O jednom japonském účetním.

Před lety žil na předměstí Tokya v malém bytečku jeden účetní.

Byl vychován přísnými rodiči, kteří se synem nebyli nikdy spokojeni, vždycky mohl být v jejich očích svědomitější, pilnější, ochotnější a poslušnější… V 19 letech začal pracovat jako pomocník účetního v oddělení pro evidenci skladových zásob v jedné velké korporaci. Vždycky, když vstupoval zadním vchodem do té velké prosklené budovy v samotném centru Tokya, budovy, k jejímuž hlavnímu vchodu se sjížděly velké černé limuzíny s pány s nenápadným tetováním, cítil zvláštní směsici posvátné hrůzy, jakou cítí králík tváří tvář majestátní kobře a zároveň určité pýchy, že i on je jedním malým kolečkem, které roztáčí ten behemótský stroj…

Po šesti letech byl z pomocníka účetního nevýznamného oddělení hlavní účetní celé divize. A po dalších čtyřech letech byl náhle pozván do nejvyššího patra. Do patra, kde nikdy před tím nebyl, stejně jako naprostá většina jiných zaměstnanců. O tom, co se v nejvyšším patře nachází, se v krátkých obědových pauzách nad miskou rýže a syrové zeleniny tvořily legendy. O popelnících ze zlata, kulečníkových stolech z mahagonu a tágech ze slonoviny…

Skutečnost byla mnohem prostší. V nejvyšším patře budovy sídlilo nejvyšší vedení firmy. Pět mužů, jejichž jména vyvolávala respekt i bázi podřízených. Byli to ti, kteří kdysi nevýznamnou firmičku jako studenti založili a o necelé půlstoletí později ji stále vedli. Pro většinu zaměstnanců byli bohy. To oni jim dávali práci, to oni platili jejich dětem školy, to oni jim vedli životy.

V nejvyšším patře budovy to vypadalo vlastně stejně, jako v kterémkoliv jiném. Jen výhled byl opravdu impozantní, ale luxus těch pěti kanceláří byl pečlivě skryt v rafinovaných detailech. Účetní kráčel chodbou v doprovodu člena ochranky a přemýšlel, jestli ty obklady, ve kterých se odrážela jeho mírně přihrbená postava jsou obyčejné schválně nebo jestli jsou ve skutečně velmi drahé právě proto, že vypadají tak obyčejně.

Stanul před jedním z otců zakladatelů. Důstojný pán se na něj přátelsky usmál a vybídl ho, aby se posadil. Účetní si sedl, přitom se sotva dotýkal křesla. Opřít se zády? Nemyslitelné. Ze zdvořilosti si nechal nalít čaj – pozvání přeci nelze odmítnout, je to urážka hostitele! Dokonce se osmělil ochutnat – tak výtečné Gyokuro nikdy nepil a to patřil nákup kvalitního čaje k jeho oblíbeným tajným radostem. Boss si všiml krátké změny ve výrazu tváře svého podřízeného, spokojeně se usmál a řekl: „Chutná vám? Je ze soukromé plantáže, sklízený jen pro mě. A pro mé nejvzácnější hosty…“

A pak začal hovořit…

Účetní byl sám. Kvůli rodičům, kvůli strachu, kvůli času. Bál se, že by rodiče neschválili výběr jeho partnera. Právě proto, že si vůbec nedovedl představit, že by rodičům řekl, že ho přitahují muži. Jen pomyšlení na to, že by to zjistili, v něm vyvolávalo závratě a nechutenství. Ostatně na navazování vztahů stejně neměl čas – byl ambiciózní, v korporaci se chtěl vyšvihnout co nejvýše a to si žádalo čas. Spoustu času. Navíc většina jeho spolupracovníků byly ženy – vlastně až na šéfa oddělení tu kromě něj žádní muži nepracovali. A na seznámení se někde jinde neměl ani čas a vlastně ani náladu. Často se stával terčem vtípků svých nemnoha přátel právě kvůli tomu, jak je sám na oddělení plných žen a jak mu závidí – kdyby jenom věděli…

Účetní tedy obýval svůj malý byt v bloku na předměstí, ale úplně sám přeci jenom nebyl. V akváriu, které oddělovalo malou kuchyň od obývacího pokoje s ním žila chobotnice. Byla jeho jediný opravdový přítel. Rozuměla mu naprosto ve všem a on rozuměl jí. Staral se o ni jako by byla jeho dítětem, milencem a otcem v jednom. A ona ho za to milovala.

Každý den se vracel ve stejnou chvíli z firmy domů. Každý den s železnou pravidelností rozsvítil v kuchyni světlo a vytáhl z papírového sáčku plastový kelímek s nudlemi k večeři, který si už deset let, den co den, kupoval ve stánku u stanice metra, pár metrů od domu. Z nudlí se ještě kouřilo, protože před pěti minutami byly ještě na pánvi.

A pak si sedl, rozsvítil malou lampu a zatímco jedl, vyprávěl chobotnici vše, co ten den zažil. Vše, co ten den cítil, jak se měl. A chobotnice mu oplácela tím nejcennějším: tichem protknutým porozuměním. Věděl, že ho slyší. A věděl, že mu rozumí. A také věděl, že mu nikdy neodpoví. Byli jako jedna bytost ve dvou tělech.

Boss mluvil tichým a klidným hlasem o nepředstavitelných věcech. O falšování dokladů, daňových únicích, podplácení úředníků, kontraktech s yakuzou… Každým slovem jako by účetnímu odpadla jedna cihla z pilířů, které podpíraly jeho svět. Svět, který měl svá pravidla, kde se hrálo fér a kde věděl, že každý večer na něj budou čekat čerstvě připravené nudle na konečné metra… ten svět mu teď ten muž v křesle na proti němu boural. Ten samý člověk, který jeho svět vytvořil a daroval, mu jej nyní s klidnou tváří boural do základů…  Nedokázal to pochopit – vždyť měl firmu za svoji rodinu a její šéfy za nedotkuntelné bohy, za své otce, kterým vděčil za všechno. A nyní se dozvídá, že všechno to byla lež? Podvod? Do očí se mu draly slzy, ale věděl, že nesmí projevit emoci: Uvnitř se mu šlachy a svaly stahovaly až k prasknutí, ale věděl, že navenek má stále stejný neutrální výraz. Díval se bez mrknutí svému šéfovi na špičky bot pod jeho pracovním stolem a mlčky přikyvoval.

„Hlavní účetní bohužel zemřel. Byl tu s námi čtyřicet let. Zástava srdce. Měl už na to věk.“
„Ano.“ Za celou tu dobu, kdy tam seděl, se zmohl na na první slovo.
„A já vás pečlivě pozoruji již delší dobu. Chtěl bych, abyste se stal jeho nástupcem. Abyste pokračoval přesně tam, kde on skončil.“

Ano, krýt podvody, převádět zisky do účelových společností kvůli daním, peníze pro yakuzu vykazovat jako náklady na reklamu… Pomyslel si hořce účetní. To teď bude moje práce.

„Vím, že to pro vás není lehké rozhodnutí a nechci, abyste si myslel, že vás do něčeho tlačím. Dávám vám týden na rozmyšlenou, pak očekávám vaši odpověď.“

Účetní beze slova vstal, uklonil se s rukama pevně přitisknutými na vnější stranu stehen a v doprovodu strážce se vrátil k výtahu. Nejel však na své pracoviště. Sjel až dolů, do přízemí, opustil budovu hlavním vchodem a odešel na nádraží. Bylo nezvykle světlo, nikdy z práce neodešel tak brzo…

Vystoupil v malém městě v sousední prefektuře. Bylo jedno místo, ke kterému cítil pevné pouto a kde už mnoho let nebyl. Místo, kde poprvé políbil nesměle svého spolužáka, když se vydali na víkendovou výpravu do hor. A on jeho polibek opětoval. Byla to opuštěná čajová plantáž, kde zdivočelé čajovníky, neoštipované zručnými prsty sběraček čaje, dávno přerostly a vytvořily čajovníkovou džungli. Prodíral se větvemi, až došel doprostřed plantáže, ke studni s bambusovým vědrem, lavicí a s železnou konvicí na přípravu čaje, připevněnou ke konstrukci nad ohništěm. Sedl si a začal konečně plakat…

Nevědl, co si má počít. Nemohl přece nabídku přijmout, byť byla jeho splněným snem – vlastní kancelář v nejvyšším patře, limuzína s řidičem a na letišti tryskáč, pokud by si obchodní záležitost vyžadovala jeho osobní přítomnost kdekoliv na světě. Plat, ke kterému automaticky přiskočily dvě nuly. A také úcta rodičů.

Na druhé straně zrazení všeho, čemu věřil…

Seděl a přemýšlel a zcela ztratil pojem o čase.

Chobotnice v akváriu začala být neklidná. Její přítel měl zpoždění a to nebylo dobré. Chobotnice začínala propadat panice, když ani druhý den ráno stále ještě nebyl doma. Trvalo to týden. Týden teroru, kdy chobotnice měla zžíravý pocit strachu, že ji její přítel zradil, nechal bezmocnou v malém akváriu a našel si jiného přítele. Týden plný fyzického hladu, kdy bez jídla zoufale hledala záchranu v naději, že se přítel přeci jenom vrátí. Jenže věděla, že to není pravda. Cítila ve své hlavě, že její druhé já se rozhodlo přejít na druhý břeh. Začala požírat sebe sama. Okusovala konce chapadel, odtrhávala si jednotlivé přísavky a voda se brzy zbarvila její temně modrou krví. Tři dny trvalo její bezměrné utrpení, než sežrala celá sebe samu. Akvárium zůstalo prázdné, jen krev se v chuchvalcích pomalu snášela ke dnu…

Účetní souhlasil. Do konce života si nepřiznal, že hlavní motivací byl strach odmítnout. Všechny limuzíny, tryskáče a závratný plat by vyměnil za to, kdyby měl sílu říci: „Ne!“. Svému šéfovi, svým rodičům,… sám sobě. Nenáviděl se za to a nenáviděl je, že ho vychovali tak, že říci „ne“ prostě nebylo fyzicky možné. Pochopil, že jeho život nemá žádnou cenu. Že je jen soukolím, nahraditelným kouskem, výkonnou částí. Smířil se se svou rolí v řádu světa.

Do svého starého bytu se už nikdy nevrátil. Akvárium vyschlo. O pár let později při slabších otřesech, na které jsou obyvatelé Tokya celkem zvyklí, sklouzlo ze skříňky a roztříštilo se na tisíce střepů, které se blýskaly jako kapky vody v úzkém proužku světla, které procházelo žaluziemi. Na svoji chobotnici si však někdy vzpomněl a vždy jím při té vzpomínce otřásl nevysvětlitelný záchvěv strachu, chladu, pocitu vlhka a krátké ostré bolesti v rukách. Bál se pomyslet, co to znamená…

Nemohl se k ní vrátit, protože jestli bylo něco ještě těžší, než vyjádřit odpor a vlastní vůli těm, kterým se smělo jen přikyvovat, pak to pro účetního byla představa, že by svému nejbližšímu příteli, bytosti, se kterou sdílel všechno, přiznal své selhání nebo jí musel lhát.

Tehdy nezemřela jen chobotnice, ale zemřela duše malého tokyjského účetního. Zrodil se chladný mozek přesouvající miliardy yenů z účtu na účet s ďábelskou rafinovaností a výkonností.