportu.

Stavba v posledních letech trpěla především svojí polohou – v těsném sousedství centra města a poměrně komplikovaným příjezdem nákladních vozidel po úzké komunikaci. Svoji roli jistě sehrála i ekonomická situace vlastníka. Respektuji, že prodělečný mlýn, který je navíc památkově chráněnou budovou (tudíž veškeré úpravy a rekonstrukce jsou velmi problematické), nemá velké šance na plnohodnotný provoz i v 21. století. Nyní tedy vyvstala otázka co s mlýny dál. Demolice pochopitelně nepřichází v úvahu (navíc se děsím představy, co by na takto lukrativním pozemku mohlo vzniknout, když se tak rozhlédnu po Pardubicích…).

Jako první se iniciativy chopily různé občanské iniciativy a do mlýnů se nastěhovala kultura. Nutno podotknout, že z toho osobně nemám moc radost. Upřímně si myslím, že budova mlýnů není pro kulturu příliš vhodný objekt – kulturou tedy v tomto kontextu myslím především různá alternativní divadla, výstavy nebo performance. Ta budova je průmyslový objekt a k něčemu takovému nebyla navržena a cpát do mlýna divadlo je trošku hlazení kočky proti srsti. Také si myslím, že to budovu a její význam notně devalvuje. Ano… technické stavby by měly podle mého názoru dojít především technickému využití.

Pokud se město rozhodne, že v mlýnech zřídí jakési kulturní centrum, bude to dle mého názoru cesta k zániku genia loci a později i fyzické degradaci budovy. Přece jenom – výstavu nebo divadlo můžete provozovat v hlavní výrobní budově, ovšem zbavené technologie. Kdo byl někdy ve funkčním mlýně, tak mi potvrdí, že mlýn je především (někdy neuvěřitelně spletitá) změť trubek, zásobníků, mlecích stolic a prosévaček. V tom labyrintu se dokážete ztratit během minuty. Pokud ovšem technologii odstěhujete, co vám zbyde? Sál s dřevěnou podlahou a průmyslovými okny s malými tabulkami přes celou západní stěnu. Takový prostor je sice vhodný pro konání výstavy nebo performance, ale výsledkem je spíše nabubřelá demonstrace toho, že „kultura“ zahnízdila v průmyslové stavbě. Něco jako „hele, tady se sto let mlelo obilí a teď jsou tu moderní plastiky“.

Dále je třeba zmínit, že většina prostor mlýna je pro konání jakýchkoliv akcí nepoužitelná – například celá východní budova, kterou tvoří sila na obilí a něco málo komunikačních prostor. Hrát divadlo na schodech? Proč?
Nebo severní část, kterou tvoří míchárna (v podstatě opět tvořena pouze betonovými zásobníky na mouku).

V naposlední řadě je třeba si uvědomit, že ta budova je opravdu obrovská a její provozní náklady (i když je zcela prázdná) jsou nemalé. Alternativní kulturní scéna, která často bojuje o přežití (a zájem diváků) často živoří v jediném sále nedalekého Divadla 29. Winternitzovy mlýny jsou stavba, která zastavěnou plochou i svým objemem převyšuje všechny kulturní instituce ve městě, v čele s Východočeským divadlem! Jenom náklady na vytápění budou astronomické, nemluvě o chybějícím sociálním zázemí pro diváky atd.

Areál má také řadu dalších budov, které nejsou sice architektonicky cenné, ale patří k mlýnům – jedná se o garáže, sklady, pomocné budovy. Ty se zbourají? Nechají zchátrat?

Na příkladu Vaňkovky v Brně je krásně vidět, jak to dopadne, když se na průmyslovou stavbu naroubuje nový, moderní, ale zcela protichůdný koncept. Z průmyslového areálu pro strojírenskou výrobu z poloviny 19. století se stala nákupní galerie přetákající pestrými reklamami a módními butiky. Z genia loci Wannieckovy továrny zůstalo pouze to, že nákupní galerie je postavená z režného zdiva. Pokud někdo historii Vaňkovky nezná, těžko bude mezi obchody s módou a elektronikou hledat bývalou strojírenskou továrnu. Zůstala zachována skořápka, pomalována pestrými barvami, ale uvnitř není žloutek a bílek, ale vzduchoprázdno.
Kdo dokáže rozlišit, mezi původní historickou stavbou Vaňkovky a třeba naivní „historizující“ moderní olomouckou Olympií, která je také z imitace cihel, se sedlovými střechami a navíc má to báječné vodní kolo?

Dalším příkladem, byť nikoliv průmyslové stavby, o to však brutálnějším, je pražské Palladium. Tam není třeba slov.

Myslím si, že budova Automatických mlýnů by neměla „patřit městu„, stejně jako by městu neměla patřit budova starého nádraží nebo třeba telekomunikační věž. Ty objekty by prostě měly sloužit svému účelu a když to nejde, tak alespoň účelu pokud možno co nejbližšímu.

V současné době se objevují opatrané zprávy o tom, že o areál má zájem firma podnikající v chemickém průmyslu. A já už vidím tu tsunami hněvu občanů, jak se pomalu, ale nezadržitelně zvedá: „Chemičku v centru města? Zbláznili jste se?!“ Přitom nikdo neví, o jakou firmu se jedná ani jaký záměr se stavbou má. Třeba tam chce mlít sůl. Nebo vyrábět jedlou sodu, cokoliv… Ale neprojde to, protože kulturní fronta si už svůj lukrativní píseček vzít nenechá. Automatické mlýny prostě budou kulturní a tečka.

Fajn… takže co s mlýny? Hrozně by se mi líbilo, kdyby mohly pokračovat ve své náplni – výroba potravinářských výrobků. Může z nich být pekárna, výroba těstárenských směsí, výroba potravinářských produktů nebo i chemická výroba. Na rozdíl od většiny mých spoluobčanů mě slovo „chemie“ (stejně jako třeba „atom“) nezpůsobuje osypky. Jistě… asi není vhodné 100 m od centra města výroba kyanidů, ale proč ne třeba právě výroba škrobů, sody nebo dalších nejedovatých látek?

A když selžou i tato jednání, proč toho nevyužít a v městě s tak obrovskou tradicí výroby mlýnských a potravinářských strojů neotevřít exkluzivní a jistě evropsky ojedinělé zcela funkční muzeum mlynářství, pekárenství a zpracování obilí? A nejen nudné muzeum s vytrínkami a obrazy a miniaturními modely – funkční muzeum, kde by návštěvníci byli vtaženi do „děje“.

Představuju si sebe jako dítě, když jsem chodil po nábřeží podél mlýnů a v oknech fascinovaně zíral na skleněná potrubí, kterými nahoru a dolů proudila mouka, šroty, obilí jako v průhledných tepnách nějakého obřího, hučícího organismu. Tehdy bych dal nevím co, abych se tam mohl podívat a strávit tam celý den – aby se mi to o mnoho let později splnilo a já v rámci své profese mohl (a musel :-) ) ten mlýn prolézt skrz na skrz. A bylo to přesně takové, jaké jsem si představoval.
A nyní myslím na své děti a představuji si, jaký zážitek by pro ně musel být, kdyby u vstupu dostaly za pár korun kilo pšenice a mohly její cestu pozorovat (doslova! Většina potrubí v mlýnech je skleněná!) od jejího vyčištění až po výsledný pytlíček mouky. A třeba by si ve vedlejší budově zkusily uplést svoji pletýnku nebo vánočku a rovnou si ji upéct.

No, ale místo toho se v obilných mlýnech hraje hra o prokletí ropy pro nejmenovanou Evropskou zemi. Důvod? Prý jsou Pardubice díky Paramu „jediné místo v republice, kde se dá hra inscenovat“. Proč to teda nehrají v ramovce? Nebo v Litvínově? V Kralupech? Protože Pardubice mají volné mlýny…