O církevních restitucích.

Všímáte si, jak často se porovnává cokoliv s auty (stylem „to máš jako trabant a mercedes…“)? Takže jedno přirovnání s auty:

Ukradnu sousedovi deset aut.

Čtyřicet let v nich jezdím. Půlku jich prodám, část je na odpis, do šrotu.

Pak se ukáže, že krást se nemá a že bych měl auta vrátit. Nevadí. Dalších čtyřiadvacet let v nich jezdím, dokonce je pronajímám, ukazuju v automobilovém muzeu (za peníze návštěvníků) a přemýšlím, jak nejlépe vrátit těch pět rozbitých aut, která mi zbyla.

Rozhodnu se, že vrátím sousedovi jenom pět aut, zbylých pět už nemám, nebo se mi líbí tak, že se jich nechci vzdát, takže mu za ně dám kupní cenu, ale ne hned, ale ve splátkovém kalendáři. Soused souhlasí (blbeček…).

A teď mě napadne, že vlastně soused bude mít pět aut! Buržoust!! Pche… to teda ne… Mávám lákavě sousedovi klíčky od těch kár před nosem a říkám mu: „Hele, kámo… Já vím, že jsem ti slíbil, že ti vrátím, co je bylo tvoje a co jsem ti šlohnul a zaplatím, co jsem zničil a že oba zapomeneme, že jsem na tvém majetku docela pěkně rejžoval celejch těch šedesát let… Ale jestli ti ty auta dám, chovej se trochu solidárně, ano? Co třeba kdybys vozil moje děti do školy. Benzín si koupíš za ty prachy, co ti dávám za ty auta, co jsem střelil. A pak bys mě mohl vozit do práce… no né, chápeš, co bys taky dělal s tolika autama a tolika penězma, ne? A vůbec! Ne že si v těch v autech budeš vozit prdel sám… Hezky budeš jezdit pro celou vesnici. Říkal jsi přece tuhle, že peníze kazej charakter, ne? Tak je koukej rozdat. Jo a všem řekni, žé to jsou vlastně moje prachy, rozumíš!“