V Heřmanově Městci se radní rozhodli, že se jim už nelíbí, že autobusové nádraží zabírá notný kus jinak malebného náměstí v samém centru města (kromě něj se na náměstí nachází dále toto: kostel, tři parkoviště osobních aut, průtah městem, jedna nevelká travnatá plocha přetnutá asfaltovým chodníkem a tři stromy). Bylo tedy rozhodnuto, že u místního vlakového nádraží bude vybudován přestupní terminál (a.k.a. nové autobusové nádraží), které umožní jednak plynulý přestup cestujících mezi vlaky a autobusy (a mezi autobusy z různých směrů) a také vymístí ty nevzhledné krabice na kolech parkujících na náměstí na periferii, kde je nikdo neuvidí, protože tam většinou nikdo není. Kde taky jinde postavit centrální přestupní uzel než na místě, kde je hustota obyvatel z celého města snad nejmenší.

Osobně jsem velkým fanouškem propojování různých módů dopravy s co nejkratšími přestupními vazbami, ideálně tzv. hrana-hrana, kdy k jednomu nástupišti ze jedné strany jezdí vlaky, z druhé autobusy. Ideálně tohle umí třeba ve Finsku. Tam jsou menší nádraží většinou se dvěma krajními nástupišti, přičemž ale pokud se vlaky zrovna nekřižují, se pro oba směry využívá to, které je blíže výpravní budově a ke kterému z druhé strany přijíždějí autobusy (pod úhlem 45°, takže se tam vejdou třeba tři, čtyři vedle sebe aniž by zabíraly příliš mnoho místa). Autobusy mají jízdní řád sladěný s vlaky, takže když ve stanici zastaví vlak, u stejného nástupiště stojí už jeden, dva, tři autobusy do různých směrů, takže vylezete z vagónu, uděláte přesně deset kroků (bez jakýchkoliv bariér a často pod jednou střechou) a jste v autobuse. Minimum podchodů / nadchodů, žádné kilometry modrého nebo šedého zábradlí – prostě pohodlný přestup.

V Heřmanově Městci proběhla současně s výstavbou autobusového terminálu zároveň i úprava kolejiště a nástupišť ve stanici, takže to přímo vybízelo k tomu, aby došlo k vzájemné synergii a mohl tak vzniknout ideální přestupní uzel umožňující pohodlné cestování a aby se autobusové nádraží stalo pohodlnou a reprezentativní branou do města.

Tak přesně takhle se to v Heřmanově Městci ani za více než 100 milionů korun nepovedlo.

Autobusové nádraží sice ještě není dokončeno, ale už teď vidím, co všechno je tam špatně.

V rámci rekonstrukce nástupišť vzniklo nové nástupiště u nově zřízené kusé koleje (původně 2. kolej od staniční budovy, dnes kusá („slepá“) kolej č. 1). Ta však byla zkrácena tak, že končí cca 50 m před samotným autobusovým nádražím (a navíc zakončena podivným „šturcem“ z moc pěkně bagrem urovnané hromady štěrku). Viz foto (autobusové nádraží je vpravo za mnou):

Kolej nepokračuje dále, ačkoliv by klidně mohla a nástupištní hrana by mohla sloužit zároveň z druhé strany i pro autobusy (nástupiště pro autobusy je za tou řadou betonových sloupů). Místo toho zde bude pravděpodobně travnatá plocha bez využití:

Zároveň vznikla nová nástupní hrana (delší nástupiště) u koleje č. 3 (dnes 2. od staniční budovy), která je průběžná a ze které je možné vedení vlaků směr Prachovice.

Proč toto nástupiště není o 20 cm širší a nemá tak nástupní hrany z obou stran (tedy i od nově kusé koleje č. 3) je mi záhadou. Asi bylo nutné udat nějaké zábradlí…

Je smutné, že do Prachovic ani na druhou stranu do Chrudimi z Heřmanova Městce toho času žádné osobní vlaky nejezdí, přičemž minimálně do Prachovic by jistě byla poptávka, protože se zde nachází velká cementárna, kam dojíždí stovky lidí, velká část i z Přelouče, Heřmanova Městce apod. a zastávka vlaku se zde nachází doslova v areálu cementárny. Bohužel, ačkoliv vím, že ze strany cementárny zájem o vlakové spoje byl, nebyla vůle najít řešení v podobě sladění jízdního řádu vlaku se začátky a konci směn, takže vlak sice jezdil, nicméně v naprosto nevhodnou dobu, tedy prázdný a tedy s argumentem na zrušení. Takže vznikl nový krásný přestupní terminál, u kterého však nebude prakticky mezi čím přestupovat. Ale to nechám stranou, to by bylo na samostatný článek. Heřmanův Městec má tedy nové nádraží s kolejemi do třech směrů, které ale momentálně v případě osobní dopravy slouží jako koncová stanice pro jeden motorový vůz pendlující mezi Přeloučí a Heřmanovým Městcem.

Zpět k technickému řešení: nové nástupiště u koleje č. 3 je delší a umožňuje případně i jízdu souprav, ne jen solo motorového vozu. Teoreticky. Prakticky ale ne, protože je v polovině nástupiště odjezdové návěstidlo (S3) směr Prachovice, takže vlaky končící v Heřmanově Městci budou končit před tímto návěstidlem, dost daleko od příchodu k autobusovému nádraží a já vůbec nezávidím strojvedoucím ty rozčílené babičky, co budou lamentovat, proč sakra nezastavil u toho chodníku z nástupiště, ale takhle blbě v půlce…

(Návěstidlo S3, před kterým budou zastavovat všechny vlaky, vlevo u lampy příchod k autobusovému nádraží. Kolej přímo vede směr Prachovice. Dobře polovina celkové délky nástupiště – od lavičky dál – je zcela bez využití – nemuselo se vůbec stavět, nejspíš u něj nikdy nic nezastaví).

Přitom stačilo v rámci úprav prodloužit kolej č. 5 (to je ta vpravo od návěstidla S3) v přímém směru a zaústit ji např. tzv. „angličákem“ až do koleje č. 7, čímž by se dalo návěstidlo S3 posunout o 100 – 150 m dále směrem na Prachovice a využít tak pro nástupní hranu celý ten štěrkový pás podél autobusového nádraží pro ideální přestup hrana-hrana.

Pokud vystoupíte z vlaku, vaše cestování tím nejspíš skončí a vy nebudete pokračovat autobusem dále, ale Heřmanův Městec bude nejspíš vaše destinace, protože dopravní systém v okolí je nastaven tak, že buď jedete z Přelouče do Heřmanova Městce vlakem nebo jedete z Přelouče autobusem do nějaké okolní obce – nedává moc smysl jet vlakem z Přelouče do Heřmanova Městce a dále pokračovat autobusem, když můžete tím samým nebo jiným autobusem jet rovnou do cíle. Takže se vydáte pěšky do města. A vaše první kroky nepovedou na autobusový terminál, tuto novou honosnou bránu do města, ale povedou přes trávu (resp. bahnitou cestičkou), protože projektant nepočítal s tím, že byste od nástupiště vlaku šli pěšky jinam, než na nástupiště autobusu. Do města se totiž nejrychleji dostanete Jiráskovou ulicí, která končí u nádraží tam, co je na fotce ten červený kombík vpravo vzadu. Schválně… půjdete z nástupiště (tam co stojí ten motorák) do místa, kde stojím a následně kolem toho kruhového objezdu podél sloupků k přechodu a dále doprava nebo to vezmete rovně přes trávu? Trochu mi to připomíná komunistické plánovače sídlišť s jejich pravoúhlými chodníky mezi kterými si lidi vyšlapali diagonální cestičky trávou, protože místo toho, aby projektant kreslil chodníky v trase, kudy chodí lidi, má za to, že lidi jsou jako Pac-Mani, kteří chodí jen v pravoúhlých souřadnicích…

Přitom v informačním letáčku to byla idylka sama… Vlaky a autobusy svorně zastavující u jedné nástupištní hrany…

O tom, že manipulační kolej k nákladové rampě zkrátili tak, že nově končí prakticky ještě před nákladovou rampou a místo ní vznikne pravděpodobně za pár let tak akorát neudržované zarostlé rumiště, asi už ani nemá cenu mluvit…

Podle mě je nový autobusový terminál v Heřmanově Městci ukázka promarněné příležitosti. A že tomu tak být nemuselo a že pro inspiraci netřeba chodit až do dalekého Finska, můžeme vidět třeba v Břeclavi:

Uherském Brodu:

Opavě:

nebo Třebíči:

Nedávno si David Grudl na Twitteru povzdechl (resp. celkem oprávněně rozladěně konstatoval) jak neinovativní jsou produkty Microsoftu a mě nezbývá než souhlasit. On si konkrétně stěžoval na Word, kde bych samozřejmě pár příkladů, kdy to zoufalství z toho až čiší, našel taky. Jeden příklad za všechny: když chcete do dokumentu vložit aktuální datum, u kterého se objeví ikonka „aktualizovat“ (hodí se třeba u dokumentů, které mají stále stejnou šablonu a vy v něm chcete jedním klikem jen aktualizovat datum – typicky na konci smluv, v záhlaví cenových nabídek, u pravidelných oběžníků a já nevím čeho všeho), dělá se to takto:

Vložení > Rychlé části > Pole… > ze seznamu s názvy polí vybrat „Date“.

Proč se to jmenuje tak složitě a proč pořád ty názvy polí nejsou přeložené, když jinak je přeložené úplně všechno, včetně kompletní dokumentace k GDPR, mi je záhadou. Taky nechápu, proč ty pole nejsou nějak seřazené podle oblastí (ano, jsou tam kategorie, jenže je třeba vědět, v které kategorii co je). Takhle si třeba člověk musí pamatovat, jaký je rozdíl mezi „Date“ a „CreateDate“ – první vloží aktuální datum, ten druhý datum vytvoření dokumentu. Jenže! „Date“ se v dokumentu zobrazí jako datum, které lze přepsat a u kterého je tlačítko aktualizovat, které z něj udělá datum dnešní, zatímco „CreateDate“ se v dokumentu objeví jako datum vytvoření dokumentu, které lze přepsat, a u kterého není tlačítko „aktualizovat“. Chápete? Obě funkce vloží pole s datem, které bude nastaveno na datum, kdy jste jej vložili, ani jedno se automaticky neaktualizuje, obě jde normálně ručně editovat, akorát u funkce „Date“ přibude tlačítko „aktualizovat“, kdy jej můžete změnit na dnešní bez toho, abyste jej přepisovali.

A ten Outlook… Tři pro mě naprosté záhady a podle mého názoru i naprosté selhání UX developera jsou:

1) absence fulltextového našeptávače v poli „Komu“, když chcete psát e-mail.
Chápate… Jdete psát panu Novákovi z firmy Firma s.r.o. Kliknete do pole „Komu“ a začnete psát „nov-“ a očekáváte, že vám začne napovídat e-maily, kde se vyskytuje řetězec „nov“ (ať už v části před nebo za zavináčem)? Ne… Začne vám našeptávat pouze kontakty, které máte v Outlooku uložené a které obsahují „nov“ v uloženém jméně kontaktu (nikoliv v e-mailové adrese). Takže když pan Novám má e-mail servis@firma.cz – nemáte šanci. Pokud má e-mail servis.novak@firma.cz – nemáte šanci. Pokud má e-mail jan.novak@firma.cz a vy ho nemáte uloženého v kontaktech jako Nováka, ale jako Servis Firma – nemáte šanci. Přičemž si s ním píšete klidně stovky mailů měsíčně, dvacet jeho e-mailů máte v Doručené poště – ne, to Outlook ignoruje. Vy si prostě musíte každý e-mailový kontakt uložit do Outlooku, vyplnit k němu jméno (ideálně i nejméno jako „servis“, „účtárna“ atd.), aby Outlook vzal na milost fakt, že si s tím člověkem často píšete a nabízel vám jej v našeptávači. A teď… když nevíte, jak se ten člověk jmenuje, ale víte, že vám řeší poruchy nebo když e-mail sdílí více osob (třeba všichni servisáci v dané firmě), to je teprve masox 😉

2) absence rozpoznávání jazyka.
Jako kurvadrát, vždyť Outlook je program pro korporátní klientelu! Korporáty jsou zpravidla dvojjazyčné – kolegovi píšete česky, šéfovi anglicky. Microsoft zcela jistě umí jazyk rozpoznat (když vaše e-maily umí i automaticky překládat) a měl by mít možnost přepínat automaticky kontrolu pravopisu podle toho, v jakém jazyce píšete. Nebo mít aspoň možnost nadefinovat si dva nejpoužívanější a mezi nimi tlačítkem přepínat. Pak by člověk aspoň nemusel pořád opravovat to, že mu Outlook automaticky opravuje „take“ na „také“ a tak podobně.
(Na tohle jsem si udělal takový malý workaround: Outlook umožňuje pod pás karet přidat další pás, který se jmenuje „panel nástrojů Rychlý přístup“. Ten se dá přizpůsobit, vybrat z menu „všechny příkazy“ a najít „Nastavit jazyk kontroly pravopisu…“ a dát přidat. Tím se v okně pro psaní nového emailu objeví tlačítko, kterým se dá rychle přepínat mezi kontrolou pravopisu nainstalovaných jazyků. Hodí se i pro přidání dalších tlačítek, která nejsou zahrnuta v hlavním Pásu karet, např. Uložit. Dá se samozřejmě stejným způsobem přizpůsobit i samotný Pás karet, ale je k tomu třeba vytvořit si vlastní skupinu což je ale kvůli jednomu tlačítku zbytečné a navíc panel nástrojů Rychlý přístup je docela užitečná věc).

Vtipná věc: při změně kontroly pravopisu na angličtinu Outlook ignoruje pole „předmět“, takže když dáte nový e-mail, první co uděláte je, že si přepnete jazyk na angličtinu a do předmětu napíšete „take this“, tak vám nejspíš slovo „take“ opraví na „také“ (pokud to není první věc, kterou ze slovníku automatických oprav vyjmete) a „this“ podtrhne červeně…

Navíc… kontrola pravopisu po přepnutí jazyka funguje od místa, kde jste si jej při psaní přepnuli nebo na označený text, takže když si po dvou větách uvědomíte, že píšete anglicky s českou kontrolou gramatiky, musíte buď celý text označit a dát změnit kontrolu gramatiky nebo se smířit s tím, že kontrola proběhne až od třetí věty dál… Proč tam kruciprdel není tlačítko „tento e-mail píšu anglicky“ nebo možnost přepnutí jazyka u celého, i již napsaného textu mi je záhadou.

A vůbec, proč tam není funkce „Automaticky rozpoznat jazyk“? Oh wait! Ta funkce tam je! No hned v tom dialogu pro výběr jazyka pro kontrolu gramatiky! A dělá to něco? Ne… 🙂 Vložíte tam 4 stránky anglického textu, který i Bing překladač rozpozná jako angličtinu, ale Word (protože okno pro psaní e-mailu v Outlooku je jen modifikovaný Word) si myslí, že jste idiot, co neumí napsat jediné slovo správně a všechny vám je podtrhá po klausovsku červenou vlnovkou…

3) absence upozornění na chybějící přílohu
Kolikrát se vám stane, že posíláte e-mail a zapomenete připojit přílohu? Mně furt. A očividně se to děje všem, protože snad všichni ostatní klienti už mají vestavěnou funkci, která rozpozná klíčová slova jako „v příloze“, „attached“ atd. a zeptají se vás, jestli jste nezapomněli na přílohu. Outlook tuto funkci má také! (Soubor > Možnosti > Pošta > Odesílání zpráv) Funguje? Vůbec! Mám zaškrtnuto „Upozornit mě při odesílání zprávy, že v ní možná chybí příloha“. Zkusím si poslat e-mail, ve kterém je v poli předmět napsáno: „Přílohou nabídka“ a v těle text: „V příloze vám zasílám důležitou nabídku, kterou je důležité, abyste dostal. Nabídka je přiložena jako soubor v příloze.“. Nepřiložím žádný soubor. Nechá mě ho Outlook poslat? Ale jistě! Beze všeho!

Dobrá… říkám si, že možná nezvládá češtinu, tak udělám stejný pokus v angličtině. A hádejte, co se stane… No jasně, pošle to jako prd.

Ale hlavně že máme kulaté rohy a obří okna plná prázdného místa, kde dřív bývaly možnosti nastavení a volby. Uživatel si ale nemá co vybírat možnosti – uživatel má být ohromen čistým (rozuměj prázdným) designem. Až se budu chtít kochat obrazy, zajdu si do galerie. Počítač, operační systém a kancelářské programy jsou můj soustruh a od něj očekávám hlavně funkčnost.

Poslední dobou jsem zaznamenal několik případů, kdy se ať už policie nebo pohoršená veřejnost zaobíraly nějakým blbem, co měl potřebu exhibovat symbolem Z ať už na autě, na oblečení nebo na vlašákem pokydané vece. Rozrušení to vyvolalo mocné, oprávněné, ale kontraproduktivní.

Putin původně zcela jistě nezamýšlel před invazí používat jakýkoliv symbol na podporu své agrese. Možná svatojiřskou stuhu, ale tu používá už delší čas. Z bylo prostě jedno z označení invazní techniky, očividně proto, aby se vyhnuli „friendly fire“ (palbě na vlastní jednotky) nebo rozlišili jednotlivé skupiny mezi sebou. Stejně tak se používá V, které se ale mimo kontext nijak neuchytilo.

Označení začali využívat v informační válce Ukrajinci a udělali z něj symbol. Ruští agresoři se Zetky na tancích. Symboly na tancích a jiné vojenské technice jsou staré snad jako tanky samy. Honza Vyčítal zpíval o „Jeepech co na boku bílý hvězdy měly“. V 68 se musely sovětské tanky v Československu obléknout do bílého pruhu. Pokud proti sobě stojí armády se stejnou a tedy zaměnitelnou technikou, nezbývá, než se odlišit.

Když si Rusko uvědomilo, že na poli propagandy, veřejného mínění a naladění společnosti prohrává na plné čáře, pochopilo, že symboly jsou důležité, a tak se chopilo toho, co se nabízelo – udělat ze Zetka (které má tu výhodu, že se v ruštině nevyskytuje) svůj symbol. Samozřejmě naši kolaboranti pochopili a začali jej využívat taky. Na chlebíčky a auta. I když na auta méně, protože riziko, že ho někdo bude chtít rozmazat baseballovou pálkou je relativně velké a takový hrdinové to zase nejsou, aby si na svoje dvacetileté bavorské naftové čmoudily kupovali stále nové prosklení.

Bohužel tím, jak se na tohle chytáme, poskytujeme přesně to, čemu se říká „medvědí služba“ nebo taky Barba Streisand effect. Když někdo vyfotí chlebíčky se sýrem ve tvaru Z a policie to začne stíhat, je to možná dobře po právu, nicméně zcela špatně ve smyslu komunikace a symboliky. Tím se ten symbol legitimizuje. Stává se z něj opravdová věc. Je to přesně to krmení trollů, před kterým se na internetu varujeme už tolik let a tolik let se nám to nedaří…

Ideální je brát Z jako poslední písmeno abecedy. Nic víc, Nedávat mu žádný další význam tím, že se na něj bude upozorňovat. Když pablb přinese na zastupitelstvo chlebíčky se sýrem poskládaným do Z, ideální je říct: „Jé hele, tys tam dal Z jako zastupitelstvo, to je tak milý…“.

K sepsání tohoto textu mě přiměl nejprve tweet s anketou o tom, kdo by měl hrát nového Bonda doprovázený nepěknými komentáři o tom, že ho stejně bude hrát herec XY protože je černoch (komentující tedy použil jiný termín, ale to není obsahem toho sdělení) a následná moje diskuse se ženou.

Myslím, že jsem se mentálně, fyzicky i pocitově dostal do fáze, kdy jsem si přestal připadat mladý a začínám se pomalu cítit, jako vykopávka. Mám totiž pocit, že některé věci by se prostě neměly vyvíjet, neměly by se měnit, neměly by se vylepšovat. Že jsou prostě dobré a správné tak, jak jsou. A James Bond je jedna z těch věcí. Je to prosím pěkně jen můj osobní názor – navíc se pokládám za filmového analfabeta, nicméně bondovek jsem viděl většinu. A nechám stranou debatu, kdo je nebo byl nejlepší představitel, ale pro mě to prostě není Daniel Craig. A není to tím, že by to byl špatný herec, prostě to není ten typ. A jeho hraní navíc zcela odpovídá posledním Bondovkám.

Podle mého názoru je celý bondovský narativ založený na několika výrazných okolnostech (vlastnostech) těch filmů. Za prvé – Bond je tak trochu macho, tak trochu rošťák, ale především charismatický britský gentleman. Další postavy jsou také jasně narýsované – Q. je „šílený vědec“ mající zálibu v hračkách pro velké kluky. M. je tak klidná síla stojící v pozadí. Bond girl je krásná, ale vždycky mnohem chytřejší (rafinovanější), než za jakou ji ostatní považují. Celý film má atmosféru skoro až hraného komiksu. Ty filmy si nehrají na to, že by měly něco společného s realitou. Nikdo přece nevěří, že by agent MI6 jezdil po Moskvě stovkou v tanku, skákal z přehrady s pistolí, co vystřeluje kotvy, co se zachytí v betonu a udrží ho, bojuje na trupu letícího letadla a já nevím co ještě. Prostě bondovský narativ je daný – je to prakticky vzato bláznivá akční komedie ve stylu Indiana Jonese, jenom s jinými kulisami.

Takový podle mě má být Bond. A proto je posledních několik Bondů, minimálně od Skyfall, prostě rozbitých. Moc temných. Moc vážných. Moc málo komiksových. Prostě to přestala být komedie a začíná to být drama. A Craig se do těchhle bondovek dokonale hodí. Jenže to podle mě není to, jaký Bond má být.

A teď nastává nová fáze, která je už úplně mimo. Má být Bond žena? Má být Bond černoch (Asiat, míšenec, whatever)? Má být Bond gay? Nebinární? Proč se vlastně vedou tyhle debaty?

Je automaticky rasistické, když si myslím, že Bond prostě musí být běloch, Angličan, charismatický rošťák? Ano, vím, že v Anglii žije spousta nebílých Angličanů, Angličanů původem z Indie, Pákistánu, Austrálie, Jižní Afriky a já nevím odkud ještě. Jenže stejně jako si ve filmu o Martinu L. Kingovi samozřejmě nedovedu představit, že by ho nehrál černoch, prostě se neumím představit Bonda jako nebělocha. Aby bylo jasno – je mi jasný, že existuje miliarda černých nebo jakýchkoliv jiných herců, kteří by to zahráli naprosto skvěle, bravurně a všechno – akorát by teda podle mě už by nehráli Jamese Bonda. Jasně – Bond je fiktivní postava. Ale je to postava nějak ukotvená do svého světa, do nějakých vymezených kulis. A stejně jako chápu černochy, že jim vadí blackface, tak „přemalovávání“ Bonda je podle mě to samé. Mohl by Thora hrát někdo, kdo nevypadá jako Viking? A můžou Vikingové za to, že v jejich mytologii se to zrovna nehemží týpky, co nemají nordické rysy?

Chápu, že na Bondovi spoustě lidí vadí spousta věcí. Ženy se mohou cítit dotčené, že jsou redukovány na bond girls, nad kterými má 007 převahu. Chápu, že se Latinos mohou cítit dotčeně, že jakmile se objeví postava ze střední nebo jižní Ameriky, je to automaticky záporák.

Pokud se někoho dotýká svět Bondovek tak, jak jej Fleming napsal, měly by se asi přestat točit „Bondovky“. Nebo by měla vzniknout nová série, nový svět, nový „lore“, jak se říká v angličtině. Prostě stvořit fiktivního agenta CIA (Mossadu, KGB, cokoliv), dát mu současné moderní kulisy a pak se na něm mohou vyřádit všichni, kdo chtějí uplatnit současnou optiku na svět, jak by se měl zobrazovat na plátně.

Bond je prostě značka, která vznikla v Evropě v 60. letech (resp. knižní předlohy už v 50.) a je poplatné své době a svému autorovi. Výsledkem snahy do těchto kulis naroubovat Bonda formovaného dnešní společností, která se snaží jednak za každou cenu nikoho neurazit a navíc za každou cenu už předem vymýtit jakýkoliv náznak netolerance (rasové nebo sexuální) tím, že je postava už předem rovnou nebílý(á/é) nehetorosexuál, je prostě jen exhibicí, že „to jde“. Jasně – jde to. Možná vznikne i dobrý film. Jenom to už bude něco jiného. Něco jiného, něco nového se starou značkou, protože ta značka vydělává – je to sázka na jistotu.

Znovu: zastávám názor, že všichni mohou dělat všechno a má jim to být umožněno. Ale jako chlap neporodí dítě, ženská neudělá rekord v rubání uhlí, Black Panther musí být černoch, samuraj Japonec, Thor blonďák, Žvejkal chlupatej Wookie, Klingor tmavej borec s varhánkama na čele, tak Bond musí být bílý Angličan…

Poslední příspěvek vzbudil celkem zajímavé reakce, takže tady je další trocha toho oleje do ohýnku…

Nesnáším, úplně bytostně nesnáším, když někdo „unáší“ jména a názvy skvělých věcí a označujeme jimi něco, co tak skvělé není.

Začalo to tatarákem. Miluju tatarský biftek. Syrové hovězí (ideálně škrábané, ne mleté), syrové vejce, syrová cibule, koření. Tak nějak jsem toleroval, když se tatarák říkalo jinému rozčvahňanému masu. A pak jsme kdysi ženou viděli u restaurace na takovém tom áčku na chodníku nápis „tatrák z jahod“. Chápete? Z JAHOD, TY VOLE! A to byla poslední kapka a od tý doby jsem se zatvrdil. Tatarák je prostě z hovězího. Losos není hovězí. Červená řepa není hovězí. Romadur není maso. Mám rád lososa, mám rád červenou řepu, mám rád i ty jahody a doslova zbožňuju romadur, ale z ničeho z toho se nedá udělat tatarák, protože to prostě nevyrostlo krávě na hřbetě!

Specialisti jsou na to vegetariáni a vegani. Veganský a vegetariánský jídlo je možná strašně zdravý, výživný a tak, ale chuť poctivý flákoty jde napodobit jen těžko. Asi jako stejk nebude nikdy chutnat jako mrkvové pyré (a ani se o to nikdo nesnaží, všimli jste si?), tak prostě „maso“ z rostliny nebude chutnat jako maso z krávy. Prosím, mějte si všechna ta jídla, jezte si je, všechno v pohodě. Peace… Ale nesnažte se mě obalamutit tím, že budete v trojobalu dvakrát obalený rozteklý přerostlý okurce jménem cuketa říkat „cuketový ŘÍZEK“. Neříkejte sušené sójové drti „MASO“. Neříkejte hmotě z nemasa zabalené do střívka „vegetariánský PÁREK“. Neříkejte křížalám „ovocné CHIPSY“.

Najděte si svoje názvy. Svoje jména. Svoje pojmenování. Všechny ty „hamburgery“, „stejky“, „salámy“, „šunky“ si musely svá označení zasloužit a vydobít.

Zajímavá věc: vždycky to funguje jen jedním směrem. Párku nikdo nebude říkat „masová mrkvička“, chipsy nebudou „bramborové plátky“… To dobré vždycky musí půjčit sv§j název náhražce, aby měla vůbec šanci. A to není fér.

Za tohle mě moje žena nenávidí, ale prostě to tak je. Musím to napsat. Musím vám popsat svoji Teorii kompatibilních příchutí, podle které by se měl řídit celý gastronomický vesmír. A jako Zemi je jedno, jestli věříte, že je kulatá a stejně se točí, je jedno, jestli si myslíte totéž. Pravda je prostě daná a dá se shrnout do následujících postulátů:

1) Povoleny jsou pouze jednoduché příchutě.
Dvojité (nebo dokonce trojité!) příchutě jsou marketingové peklo, které odmítám podporovat. Voda může být s příchutí citronu, maliny, šípku, bezu,… čehokoliv. Ale ne s příchutí „pomelo a kaštan“. Ne s příchutí „limetka a banán“. Ne s příchutí „jehličí a brambory“. Drtivá většina výrobků s dvojitou příchutí je proto, že chemický průmysl (třeba konkrétně tahle firma) je schopen vytvářet desítky nových bezpečných chutných aromatických látek různých příchutí a vůní a teprve poté se řeší, jako co to vlastně chutná. Dvojité příchutě nejsou znakem rozvoje potravinářského průmyslu, který se snaží přiblížit skutečným výrobkům, ale znakem neustálého paranoického zaujetí marketingových oddělení přijít s „něčím novým“. Svět nechce nic nového. Svět chce, aby to staré fungovalo co nejlépe.
Co je potřeba vylepšovat na vodě s citronem? Pije se tak stovky let. Je to dobré, je to osvěžující, nic dalšího to nepotřebuje. Rozhodně ne mango. Nebo kajenský pepř. Udělejte tu chemickou příchuť více chutnající jako skutečný citron – to bude ta pravá invence!

2) Ovocné příchutě nejsou kompatibilní s oříškovými.
Ovocné příchutě nelze kombinovat s čokoládou, oříšky nebo kávou. Za oříškové příchutě se považují: čokoládová, oříšková (všechny typy ořechů – i ty „neořechy“ jako kešu atd.), kávová, kakaová atd. a jako doplněk se přidává smetanová / mléčná. Podmínečně přípustné ve zvláštních příležitostech je kombinovat některé sladké ovoce s čokoládou, ale nic jiného. Kdo říká, že teorie nemůže mít výjimky a že by kuchař nebo cukrář nemohl být občas trochu perverzní, že? Banán a čokoláda je tedy „dejme tomu“. Ale limetka a čokoláda – to je velký špatný a zakázaný!
Ovocné příchutě lze kombinovat mezi sebou, pokud neslouží jako dvojitá příchuť (tj. jako „ochucovadlo“ nějakého jiného výrobku, třeba vody nebo čaje, viz bod 1), ideálně by se však měly míchat stejné skupiny ovocných příchutí. Např. zmrzlá směs lesního ovoce (sorbet) je v pořádku, směs tropického ovoce je v pořádku atd. Mezi sebou se to nedoporučuje.
Zmrzlina (tedy ta smetanová, ne sorbet! Sorbet není zmrzlina!) je tedy přípustná pouze s příchutěmi jako je čokoláda, lískový ořech, káva, atd. Nikoliv malina. Nikoliv citron. Sorry, prostě ne.

3) Slané příchutě nelze kombinovat se sladkými.
Sladký popkorn je zločin. Slaný karamel je totální nesmysl. Smetanová zmrzlina se slaným karamelem je něco, co je prostě k smíchu stejně jako emblém Ferrari na Renaultu Thalia. Čokoláda s chilli papričkami je děsivá! Ne… prostě ne. Slané příchutě jsou kromě soli a koření (s výjimkou skořice) příchutě masa a uzenin a všechny pálivé příchutě, jako papriky a zázvor.
„Oříškové“ a „ovocné“ příchutě jsou principiálně sladké a kromě toho, že jsou neslučitelné mezi sebou, jsou taky neslučitelné se slanými. Slané příchutě jsou kompatibilní pouze s masem a zeleninou. Proto jsou chipsy s příchutí „moravské uzené“ naprosto v pořádku a pizza s ananasem takový hnus. Teď už víte, proč tomu tak je.

4) Citrusové příchutě a mentol jsou v praxi skoro nepoužitelné.
Citrusové příchutě (s výjimkou pomeranče, který se pochopitelně řadí mezi „tropicky ovocné“ příchutě) a mentolové a lékořicové („větrové“) příchutě jsou použitelné pouze velmi omezeně. Z výše uvedených bodů plyne, že je nelze kombinovat skoro s ničím. U mentolových příchutí je situace velmi jednoduchá: přípustné jsou žvýkačky a jiné cukrovinky, které nejsou primárně příliš sladké. Zvláštní opovržení si zaslouží ten, kdo se snaží spářit mátu peprnou a čokoládu. Z takovéhoto neracionálního biologického experimentu nemůže vzniknout než degenerovaná nehoda.

5) Věci, které se nejí ve výchozím stavu, nesmí být příchutěmi.
Kaštany – ne. Výhonky z jehličí – ne. Atd. To je všem jasné. Principem příchutě je nahradit něco, čeho je málo nebo je to nutné dopravit z druhého konce světa něčím dostupnějším a stejně lahodným. Třeba ethyl-methyl-fenyl-glycidát, když je zrovna leden a není k dispozici čerstvá jahoda ani Maruška. Vyrábět chemické látky, pak je ochutnávat a uvažovat, co vám ta chuť asi tak možná připomíná, je prostě špatně. Vyrábět ale něco, co je třeba původně z kyseliny octové a glycerolu a ve finále to chutná jako citron je naprosto v pořádku, pokud se podaří chuť citronu napodobit věrně k originálu.

6) Existuje univerzální příchuť slučitelná s čímkoliv.
Ano, existuje příchuť, která ve světě ochucování potravin platí jako žolík. Lze jí bez obav použít se všemi jinými příchutěmi a nic tím nezkazíte. Nejlahodnější a nejpříjemnější chuť.
Vanilka.
Lze ji kombinovat s ovocnými, oříškovými, slanými i sladkými příchutěmi. Ano, i s masem. Ano, zkoušel jsem to. Ano, je to dobré a chutnalo mi to. Fakt. Udělal jsem burgery z mletého hovězího s příchutí vanilky. Mně to chutnalo a žena ani děti ani soused se nepozvraceli. Tedy aspoň ne hned přede mnou. Ano, udělal jsem si je více než jednou. Vlastně dvakrát.

Vím, že světoví šéfkuchaři a cukráři se po přečtení tohoto textu možná trochu ošívají. Možná je tzv. baví objevovat nové kombinace nebo chutě. Ale je to marné. To dobré už bylo objeveno. Snahou by mělo být přiblížit se k originálu co nejvíce, ne vytvářet šílené kreace, které vlastně nikdo nechce a tváří se, že mu chutnají jenom proto, že před tím viděl cenovku nebo značku.

Můžete se mnou nesouhlasit, ale nemůžete se mnou polemizovat (hlavně proto, že tady na blogu není jak). Pravdu ale změnit nelze. Na fyzikální a chemické zákony se nedá vyzrát chytristikou a chuťové buňky a mozek prostě ošálit nelze.

Myslím, že je na čase, aby si e-shopy uvědomily, že méně je někdy více. E-commerce je extrémně konkurenční prostředí a jednotlivé obchody se snaží zaujmout nejen cenou, ale i přidanými službami. Někdo nabízí dopravu zdarma, sestavení výrobku, nadstandardní záruku.

Třeba u mě by byl ale vítaným bonusem „informační klid“. Znáte. Koupíte si věc za stovku. Rámeček na obrázek třeba.

Přijde vám e-mail, že objednávku přijali. Že objednávka byla zaplacena. Že byl zřízen účet (když chcete sledovat stav objednávky). To všechno většinou v rozmezí jedné sekundy. O půl hodiny později, že byla objednávka předána k expedici a pak zase, že byla expedována. O půl dne později vám píše dopravce, že přijal objednávku na dopravu zboží. Pak že převzal zboží k přepravě a bude doručovat zítra. Druhý den ráno vám píše, že dneska tedy doručí.

A to vše se děje často dvojmo – e-mailem a SMS. Mám sto chutí jim občas napsat něco ve stylu: „Kurva, já mám BlackBerry, mně ty všechny zprávy a notifikace chodí do JEDNÉ APKY!“

Když jste jako já, schopni objednávat i několikrát denně, věci pro sebe, pro firmu, pro manželku a pro děti, nedělá mi telefon nic jiného, než notifikuje.

Strašně bych uvítal e-shop, kdy u objednávky bude tlačítko: „Napíšeme jenom jednou, že byla objednávka přijata, zaplacena a makáme na ní a pak vám napíšeme jenom kdyby byl nějaký problém.“ Za tuhle službu, která dokonce ušetří i nějaké náklady e-shopu, bych byl ochoten si i připlatit.

A hergot, přestaňte mi posílat věci dvojmo, to fakt nechci.

Mimochodem! Takový přístup existuje. Koupil jsem si rámeček na fotky na posterstore.cz. Zadáte adresu a kontakt pro doručení a údaje o kartě. Na další stránce se vám zobrazí, že platba v pořádku proběhla (žádné přesměrování na platební bránu) a že objednávka se zpracovává a přijde vám přesně jeden e-mail se shrnutím objednávky, potvrzením platby a vším podstatným. Osvěžující!