O porovnávání neporovnatelného.

Poslední dobou se vlivem situace vyhrocené útoky v Paříži dočítám čím dál více div ne teologických úvah o tom, jak Korán obsahuje samé výzvy k násilí (zejména vúči bezvěrcům) a jak je na tom Bible v podstatě stejně.

Upřímně, nestíhám se divit. Samozřejmě, že obě knihy jsou plné násilí. Jsou totiž přesným obrazem své doby. Dokonce si myslím, že jsou na svou dobu ještě dosti umírněné a civilizované. Nejspíš proto, že je psali gramotní, tudíž na svoji dobu extrémně vzdělaní lidé, s určitými vyššími morálními základy. Kdyby existovaly k Bibli, či Koránu nebo jakékoliv jiné filozofické či náboženské „literatuře“ té doby ekvivalenty internetových diskusí, to bychom si teprve užili uřezávaných hlav a potírání jinověrců ohněm a mečem.

Uvědomte si, že obě knihy vznikaly v prvních stoletích našeho letopočtu. V době, kdy se i v „supercivilizovaném“ Římě chodilo na gladiátorské zápasy koukat na umírající lidi jako dneska do kina. V době, kdy vlastnictví otroka nebylo zavrženíhodné ale naopak znakem sociální prestiže. Stejně jako dneska třeba vlastnictví iPhonu vyrobeného novodobými otroky kdesi v Číně.

Je nesporným faktem, že čím se lidstvo posouvalo ve svém vývoji dále od prvních lidí po moderní současnost, tím méně násilí uplatňovalo při řešení sporů nebo prostě v každodenním životě. Byly doby, kdy se za krádeže sekaly prsty nebo ruce (dneska stěží podmínka nebo pár hodin s koštětem). Byly doby, kdy se upalovaly čarodějnice, smrtí trestali kazatelé jiné víry, astronomové nesdílející názory církve atd.

Chci říci, že porovnávat brutalitu Koránu a Bible je jako porovnávat, jestli jsou krvavější pohádky od Andersena nebo od Erbena. Ve finále je to totiž úplně jedno.

Dá se namítnout, že pohádky nejsou zdrojem víry v boha, jako je Bible nebo Korán. A já na to říkám, že ani Bible nebo Korán nejsou zdrojem víry. Pochybuji, že by někdo začal opravdu hluboce věřit v boha (jakéhokoliv) jen poté, co si přečte Bibli nebo Korán. Tyto knihy jsou spíše dílčím návodem, velmi abstraktním kodexem dávajícím inspiraci kterak se chovat v určitých situacích a těžko je lze chápat celé a doslovně. Stejně jako ty pohádky. Ty mají přece také silný „výchovný charakter“ („Děti, nechoďte sami do lesa, ztratíte se!“ – to s tou Ježibabou a perníkovou chaloupkou je tam navíc, pro vytvoření emocí, aby si to ty děti pamatovaly). Stejně tak Bible – jaký návod dává například Zjevení Janovo (Apokalypsa, konec světa)? Nijaký, je to jen „báje“ dokreslující celkový obraz.

Pokud debata o islamismu a nebezpečí islámského terorismu sklouzne k tomu, že budeme porovnávat počty mrtvích v Bibli a Koránu a jejich vzájemnou brutalitu, bude to stejné, jako kdyby si v zákopech první světové války porovnával britský a německý generál, jak hezkou mají šavli, zatímco kolem nich hvízdají kulky a rozlézá se yperit.

Tzv. „islámští teroristé“ ve skutečnosti na Korán kašlou, jen se jím zaštiťují, ale ve skutečnosti pochybuji, že by se vůbec dali nazvat muslimy (jako křesťana nedělá křížek na řetízku kolem krku). Stejně tak kašlou na Bibli operátoři bezpilotních letadel, co „vedou válku z 3000 mil vzdáleného baru s odvahou být mimo dostřel„.

Můžeme se filozoficky přít o to, jestli jsou oni ti zlí a my ti dobří, ale pravdu bude mít stejně nakonec tady pan devítimilimetrovej…