Vokolo Štatlu... Aneb... ehm... 67 km za 19 hodin.
Každý dálkoplaz vám řekne asi to samé: ta nepoučitelnost je strašná. Těsně poté, co to někde totálně exhaustovaní zabalíte, řeknete si, že se na to ale už opravdu příště vy- a myslíte si, že je vám teď tak bídně, že si to už zcela určitě budete pamatovat i příště.
Hlava je ale prevít. Ještě vás ani nestihnout odbolet nohy, splasknout puchýře a narovnat se ego a už si říkáte, že jste na to měli. Že to vlastně ještě nějak asi šlo... trochu víc zatnout zuby, trochu víc se vyhecovat. A hned se rozhlížíte, kde by se to dalo napravit.
Tak jako já: po fenomenálním propadáku na letošním Špacíru jsem se prostě musel nějak spravit. Že se to tak úplně nepovedlo se jistě odrazí v tom, že se za dva měsíce tady zase budu rozčilovat na téma nepoučitelnost.
Když jsem viděl profil trasy okolo štatlu, neboli 100 km za 24 hodin kolem Brna, říkal jsem si, že TOHLE by mohlo vyjít. Na rozdíl od Beskydské trasy, které profilem místy připomínala hřeben (rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem je asi 600 m) je okruh okolo Brna v podstatě rovina s určitými Nepříjemnostmi na konci.
Podařilo se mi dokonce přesvědčit kamaráda Shanea, kvůli kterému jsem si vlastně kdysi začal takhle trápit tělo. Myslel jsem si, že ho strčím do kapsy, ale ukázalo se, že ten shnilej jsem z naší dvojice jsem já. A to přestro, že mu na 20. km odpadla první podrážka...
...a o dalších dvacet kilásků dál i ta druhá...
...aby se mu nakonec boty rozpadly úplně. Nechal je vprostřed cesty a pokračoval v teniskách.
Překvapila mě přeorganizovanost celé akce. Start po etapách po pěti minutách, kontroly a mezikontroly a mobilní kontroly. Razítka, časy, důkazy, že člověk prošel tím kterým místem. Na druhou stranu hlídka s Red Bull shoty na cestě. Bodlo to.
Zjistil jsem podstatnou věc: 50 km ujdu v podstatě kdykoliv. 70 se zatnutými zuby a maximálním vypětím. Na 100 km nemám... Zatím ;-)
A na 1000 už vůbec. "Ty vole, to je punk jak sviňa", jak to komentoval souputník Shane.
Na druhou stranu... celkem vyšlo asi 340 lidí, odpadli jsme jako číslo 122 a 121, tedy zhruba 220 lidí to vzdalo před námi.
