O nás. A o nich.

Nevím, asi se to tak říkalo vždycky, ale posledních pár týdnů mi to začalo vadit. V různých oblastech a v různých významech. Čím dál tím více si všímám plíživého trendu, že za nepříjemné věci mohou „oni“, zatímco všechno to skvělé a báječné se děje jen kvůli „nám“.

Příklad první – politický.

„Evropská unie selhala v řešení migrační krize.“ „Brusel nám diktuje kvóty.“ Evropská unie může za to či ono … dosaďte si cokoliv. Ale zároveň si místo „Evropská unie, EU, Brusel, atd.“ dosaďte „my“. Trochu to zabolí, trochu to rýpne, ale bude to správné. Evropská unie jsme totiž my. My jsme její dobrovolnou součástí, my máme veškerá hlasovací i jiná práva a pokud si něco nedokážeme prosadit, zpravidla to bývá buď naší neschopností nebo prostým faktem, že většina má na věc jiný názor a ten si dokáže prosadit. Je to tak i v naší domácí politice. Zákony přijímané současnou vládou se mi možná nelíbí, ale respektuji princip zastupitelské demokracie a budu se jimi řídit bez toho, že bych kříčel „vláda selhala v tomhle“ nebo „Strakovka mi diktuje ono“. Budu se snažit, aby v příštích volbách nevyhráli ti, se kterými nesouhlasím nebo, pokud budu opravdu hardcore, budu usilovat sám o zvolení, abych měl šanci změnit to, co se mi nelíbí. To je princip demokracie. Jsem to já, jsme to my, kdo rozhoduje, nikoliv imaginární „oni“.

Příklad druhý – mediální.

Můžu si hlavu ukroudit údivem, když třeba Česká televize nebo jiné obří médium (BTW: to slovo mi zní jako „orákulum“ a má pro mě často zhruba stejný význam…) říká něco ve smyslu, že „média podávají zkreslenou představu“ nebo „média mohou za ovlivnění veřejného mínění“. Všichni tam podvědomě cítíme to nevyřčené slovo „ostatní“. Ostatní média. My ne, my nejsme bulvár, my nejsme ti zlí… my nejsme vlastně ani médium, my jsme něco víc!
Není to tak. Média, která říkají věty typu „Média mohou za šíření ruské propagandy“ mohou většinou přesně za to, z čeho obviňují ony imaginární „je“. Klidně mohou napsat místo „média“ „my“ a budou mít naprostou pravdu.

Příklad třetí – my sami.

Existuje věta, díky které si udělám instatntní názor na jakéhokoliv člověka (byť uznávám, že je to velmi zkratkovité, ale většinou to funguje perfektně), je: „Nejhorší je srážka s blbcem.“ V drtivé většina případů je ze všech zúčastněných osob (vypravěč, posluchač, předmět hovoru) největší blbec právě onen vypravěč.
Nebo ta anekdota o tom, jak neměli čerstvé rohlíky:
Paní se vrátí domů z nákupu a říká manželovi:
„No to si nedovedeš představit, co jsem zažila v krámě, hele. Taková mladá čúza prodavačka, rozumíš a já se jí slušně, normálně, v klidu ptám, jestli mají čerstvý rohlíky, že ty, co tam mají jsou už takové gumové a vona ti na mě spustila ‚si je neberte, když vám to nevyhovuje, si myslíte, že tady mám zrovínka teď čas vám letět do skladu pro čerstvý rohlíčky, paninko nebo co? Já mám tady jinou práci‘ no hrůza, jak se ta prodavačka chovala k zákazníkovi!“

Prodavačka přijde domů z práce a říká manželovi“
„Simtě, no co ty lidi dneska vyváděj, to není možný. Já tam plný ruce s přerovnáváním zboží, jak mi nařídila šéfová, rozumíš, a v tom přilítne taková baba a začne si na mě votvírat kušnu, že prej ty rohlíky jsou gumový a že se to nedá jíst a ať okamžitě letím pro čerstvý, nebo že si bude stěžovat. Tak jí slušně říkám: ‚Prosím vás, paní, počkejte, já hned donesu čerstvé, jen co tohle dodělám‘, ale ona ne a začala hned křičet, že je to drzost se takhle chovat k zákazníkovi a tak… no děs!“

Zajímavé je, že svět je plný idotů, blbců a hovad. Ale je to taková plovoucí množina, která vždycky zahrnuje všechny lidi na světě, s výjimkou mluvčího :-)

Prosím vás… začněme šetřit s třetí osobou a používejme více tu první. Rázem se nám dostane mnohem přesnějšího pojmenování věcí a lidí kolem sebe i nás samotných a správné pojmenování problému je nejdůležitější krok k jeho vyřešení.