Archiv autora: machinegun

O zetku.

Poslední dobou jsem zaznamenal několik případů, kdy se ať už policie nebo pohoršená veřejnost zaobíraly nějakým blbem, co měl potřebu exhibovat symbolem Z ať už na autě, na oblečení nebo na vlašákem pokydané vece. Rozrušení to vyvolalo mocné, oprávněné, ale kontraproduktivní.

Putin původně zcela jistě nezamýšlel před invazí používat jakýkoliv symbol na podporu své agrese. Možná svatojiřskou stuhu, ale tu používá už delší čas. Z bylo prostě jedno z označení invazní techniky, očividně proto, aby se vyhnuli „friendly fire“ (palbě na vlastní jednotky) nebo rozlišili jednotlivé skupiny mezi sebou. Stejně tak se používá V, které se ale mimo kontext nijak neuchytilo.

Označení začali využívat v informační válce Ukrajinci a udělali z něj symbol. Ruští agresoři se Zetky na tancích. Symboly na tancích a jiné vojenské technice jsou staré snad jako tanky samy. Honza Vyčítal zpíval o „Jeepech co na boku bílý hvězdy měly“. V 68 se musely sovětské tanky v Československu obléknout do bílého pruhu. Pokud proti sobě stojí armády se stejnou a tedy zaměnitelnou technikou, nezbývá, než se odlišit.

Když si Rusko uvědomilo, že na poli propagandy, veřejného mínění a naladění společnosti prohrává na plné čáře, pochopilo, že symboly jsou důležité, a tak se chopilo toho, co se nabízelo – udělat ze Zetka (které má tu výhodu, že se v ruštině nevyskytuje) svůj symbol. Samozřejmě naši kolaboranti pochopili a začali jej využívat taky. Na chlebíčky a auta. I když na auta méně, protože riziko, že ho někdo bude chtít rozmazat baseballovou pálkou je relativně velké a takový hrdinové to zase nejsou, aby si na svoje dvacetileté bavorské naftové čmoudily kupovali stále nové prosklení.

Bohužel tím, jak se na tohle chytáme, poskytujeme přesně to, čemu se říká „medvědí služba“ nebo taky Barba Streisand effect. Když někdo vyfotí chlebíčky se sýrem ve tvaru Z a policie to začne stíhat, je to možná dobře po právu, nicméně zcela špatně ve smyslu komunikace a symboliky. Tím se ten symbol legitimizuje. Stává se z něj opravdová věc. Je to přesně to krmení trollů, před kterým se na internetu varujeme už tolik let a tolik let se nám to nedaří…

Ideální je brát Z jako poslední písmeno abecedy. Nic víc, Nedávat mu žádný další význam tím, že se na něj bude upozorňovat. Když pablb přinese na zastupitelstvo chlebíčky se sýrem poskládaným do Z, ideální je říct: „Jé hele, tys tam dal Z jako zastupitelstvo, to je tak milý…“.

O novém Bondovi a trochu o těch starých.

K sepsání tohoto textu mě přiměl nejprve tweet s anketou o tom, kdo by měl hrát nového Bonda doprovázený nepěknými komentáři o tom, že ho stejně bude hrát herec XY protože je černoch (komentující tedy použil jiný termín, ale to není obsahem toho sdělení) a následná moje diskuse se ženou.

Myslím, že jsem se mentálně, fyzicky i pocitově dostal do fáze, kdy jsem si přestal připadat mladý a začínám se pomalu cítit, jako vykopávka. Mám totiž pocit, že některé věci by se prostě neměly vyvíjet, neměly by se měnit, neměly by se vylepšovat. Že jsou prostě dobré a správné tak, jak jsou. A James Bond je jedna z těch věcí. Je to prosím pěkně jen můj osobní názor – navíc se pokládám za filmového analfabeta, nicméně bondovek jsem viděl většinu. A nechám stranou debatu, kdo je nebo byl nejlepší představitel, ale pro mě to prostě není Daniel Craig. A není to tím, že by to byl špatný herec, prostě to není ten typ. A jeho hraní navíc zcela odpovídá posledním Bondovkám.

Podle mého názoru je celý bondovský narativ založený na několika výrazných okolnostech (vlastnostech) těch filmů. Za prvé – Bond je tak trochu macho, tak trochu rošťák, ale především charismatický britský gentleman. Další postavy jsou také jasně narýsované – Q. je „šílený vědec“ mající zálibu v hračkách pro velké kluky. M. je tak klidná síla stojící v pozadí. Bond girl je krásná, ale vždycky mnohem chytřejší (rafinovanější), než za jakou ji ostatní považují. Celý film má atmosféru skoro až hraného komiksu. Ty filmy si nehrají na to, že by měly něco společného s realitou. Nikdo přece nevěří, že by agent MI6 jezdil po Moskvě stovkou v tanku, skákal z přehrady s pistolí, co vystřeluje kotvy, co se zachytí v betonu a udrží ho, bojuje na trupu letícího letadla a já nevím co ještě. Prostě bondovský narativ je daný – je to prakticky vzato bláznivá akční komedie ve stylu Indiana Jonese, jenom s jinými kulisami.

Takový podle mě má být Bond. A proto je posledních několik Bondů, minimálně od Skyfall, prostě rozbitých. Moc temných. Moc vážných. Moc málo komiksových. Prostě to přestala být komedie a začíná to být drama. A Craig se do těchhle bondovek dokonale hodí. Jenže to podle mě není to, jaký Bond má být.

A teď nastává nová fáze, která je už úplně mimo. Má být Bond žena? Má být Bond černoch (Asiat, míšenec, whatever)? Má být Bond gay? Nebinární? Proč se vlastně vedou tyhle debaty?

Je automaticky rasistické, když si myslím, že Bond prostě musí být běloch, Angličan, charismatický rošťák? Ano, vím, že v Anglii žije spousta nebílých Angličanů, Angličanů původem z Indie, Pákistánu, Austrálie, Jižní Afriky a já nevím odkud ještě. Jenže stejně jako si ve filmu o Martinu L. Kingovi samozřejmě nedovedu představit, že by ho nehrál černoch, prostě se neumím představit Bonda jako nebělocha. Aby bylo jasno – je mi jasný, že existuje miliarda černých nebo jakýchkoliv jiných herců, kteří by to zahráli naprosto skvěle, bravurně a všechno – akorát by teda podle mě už by nehráli Jamese Bonda. Jasně – Bond je fiktivní postava. Ale je to postava nějak ukotvená do svého světa, do nějakých vymezených kulis. A stejně jako chápu černochy, že jim vadí blackface, tak „přemalovávání“ Bonda je podle mě to samé. Mohl by Thora hrát někdo, kdo nevypadá jako Viking? A můžou Vikingové za to, že v jejich mytologii se to zrovna nehemží týpky, co nemají nordické rysy?

Chápu, že na Bondovi spoustě lidí vadí spousta věcí. Ženy se mohou cítit dotčené, že jsou redukovány na bond girls, nad kterými má 007 převahu. Chápu, že se Latinos mohou cítit dotčeně, že jakmile se objeví postava ze střední nebo jižní Ameriky, je to automaticky záporák.

Pokud se někoho dotýká svět Bondovek tak, jak jej Fleming napsal, měly by se asi přestat točit „Bondovky“. Nebo by měla vzniknout nová série, nový svět, nový „lore“, jak se říká v angličtině. Prostě stvořit fiktivního agenta CIA (Mossadu, KGB, cokoliv), dát mu současné moderní kulisy a pak se na něm mohou vyřádit všichni, kdo chtějí uplatnit současnou optiku na svět, jak by se měl zobrazovat na plátně.

Bond je prostě značka, která vznikla v Evropě v 60. letech (resp. knižní předlohy už v 50.) a je poplatné své době a svému autorovi. Výsledkem snahy do těchto kulis naroubovat Bonda formovaného dnešní společností, která se snaží jednak za každou cenu nikoho neurazit a navíc za každou cenu už předem vymýtit jakýkoliv náznak netolerance (rasové nebo sexuální) tím, že je postava už předem rovnou nebílý(á/é) nehetorosexuál, je prostě jen exhibicí, že „to jde“. Jasně – jde to. Možná vznikne i dobrý film. Jenom to už bude něco jiného. Něco jiného, něco nového se starou značkou, protože ta značka vydělává – je to sázka na jistotu.

Znovu: zastávám názor, že všichni mohou dělat všechno a má jim to být umožněno. Ale jako chlap neporodí dítě, ženská neudělá rekord v rubání uhlí, Black Panther musí být černoch, samuraj Japonec, Thor blonďák, Žvejkal chlupatej Wookie, Klingor tmavej borec s varhánkama na čele, tak Bond musí být bílý Angličan…

O názvosloví jídel.

Poslední příspěvek vzbudil celkem zajímavé reakce, takže tady je další trocha toho oleje do ohýnku…

Nesnáším, úplně bytostně nesnáším, když někdo „unáší“ jména a názvy skvělých věcí a označujeme jimi něco, co tak skvělé není.

Začalo to tatarákem. Miluju tatarský biftek. Syrové hovězí (ideálně škrábané, ne mleté), syrové vejce, syrová cibule, koření. Tak nějak jsem toleroval, když se tatarák říkalo jinému rozčvahňanému masu. A pak jsme kdysi ženou viděli u restaurace na takovém tom áčku na chodníku nápis „tatrák z jahod“. Chápete? Z JAHOD, TY VOLE! A to byla poslední kapka a od tý doby jsem se zatvrdil. Tatarák je prostě z hovězího. Losos není hovězí. Červená řepa není hovězí. Romadur není maso. Mám rád lososa, mám rád červenou řepu, mám rád i ty jahody a doslova zbožňuju romadur, ale z ničeho z toho se nedá udělat tatarák, protože to prostě nevyrostlo krávě na hřbetě!

Specialisti jsou na to vegetariáni a vegani. Veganský a vegetariánský jídlo je možná strašně zdravý, výživný a tak, ale chuť poctivý flákoty jde napodobit jen těžko. Asi jako stejk nebude nikdy chutnat jako mrkvové pyré (a ani se o to nikdo nesnaží, všimli jste si?), tak prostě „maso“ z rostliny nebude chutnat jako maso z krávy. Prosím, mějte si všechna ta jídla, jezte si je, všechno v pohodě. Peace… Ale nesnažte se mě obalamutit tím, že budete v trojobalu dvakrát obalený rozteklý přerostlý okurce jménem cuketa říkat „cuketový ŘÍZEK“. Neříkejte sušené sójové drti „MASO“. Neříkejte hmotě z nemasa zabalené do střívka „vegetariánský PÁREK“. Neříkejte křížalám „ovocné CHIPSY“.

Najděte si svoje názvy. Svoje jména. Svoje pojmenování. Všechny ty „hamburgery“, „stejky“, „salámy“, „šunky“ si musely svá označení zasloužit a vydobít.

Zajímavá věc: vždycky to funguje jen jedním směrem. Párku nikdo nebude říkat „masová mrkvička“, chipsy nebudou „bramborové plátky“… To dobré vždycky musí půjčit sv§j název náhražce, aby měla vůbec šanci. A to není fér.

O teorii kompatibilních příchutí.

Za tohle mě moje žena nenávidí, ale prostě to tak je. Musím to napsat. Musím vám popsat svoji Teorii kompatibilních příchutí, podle které by se měl řídit celý gastronomický vesmír. A jako Zemi je jedno, jestli věříte, že je kulatá a stejně se točí, je jedno, jestli si myslíte totéž. Pravda je prostě daná a dá se shrnout do následujících postulátů:

1) Povoleny jsou pouze jednoduché příchutě.
Dvojité (nebo dokonce trojité!) příchutě jsou marketingové peklo, které odmítám podporovat. Voda může být s příchutí citronu, maliny, šípku, bezu,… čehokoliv. Ale ne s příchutí „pomelo a kaštan“. Ne s příchutí „limetka a banán“. Ne s příchutí „jehličí a brambory“. Drtivá většina výrobků s dvojitou příchutí je proto, že chemický průmysl (třeba konkrétně tahle firma) je schopen vytvářet desítky nových bezpečných chutných aromatických látek různých příchutí a vůní a teprve poté se řeší, jako co to vlastně chutná. Dvojité příchutě nejsou znakem rozvoje potravinářského průmyslu, který se snaží přiblížit skutečným výrobkům, ale znakem neustálého paranoického zaujetí marketingových oddělení přijít s „něčím novým“. Svět nechce nic nového. Svět chce, aby to staré fungovalo co nejlépe.
Co je potřeba vylepšovat na vodě s citronem? Pije se tak stovky let. Je to dobré, je to osvěžující, nic dalšího to nepotřebuje. Rozhodně ne mango. Nebo kajenský pepř. Udělejte tu chemickou příchuť více chutnající jako skutečný citron – to bude ta pravá invence!

2) Ovocné příchutě nejsou kompatibilní s oříškovými.
Ovocné příchutě nelze kombinovat s čokoládou, oříšky nebo kávou. Za oříškové příchutě se považují: čokoládová, oříšková (všechny typy ořechů – i ty „neořechy“ jako kešu atd.), kávová, kakaová atd. a jako doplněk se přidává smetanová / mléčná. Podmínečně přípustné ve zvláštních příležitostech je kombinovat některé sladké ovoce s čokoládou, ale nic jiného. Kdo říká, že teorie nemůže mít výjimky a že by kuchař nebo cukrář nemohl být občas trochu perverzní, že? Banán a čokoláda je tedy „dejme tomu“. Ale limetka a čokoláda – to je velký špatný a zakázaný!
Ovocné příchutě lze kombinovat mezi sebou, pokud neslouží jako dvojitá příchuť (tj. jako „ochucovadlo“ nějakého jiného výrobku, třeba vody nebo čaje, viz bod 1), ideálně by se však měly míchat stejné skupiny ovocných příchutí. Např. zmrzlá směs lesního ovoce (sorbet) je v pořádku, směs tropického ovoce je v pořádku atd. Mezi sebou se to nedoporučuje.
Zmrzlina (tedy ta smetanová, ne sorbet! Sorbet není zmrzlina!) je tedy přípustná pouze s příchutěmi jako je čokoláda, lískový ořech, káva, atd. Nikoliv malina. Nikoliv citron. Sorry, prostě ne.

3) Slané příchutě nelze kombinovat se sladkými.
Sladký popkorn je zločin. Slaný karamel je totální nesmysl. Smetanová zmrzlina se slaným karamelem je něco, co je prostě k smíchu stejně jako emblém Ferrari na Renaultu Thalia. Čokoláda s chilli papričkami je děsivá! Ne… prostě ne. Slané příchutě jsou kromě soli a koření (s výjimkou skořice) příchutě masa a uzenin a všechny pálivé příchutě, jako papriky a zázvor.
„Oříškové“ a „ovocné“ příchutě jsou principiálně sladké a kromě toho, že jsou neslučitelné mezi sebou, jsou taky neslučitelné se slanými. Slané příchutě jsou kompatibilní pouze s masem a zeleninou. Proto jsou chipsy s příchutí „moravské uzené“ naprosto v pořádku a pizza s ananasem takový hnus. Teď už víte, proč tomu tak je.

4) Citrusové příchutě a mentol jsou v praxi skoro nepoužitelné.
Citrusové příchutě (s výjimkou pomeranče, který se pochopitelně řadí mezi „tropicky ovocné“ příchutě) a mentolové a lékořicové („větrové“) příchutě jsou použitelné pouze velmi omezeně. Z výše uvedených bodů plyne, že je nelze kombinovat skoro s ničím. U mentolových příchutí je situace velmi jednoduchá: přípustné jsou žvýkačky a jiné cukrovinky, které nejsou primárně příliš sladké. Zvláštní opovržení si zaslouží ten, kdo se snaží spářit mátu peprnou a čokoládu. Z takovéhoto neracionálního biologického experimentu nemůže vzniknout než degenerovaná nehoda.

5) Věci, které se nejí ve výchozím stavu, nesmí být příchutěmi.
Kaštany – ne. Výhonky z jehličí – ne. Atd. To je všem jasné. Principem příchutě je nahradit něco, čeho je málo nebo je to nutné dopravit z druhého konce světa něčím dostupnějším a stejně lahodným. Třeba ethyl-methyl-fenyl-glycidát, když je zrovna leden a není k dispozici čerstvá jahoda ani Maruška. Vyrábět chemické látky, pak je ochutnávat a uvažovat, co vám ta chuť asi tak možná připomíná, je prostě špatně. Vyrábět ale něco, co je třeba původně z kyseliny octové a glycerolu a ve finále to chutná jako citron je naprosto v pořádku, pokud se podaří chuť citronu napodobit věrně k originálu.

6) Existuje univerzální příchuť slučitelná s čímkoliv.
Ano, existuje příchuť, která ve světě ochucování potravin platí jako žolík. Lze jí bez obav použít se všemi jinými příchutěmi a nic tím nezkazíte. Nejlahodnější a nejpříjemnější chuť.
Vanilka.
Lze ji kombinovat s ovocnými, oříškovými, slanými i sladkými příchutěmi. Ano, i s masem. Ano, zkoušel jsem to. Ano, je to dobré a chutnalo mi to. Fakt. Udělal jsem burgery z mletého hovězího s příchutí vanilky. Mně to chutnalo a žena ani děti ani soused se nepozvraceli. Tedy aspoň ne hned přede mnou. Ano, udělal jsem si je více než jednou. Vlastně dvakrát.

 

Vím, že světoví šéfkuchaři a cukráři se po přečtení tohoto textu možná trochu ošívají. Možná je tzv. baví objevovat nové kombinace nebo chutě. Ale je to marné. To dobré už bylo objeveno. Snahou by mělo být přiblížit se k originálu co nejvíce, ne vytvářet šílené kreace, které vlastně nikdo nechce a tváří se, že mu chutnají jenom proto, že před tím viděl cenovku nebo značku.

Můžete se mnou nesouhlasit, ale nemůžete se mnou polemizovat (hlavně proto, že tady na blogu není jak). Pravdu ale změnit nelze. Na fyzikální a chemické zákony se nedá vyzrát chytristikou a chuťové buňky a mozek prostě ošálit nelze.

Ex Libris: J. Rudiš, Winterbergova poslední cesta: nádraží.

Přijeli jsme do Vídně a Winterberg na chvilku otevřel oči, polekal se a hned je zase zavřel. A pak si přes svý kostěný brýle nasadil sluneční.
„Co se děje?“
„Nedokážu se na to koukat.“
„Na co zase?“
„Nedokážu to snést.“
„Ale co?“
„Už zase tohle.“
Vyprávěl o novým vídeňským nádraží.
Vyprávěl o sklu a betonu, o zániku kultury cestování, o architektonickým Hradci Králové.
„Hlavní nádraží v Praze… To je pořádné nádraží. Ale tohle? Šmejd. Jako v Berlíně. Nebo v Linci.“ (moje pozn.: nebo v Katowicích…).
Vystoupili jsme.
„Pane Krausi, rychle mě odsud odveďte, prosím. Pryč odsud! Tohle není nádraží. To je nákupní centrum… Rychle mě odveďte pryč, jinak umřu, ano, ano, jinak bude hned po mně, odveďte mě prosím rychle pryč a řekněte mi, až budeme konečně ve Vídni.“
„My přece jsme ve Vídni.“
„Ne, ne, nejsme. Vyveďte mě z toho strašlivého obchodního domu, povězte mi, až budeme stát před nějakým krásným starým domem. Dřív bývala nádraží katedrálami dopravy. A dnes? Tržnice. Průchozí pokoje. Nic víc. Rudolf Bitzan navrhoval svá nádraží jako místa pobytu a místa rozloučení, ano, ano, stejně jako svá žároviště, jak říkal můj otec. A dnes? Hrozné. Bitzan by se tu okamžitě pozvracel, tohle nádraží by ho zabilo.“
Podíval jsem se na Winterberga, který se zavřenýma očima hleděl do země. Vzal jsem naše věci a Winterbergovu ruku a kráčeli jsme novým hlasitým vídeňským nádražím.
Kolem obchodů s módou.
Kolem bister.
Kolem automatů na jízdenky.
„Jak dlouho to potrvá! Jak dlouho to ještě potrvá! Zánik kultury cestování, ano, ano, ubohý rytíř Carl von Ghega by se také okamžitě pozvracel… Za jeho časů navrhovali nádraží jako katedrály, dokonce i ta nejmenší nádraží ve Waldviertelu nebo v Českém ráji nebo v Haliči stavěli jako malé kostely a zastávky jako vesnické kaple, ubohý rytíř Carl von Ghega, ubohý hrdina, dobře, že to nezažil, dobře, že umřel na souchotiny… Nádraží jako tržnice, nádraží jako cirkusový stan, ano, ano, to je Hradec Králové železniční architektury. Ve vlaku si dnes nemůžete otevřít okno, nemůžete tam ani pořádně kouřit… Konec. A pak ještě tenhle Hradec.“

 

Jaroslav Rudiš, Winterbergova poslední cesta, 2021, překlad Michaela Škultéty, str. 201-203.

 

O přehnané komunikaci e-shopů.

Myslím, že je na čase, aby si e-shopy uvědomily, že méně je někdy více. E-commerce je extrémně konkurenční prostředí a jednotlivé obchody se snaží zaujmout nejen cenou, ale i přidanými službami. Někdo nabízí dopravu zdarma, sestavení výrobku, nadstandardní záruku.

Třeba u mě by byl ale vítaným bonusem „informační klid“. Znáte. Koupíte si věc za stovku. Rámeček na obrázek třeba.

Přijde vám e-mail, že objednávku přijali. Že objednávka byla zaplacena. Že byl zřízen účet (když chcete sledovat stav objednávky). To všechno většinou v rozmezí jedné sekundy. O půl hodiny později, že byla objednávka předána k expedici a pak zase, že byla expedována. O půl dne později vám píše dopravce, že přijal objednávku na dopravu zboží. Pak že převzal zboží k přepravě a bude doručovat zítra. Druhý den ráno vám píše, že dneska tedy doručí.

A to vše se děje často dvojmo – e-mailem a SMS. Mám sto chutí jim občas napsat něco ve stylu: „Kurva, já mám BlackBerry, mně ty všechny zprávy a notifikace chodí do JEDNÉ APKY!“

Když jste jako já, schopni objednávat i několikrát denně, věci pro sebe, pro firmu, pro manželku a pro děti, nedělá mi telefon nic jiného, než notifikuje.

Strašně bych uvítal e-shop, kdy u objednávky bude tlačítko: „Napíšeme jenom jednou, že byla objednávka přijata, zaplacena a makáme na ní a pak vám napíšeme jenom kdyby byl nějaký problém.“ Za tuhle službu, která dokonce ušetří i nějaké náklady e-shopu, bych byl ochoten si i připlatit.

A hergot, přestaňte mi posílat věci dvojmo, to fakt nechci.

Mimochodem! Takový přístup existuje. Koupil jsem si rámeček na fotky na posterstore.cz. Zadáte adresu a kontakt pro doručení a údaje o kartě. Na další stránce se vám zobrazí, že platba v pořádku proběhla (žádné přesměrování na platební bránu) a že objednávka se zpracovává a přijde vám přesně jeden e-mail se shrnutím objednávky, potvrzením platby a vším podstatným. Osvěžující!

 

O dalším restartu.

Ano… je to tady. Asi tak pátý pokus o blog. Nebudu tvrdit, že tentokrát už budu psát pravidelně, ani že si zase omylem nesmažu celou databázi nebo nerozhodím DNS, takže přestane fungovat doména, ani že mám o čem psát. Prostě prostor pro delší texty.

Machinegun blog slouží pro vyjádření mých názorů. Pro to, co se nevejde na Twitter. Pro to, na co chci později odkázat. Není to diskusní fórum. Děkuji.