O hláškování

Bylo to tak asi vždycky, ale nejvíc mi to docvaklo letos v lednu s příchodem kolegy do kanceláře. Totiž že komunikace mezi lidmi v téhle zemi je založena prakticky pouze na hláškách a citátech. A to opakovaných do zblbnutí tak, že už nejsou ani originální, ani vtipné. Můj kolega třeba celých osm hodin, které tráví v kanclu a bezpočet dalších hodin doma, poslouchá kompletní českou mluvenou tvorbu. Od Cimrmanů, přes Šimka s Grossmannem / Krampolem, Werichovo vyprávění, audioknihy, až po komunistické seriály od Majora Zemana po Ženu za pultem. Furt dokola. Do zblbnutí. Ještě, že to poslouchá přes sluchátka, jinak by už tu nepracoval…

Nejen on ale drtivá většina mých spoluobčanů je tak nakažená nemocí zvanou hláškování, že by se měly farmaceutické společnosti zamyslet nad nějakým očkováním proti tomuhle moru. Schválně… zkuste někomu říct, že mu to spadlo, a neslyšet nic o větru a Máchalovi. Nebo zkuste říct na výletě, že půjdete na sever. A hned se dozvíte, že jdete vlastně na jih. A už vůbec se nesnažte srovnávat ten výlet s tím na Kokořín. A jestli pojedete vlakem, neříkejte, že jste seděli v prázdném kupé. Zcela určitě jste totiž seděli sami v přeplněném kupé, to ví každý. Zcela vážně lituju obyvatele Českých Budějovic. Víte proč… protože kdo by tam nechtěl, žít, že? Já tam bydlet, tak na otázku „Odkud jsi?“ odpovídal bych, že jsem z Borku, Litvínovic nebo Rudolfova… Zkuste někdy někomu říct, že sleva v obchodě vlastně nebyla tak výhodná, jak se zdálo. Každý ví, že přece nikdo nechce slevu zadarmo.

Občas se říká, že Čechům chybí tu mediální gramotnost, tu zase finanční gramotnost. Z toho, jak neustále slyším dokola ty ohrané hlášky, z nichž některé byly vtipné tak maximálně poprvé, a to ještě od jejich autora, nikoliv po třítisící od někoho, kdo si myslí, že je to hrozně originální a vtipné, bych řekl, že Čechům chybí gramotnost jako taková, neboť možná umí číst a psát, ale neumí používat jazyk ke komunikaci.