V minulém příspěvku jsem si dovolil trochu toho romantického se dojímání nad starými dobrými časy, nyní trochu té všední reality.

1. Instalace
Koupil jsem si notebook kvůli parametrům, kde už byl předinstalovaný systém Windows 11. Říkal jsem si, že to vůbec nevadí, že si udělám na počítači dual boot pro případ, že by to s tím Linuxem přeci jenom nějak nevyšlo. Pro pozdější instalaci jsem si na doporučení z internetu vybral Ubuntu a k tomu grafické rozhraní Plasma KDE, které už jsem před tím viděl a docela se mi líbilo. Takže mix jménem Kubuntu. Cílem bylo pokud možno nepotřebovati příkazovou řádku.

Jako první tedy proběhla instalace Windows. Hned na začátku jsem narazil na známý problém, kdy si dneska skoro nenainstalujete Windows bez účtu Microsoft. To mi až tak nevadilo – mám přece pracovní účet, tak se přihlásím a aspoň budu mít všechno předinstalované. No… tak ne. Můj účet je totiž součástí firemního globálního účtu a ty z nějakého důvodu nelze použít při instalaci Windows. Jenže installer vám to neřekne, bude vám místo toho tvrdit, že účet neexistuje. A že si máte zařídit nový. Nechci další účet, když už perfektně fungující účet mám. Ostatně jsem k němu na vedlejším notebooku a pěti dalších strojích přihlášen. Po chvíli duckduckgoování (tohle je důvod, proč se tenhle jinak skvělý vyhledávač nestane nikdy mainstreamem. Prosimvás, přejmenujte se!) došlo na klávesovou zkratku (Shift+F10), která vyvolá terminál (sic!), kde se zadá tajemný kód:

oobe\bypassnro

a instalaci se spustí znovu, ale tentokrát nepožaduje vytvoření účtu MS ani přihlášení k účtu, akorát tedy je třeba podruhé včas odpojit stroj od internetu.

Nakonec tedy proběhla instalace Windows 11 zdárně, hned po instalaci jsem se normálně přihlásil ke svému „neexistujícímu“ firemnímu účtu a všechno bylo jako dřív. Použil jsem Edge k té jediné správné věci, proč je v systému předinstalovaný (stažení instalace Firefoxu), stáhl jsem na flashku instalaci Kubuntu, nabootoval z flashky a pak už jenom sledoval, jak smooth a ideální může instalace být.

Instalace Kubuntu je zcela bezproblémová, pohodlná a není jí co vytknout.

2. Prvotní okouzlení
Po prvním spuštění jsem byl jako v sedmém nebi. Nastavení počítače je jednoduché, intuitivní, všechno je tam, kde to čekám a jsem rád, že si konečně můžu nastavit i věci, které u Windows nejdou, nebo ne tak snadno. Líbí se mi široká míra customizace systému. Výchozí sada aplikací, je fajn, zbytek se dá krásně doinstalovat z vestavěného obchodu. Zbytek důležitých aplikací jsem pak doinstaloval snadno přes terminál. Ano, došlo i na obávanou příkazovou řádku a některé věci jsem bez konzultace s AI (protože jsem líný hledat na internetu, nechť mi svět promine ty kubíky spotřebované vody) nedal, ale nakonec to bylo celkem jednoduché. Někdy jsem dokonce hýkal blahem, jak bezproblémové mohou věci být oproti Windows. Třeba takové nastavení WireGuardu pro vzdálený přístup na náš firemní server. Kdybych měl notebook jenom na prohlížení internetu, občasnou editaci nějakého dokumentu do práce nebo nějaké ty hry, bylo by vše zalité sluncem a dalo by se s popisem mého potýkání se s Linuxem skončit přímo tady.

3. Stíny v ráji
Rozčarování přišlo asi tak za hodinu nadšeného nastavování barviček a písmenek. Internet byl nějaký pomalý. A to tak, že zvláštně. Sedím s notebookem vzdušnou čarou 3 m a jedny dřevěné dveře od WiFi routeru a síla signálu se ukazuje kolem 50 %. Mám doma dvě WiFi – 5 GHz a 2,4 GHz. Linux má zajímavou vlastnost, a sice že umí měřit kvalitu signálu i těch sítí, ke kterým nejsem zrovna připojen. A ať se připojím na jakoukoliv ze svých dvou sítí, vždycky bude kvalita signálu té připojené sítě kolem 50 %, zatímco té druhé 85 – 90 %. Jako by si ze mě WiFi adaptér vyloženě dělal srandu. K tomu mám doma 2 IP kamery, které vysílají každá svou WiFi síť. Přestože jsou obě za několika zdmi a dost daleko, jejich signál je suverénně nejsilnější… Řešení jsem ani po 14 dnech celkem usilovného pátraní po internetu nenašel. Ovladače Realtek adaptéru jsou nainstalované správně, jiné k dispozici nejsou. Nakonec mě tedy čeká to, čeho jsem se chtěl vyvarovat a to je v mém případě dost komplikované tahání kabelu do vedlejší místnosti…

Nainstaloval jsem si Steam. Spustil Fallout 76 (dnes už prakticky historická hra) – nejde spustit a když se spustí, tak běží na FPS 5-10. Jakože cože? Na notebooku za 35 tisíc? Chvíle hledání na internetu, abych zjistil, že celá grafika notebooku jede na více méně na procesoru a ne na grafické kartě. Protože grafická karta nemá „svobodné“ ovladače, tudíž operační systém se rozhodl, že nainstaluje sice svobodné, za to nefunkční ovladače grafické karty. A k tomu tvrdí, že je to doporučený ovladač a že nesvobodné ovladače nemohou být vývojáři Ubuntu zkontrolovány nebo vylepšeny. Trochu si říkám, že ještě, že tak…

Po zakliknutí, že chci ke grafické kartě nVidia ovladače od té samé zlé korporace, která vyrábí příslušný hardware, to najednou fungovalo všechno výrazně lépe.

Akorát že vůbec. Na to, aby člověk rozchodil na Steamu hru na Ubuntu, musí se dozvědět, co to jsou Vulkan Shaders, co je to Proton (neplést s emailem, který také používám) a který Proton je pro tu kterou hru nejlepší (jestli 1 až 9, Hotfix nebo Experimental). A že je rozdíl mezi fullscreen režimem a borderless window režimem (ve výsledku vypadají oba stejně – prostě hra přes celou obrazovku, ale výkon hry je dost proměnlivý, netuším proč). A že je dobré hru spouštět s nějakými záhadnými parametry, které si před tím musí člověk vyhledat na internetu. A že si sice zahraje Fallout 76 (dokud mu vlivem slabého internetového připojení po třech minutách uprostřed krvavé řežby s bossem nespadne), ale nového S.T.A.L.K.E.R.a dvojku prostě nerozchodí. A ne a ne…

A i když tohle všechno uživatel překoná, zjistí, že když mu večer fungovala bezdrátová bluetooth myš, nemusí mu fungovat ráno. Protože prostě na notebooku přes noc přestane fungovat bluetooth. Ukazuje se, že je zapnuté, ale žádné bluetooth zařízení není připojené a připojit se odmítá. Restart bluetooth, periferií ani celého notebooku nepomůže.

4. Slovo závěrem
Po dvou týdnech soužití s Kubuntu jsem zrušil dualboot, protože jsem zjistil, že mi Windows fakt nechybí. Některé aplikace sice nefungují, což jsem věděl už předem, ale buď mají svoje online náhrady (Outlook, eWay CRM), nebo mají více než důstojné Linux alternativy (kancelářský balík – místo předinstalovaných a vychvalovaných LibreOffice bych chtěl upozornit hlavně na ONLYOFFICE, které jsou snad ještě lepší než MS originály). Jediné, co mě mrzí, je absence jednoduchého 3D modeláře typu SketchUp, který se mi nepodařilo rozjet ani ve virtuálním windows prostředí, ale zase chválím perfektně fungující RustDesk (tedy ekvivalent Team Vieweru), který je zatím nejlepší ze všech programů pro vzdálený přístup, jaký jsem zatím měl (a to včetně např. placeného Splash Top Business). CAD kreslení obstará BricsCAD, který je naprosto perfektní a navíc mají i krabicovou verzi bez ročního předplatného, což je v dnešní době malý zázrak (akorát tedy ta cena není úplně malá…).

Takže… jsem rád, že jsem alespoň u soukromého stroje přešel na Linux a pokračuji tak ve svém odklonu od velkých amerických korporací, ale ty glitche mě dost mrzí. Ovládání je super, pokud ovšem člověk neřeší nějaký problém, typu nefungující hardware, to se pak bez hledání na internetu, AI a příkazové řádky fakt neobejde. Obecně má Linux dobře našlápnuto k tomu stát se pro určitou skupinu uživatelů plnohodnotnou náhradou za Windows, ale jak já tvrdím, jestli bude běžný uživatel potřebovat pro práci s OS terminál častěji, než ve Windows PowerShell (tedy prakticky vůbec), nikdy se mainstreamem nestane.