O tom, proč už nejsem na Twitteru.

V neděli jsem si deaktivoval účet na Twitteru. A už ho nehodlám aktivovat. Není to pauza, není to dočasný digitální detox. Je to jen o tom, že moje cost-benefit analýza ukázala, že Twitter mi víc bere, než dává. Není to osobní, nestojí za tím žádná konkrétní osoba, tweet ani vzkaz. prostě jen dlouhodobé vyvrcholení stále rostoucího pocitu, že mě to už prostě nebaví a navíc to nic moc nepřináší.

Twitter je pro mě jako hra, kterou už jsem jednou, dvakrát nebo třikrát dohrál a hraju ji znova. Sice je to pořád ještě zábava, ale už přesně vím, co se stane. Všechno je předvídatelné, občas se sice objeví zapomenutý střípek, neprozkoumaný kus místnosti nebo nějaký nový vtípek, ale naprostá většina je něco, co už tu bylo mockrát.

V létě je vedro, když prší, prší, na podzim se Twitter zbarví romantickými žlutohnědými fotkami a pak poprvé napadne sníh (jak známo, u Muzea vždycky 4 čísla), silničáři jsou opět překvapení (ha ha). Fotky vánočních stromečků, statusy o přežrání se salátem a cukrovím, novoroční předsevzetí. Pak svinská zima, ať už je jaro, jé hele první kytka! A to celé zabalené do koťátek, provokativních glamour fotek. Sem tam nějaká aférka, kdo koho pomluvil a tak. A od léta celé znova dokolečka.

Všichni žijeme stejné životy a to mě upřímně řečeno děsí. Asi takový život žít nechci nebo nechci číst o těchhle životech jiných lidí a psát o tom svém. Nechci zuřivě vymýšlet vtípky a dvojsmysly, jakými bych reagoval na jiné a nechci si vyčítat, že jsem někde přestřelil. Nemám rád drtivou většinu svých spoluobčanů a začal jsem si uvědomovat, že většina Twitteru není výjimkou (i když jsou – lidi, co znám i osobně).

Jasně, Twitter a jeho timeline jsou takové, jaké si je uděláš. Tak jsem před časem odfollowoval většinu lidí. Zbyli mi tam asi tři lidi z masa a kostí a asi deset institucionálních účtů. A najednou tam bylo sice krásně uklizeno… ale pusto a prázdno… No tak jsem vyhodnotil, že to nemá cenu.

Twitter byl pro mě báječné místo a pořád si myslím, že je to nejlepší sociální síť kromě naší venkovské hospody. Proto nemám Facebook a Instagram jsem zrušil už před půl rokem.

Jenže Twitter prostě žere čas a co je horší, žere moji pozornost, můj zájem. A na to už prostě nemám chuť. A tak třeba ožije trochu víc pro změnu tento blog, i když počet čtenářů bude bez toho, abych na nové články upozorňoval na Twitteru asi nulový, ale to nakonec až zase tak nevadí.