Špacír 2010
aneb... "Já vim, je to zlý, jak ti je? No lidi... žádná sláva. Jednou nás to všechny zabije, zatím to nakopává!"
Tuto sobotu se konal již 11. ročník klasické akce Špacír, aneb 100 km za 24 hodin pěšky (ze Vsetína do Vsetína přes Slovensko). Byl to ročník plný rekordů.
Tak třeba v počtu účastníků: i letos bylo více lidí než o rok před tím (něco přes 200) a také bezkonkurenčně nejrychlejší čas "vítězů" (byli dva). Ten si ale nechám nakonec. Mimochodem, vítězů píšu s uvozovkami, protože se nejedná o závod a pokud ano, tak především závod se sebou samým, svými puchýři, bolestmi, leností, psychikou, přízraky a halucinacemi. Chutí spát, chutí být kdekoliv jinde a hlavně v leže... Chutí nevidět před sebou další kopec ale lavor studené vody a ještě studenějšího piva.
Letos to byl i smutný rekord pro mě: nejkratší zvládnutá trasa. Po 87 km v roce 2006 a 60 km v 2007 to bylo letos jen umolousaných 50 (a to srabácky počítám i bloudění a sestup do údolí na vlak).
Drtivou část té trasy jsem šel sám a pouštěl si do sluchátek Dole v dole od Kabátů. a kolikrát si říkal, jestli oni to hoši nepsali náhodou na Špacíru, jak se to k tomu hodí. Třeba hned název alba je jasný popis Papajského sedla...
Připravit, pozor, jedem!... A teď už jenom: RAZ, DVA, TŘI!
Start na okraji Vsetína, směr Ústí u Vsetína. První část cesty je asfaltová cyklostezka, kde šli všichni v zákrytu jako husy. Tedy až na dva magory, co vyběhli klusem :-). Nebyli sami, kdo se účastnil poprvé, takže nebylo divu, že půlka pelotonu vyrazila, jako kdyby spěchali za deset šest do sámošky...
Za Ústím první kopec. Celkem pohoda: panelová cesta, stoupání tak akorát. Po kilometru ovšem končí panel a začíná bahno... A to trvá dalších patnáct kiláků. Bahnem myslím polní cesty, po kterých proti vám teče potůček vody a každý krok znamená rvát se s živlem, aby vám pustil nohu, pokud možno i s nazutou botou...
Pochodem v chod, páry těžkejch bot. Funguje to líp než namazanej stroj...
Za slabou hodinku se dostáváme na louku, kde v roce 2006 skončily mé dvě kamarádky, které mě celou cestu psychicky táhly za sebou (tehdy se to šlo opačně a holky měly nějakých pět či sedm kilometrů do cíle...). Je to úsek opravdu vražedný, zvlášť potmě. Louka má napříč nějakých 400 m a není na ní žádná značka a nevede žádná vyšlapaná cesta. Musíte to prostě znát nebo risknout, že na druhé straně trefíte pokračování lesní pěšiny v lese.
Z toho důvodu jsem šel jako jeden z posledních a díky dvěma stům párů stop, které přes louky prošly přede mnou se mi to podařilo bez problémů...
Dokola je tma, kdejakej permoník tu z díry civí jako Němec na Orloj...
Jsou tři hodiny ráno. Krizový čas. Tělo spálilo veškerý volný cukr, bahno dělá z každého kroku tři, cestou jsou celkem odporné kopce (naštěstí obávané stoupání na Filku, z toho horšího směru, je tento ročník klesáním). Do svítání daleko, všichni mě předbíhaj a já si říkám že už je mi jedno, jestli to ujdu za 24 nebo třeba třicet hodin. Už mám jen jeden cíl: dojít.
Já, línej Bob a stará Lou se táhnem po kraji už tolik let a tolik dnů na turné po ráji. Tam z horskejch bystřin budem pít a pod hvězdama spát...
Nikde už nevidím světla čelovek, mám pocit, že jsem sám na celém světě. Po nějaká době už na obzoru ani není vidět zář Vsetína. Nad hlavou myriády hvězd, ty jsou vidět ale jen na lesních mýtinách. Na loukách se válí mlha. Všude je hrozně mokro - tráva je jak houba nasáklá vodou a lesní cesty jsou jako potůčky...
Nad obzorem svítá je to za náma a naše stará Lou ten lektvar míchá a pak ho podává a nám se nechce spát.
Okamžik svítání je jako živá voda. Cesta ubíhá mnohem rychleji, tělo se adaptuje na pochod a hlavně už člověk nejde od značky ke značce, kterou občas dost zoufale hledá baterkou po okolních stromech (aby třeba zjistil že tam žádná není, což se mi stalo v noci hned dvakrát a já se musel vracet. Naštěstí to vždycky bylo jen nějakých 100 - 200 m...). Mám štěstí, že si východ slunce vychutnávám na jednom z mála nezalesněných návrších. Také jsem už minul místo, kde jsem skončil při svém prvním startu a už vím, že těch zbývajích 13 kilometrů nebylo ve stylu "to už se ale dalo dojít, ne?", jak mi všichni říkají.
Noc skončí jako když ve špajzu rozsvítíte žárovku. Během deseti minut je světlo, že to ani nepostřehnete. Najednou je svět hrozně veselej a hravej. Je skoro pět, ptáci řvou jako o život, že dokonce na chvilku vypínám Kabáty a užívám si ten ranní chorus.
Jsme lovci zatoulanejch snů a po cestách, co bůhví kde až končí, se vláčíme a nad obzorem svítá, je to za náma...
Další kopec, který je obáváný především z druhé strany, Makytě, většina "mé" části pelotonu snídá. Jak radí oficiální průvodce Špacírem: 4 z 5 Špacírníků doporučují snídani na Makytě. U dřevěného stolu tam koluje lahev valašské slivovice a lidé oslavují první pětinu cesty... Já jsem si vypracoval teorii, která se nakonec ukazuje jako v podstatě správná: nemá cenu zastavovat a odpočívat na vrcholech stoupání, ale před nimi. Za vrcholem následuje cesta po rovině nebo z kopce, kde se člověk vydýchá a zrelaxuje. Naopak: před kopcem to chce pět minut pauzu, energetický nápoj a trochu se sebrat. Makytu jsem přeběhl bez zastavení...
Začínám cítit nohy a není to smrad :-)
Já vim, je to zlý, jak ti je?
No lidi žádná sláva...
Jednou nás to všechny zabije, zatím to nakopává
Je to tak, zatím to nakopává...
Za Makytou je dle mého soudu nejzrádnější místo cesty: červená značka vede trochu chaoticky po vrstevnici asi 100 pod hřebenem a občas se ztrácí. Navíc asi kilometr za Makytou je SLEPÁ odbočka ke studánce... Věděl jsem o ní. Vody jsem měl dost... Přesto jsem tam zahnul a tím si zpečetil osud letošního Špacíru. Místo po rovině jsem totiž sešel kolmo na vrstevnice do hlubokého lesního údolí s tím, že přece musím dříve nebo později narazit na kolmo vedoucí žlutou značku vedoucí do Papajského sedla. Nemusím... Ta cesta byla až za dalším hřebenem, což mi potvrdilo až velmi detailní zkoumání mapy a všech možných potoků a svážnic, z nichž jen některé byly v mapě zakreslené a ne všechny, které v mapě byly, ještě existovaly. Nakonec jsem se vydrápal znova do toho šíleného kopce a sešel už na jisto na sever, do Papajského sedla...
Cestu znám a neměním směr. Dojdu k řece plný ryb až tam na sever.
V údolí byly nějaké domky. Ty jsem si sice nepamatoval, ale to nevadí. Jsem přece o pár set metrů mimo trasu, říkal jsem si, aspoň se zeptám, jakým směrem se mám v údolí dát, abych našel červenou značku, která údolí křižuje napříč. U prvního domku seděl na verandě starý dědeček a zašíval si boty... Zeptal jsem se ho, jestli by mi mohl na mapě ukázat, kde jsem. Řekl jméno, ze kterého se mi zatmělo před očima: Tisové. Znamenalo to, že jsem nějakých 6-7 km v hloubi Slovenska a že jediná a nejkratší cesta vede zpátky těch 6 km do kopce. Vyšel jsem po dvou hodinách asi tak sto metrů za místem, kde jsem špatně odbočil... Po dalších sto metrech jsem spatřil první hraniční patník, který je pro Špacírníka totéž, jako pro loď maják. Značka se sice může ztratit, ale hraniční kameny jsou tak nepřehlédnutelné a tak na husto, že se ztratit nedají. Navíc po hraniční čáře vede dalších cca 40 km cesty, takže o navigaci je postaráno.
Zlámal jsem si nohy v dolech Kutný Hory. Leze do mě vlhko a plíseň.
Bahno na mě sedlo, prach a špínu zvedlo, zbyla mi jen tahleta píseň.
Až na tu Kutnou Horu.. Tisové se jim asi nerýmovalo nebo co... ale náladu to mělo stejnou... Už mi bylo jasné, že Špacír letos nedám a bylo mi i jasné, že Makovské sedlo (cca 60. km), které jsem měl i díky slíbené mobilní občerstvovací stanici, jako nepodkročitelný cíl, mi asi letos zůstane vzdálené. Stál jsem v podstatě před volbou cíle, který si dám jako cíl útěchy: Papajské sedlo a po žluté na vlak (stále z kopce, ale srabácky krátké a bez občerstvení) nebo vedle sebe stojící hotely Kohútka a Portáš (o 7 km dál plus dalších 7 km do údolí na vlak, s výšlapem na vrch Krkostěná, za to s restaurací v cíli). Vzedmula se ve mě poslední hrdost a vyrazil směr sever, do kilometrového stoupání na Krkostěnou.
Odešel jsem z domu, hubu plnou fórů, říkali mi, dej bacha, dítě.
Pche... prej ujít Špacír, říkal jsem si, když jsem se drápal do kopce. Nedojdu snad ani do půlky! To je vostuda! Depresivní myšlenky ovšem rozptýlila dvojice Špacírníků, které jsem došel. Znamenalo to, že už nejsem beznadějně poslední. Na druhou stranu ovšem musím přiznat, že dvojice si dala hodinku a půl spánku před Makytou a že polovinu týmu tvořila statečná patnáctiletá dívenka... Její hoch oslavil fakt, že Krkostěnou vyběhl pokusem, cílovou cigaretkou a tak jsme se ve třech doplazili na Kohútku, horský hotel s restaurací.
Nikdy mi tak nechutnal Budvar jako tam...
Máme plný stoly, uzený, bejky, voly, salátový mísy a taky ryby v soli.
Dvě cisterny vína, to zelí z Hodonína, hle, tu nohy kančí už na grilu si tančí.
Zbytek cesty nestojí za řeč. Mechanicky jako robot jsem sešel do údolí na vlak. Měl jsem kliku: zbylo mi přesně 33,- Kč, přičemž jízdenka NA Vsetín stála 32... A vlak jel za pět minut. Asi to tak mělo být.
Na základně jsem pak s červenající tváří zhltnul misku valašské kyselice, na dvě hodinky se natáhl a pak už se mi jen zachtělo být doma...
U vchodu základny, kde je cíl celé cesty, visí plachta se jmény účastníků a kolonkou pro dosažený čas, resp. místo, kde Špacírník vzdal. U dvou kolonek byl čas 14 hodin, 3 minuty... Aha, to jsou ti cyklisti, napadlo mě. Každý rok se totiž rozhodne pár lidí dát Špacír na horských kolech. To se ale flákali, říkal jsem si, loni to bylo asi za 13 hodin.
"Kdepak...", povídá mi jeden z pořadatelů. "Představ si, že to jsou ti magoři, co to ze Vsetína vyběhli poklusem. Oni totiž dali CELÝ Špacír poklusem. Do kopců šli svižnou chůzí, po rovinkách a dolů z kopce běželi..."
Připomínám, že trasa Špacíru má 100 km a celkové převýšení je asi 5000 m.
Soukromá poznámka: Vole, až si budeš za rok pohrávat s myšlenkou se zase přihlásit, přečti si to po sobě znova a vybav si ty stavy v Papajském sedle. Uvědom si, že za rok se leze na Makytu a Filku z té DRUHÉ strany!
