V té době bydlel v Dolní Rovni vedle dráhy výborný hospodář pan Habětínek, který ovládal jazyk německý a na vojně dosáhl hodnosti „šikovatele“. Pan Habětínek měl velkou radost z tohoto vlakového spojení, a tak nařídil svojí manželce, aby napekla velikou mísu koláčů, aby mohl koláče podat zaměstnancům ve vlaku.
U Platěnic pan Habětínek vlak zastavil a koláče ochotně nabídl. Když se železniční ředitelství dovědělo, že tento dobrý muž vlak zastavil, upozornilo ho, že vlak se zastavovat nesmí, třebaže uznávají jeho ochotu k pohoštění. A když se o této věci dozvěděl Okresní soud v Holicích, uložil panu Habětínkovi „3 dny vazby“.

V té době byl výborný advokát Dr. Voženílek, který každých 14 dní jezdil do Vídně na právní konference. V kavárně ve Vídni se seznámil s osobním lékařem císaře Františka Josefa Dr. Kerclem, který pocházel z Komárna, a zmínil se mu o této záležitosti. Dr. Kercl tlumočil vše císaři. Ten se zasmál a vyslovil v této věci pro pana Habětínka amnestii. Císařská kancelář telegraficky vyrozuměla Okresní soud v Holicích o udělené amnestii, takže trest „3 dny vazby“ odpadl. Pan Habětínek tuto amnestii s radostí uvítal, takže nemusel ve vazbě 3 dny sedět.

J. Vencl, J. Vorel, K. Šustr, M. Teplý, 90 let trati Heřmanův Městec – Chrudim město – Borohrádek, září 1989, vydal ZV ROH železniční stanice Chrudim město na počest 150. výročí železnic na území Československa a u příležitosti 90. výročí zahájení provozu na trati Heřmanův Městec – Borohrádek.

Přijeli jsme do Vídně a Winterberg na chvilku otevřel oči, polekal se a hned je zase zavřel. A pak si přes svý kostěný brýle nasadil sluneční.
„Co se děje?“
„Nedokážu se na to koukat.“
„Na co zase?“
„Nedokážu to snést.“
„Ale co?“
„Už zase tohle.“
Vyprávěl o novým vídeňským nádraží.
Vyprávěl o sklu a betonu, o zániku kultury cestování, o architektonickým Hradci Králové.
„Hlavní nádraží v Praze… To je pořádné nádraží. Ale tohle? Šmejd. Jako v Berlíně. Nebo v Linci.“ (moje pozn.: nebo v Katowicích…).
Vystoupili jsme.
„Pane Krausi, rychle mě odsud odveďte, prosím. Pryč odsud! Tohle není nádraží. To je nákupní centrum… Rychle mě odveďte pryč, jinak umřu, ano, ano, jinak bude hned po mně, odveďte mě prosím rychle pryč a řekněte mi, až budeme konečně ve Vídni.“
„My přece jsme ve Vídni.“
„Ne, ne, nejsme. Vyveďte mě z toho strašlivého obchodního domu, povězte mi, až budeme stát před nějakým krásným starým domem. Dřív bývala nádraží katedrálami dopravy. A dnes? Tržnice. Průchozí pokoje. Nic víc. Rudolf Bitzan navrhoval svá nádraží jako místa pobytu a místa rozloučení, ano, ano, stejně jako svá žároviště, jak říkal můj otec. A dnes? Hrozné. Bitzan by se tu okamžitě pozvracel, tohle nádraží by ho zabilo.“
Podíval jsem se na Winterberga, který se zavřenýma očima hleděl do země. Vzal jsem naše věci a Winterbergovu ruku a kráčeli jsme novým hlasitým vídeňským nádražím.
Kolem obchodů s módou.
Kolem bister.
Kolem automatů na jízdenky.
„Jak dlouho to potrvá! Jak dlouho to ještě potrvá! Zánik kultury cestování, ano, ano, ubohý rytíř Carl von Ghega by se také okamžitě pozvracel… Za jeho časů navrhovali nádraží jako katedrály, dokonce i ta nejmenší nádraží ve Waldviertelu nebo v Českém ráji nebo v Haliči stavěli jako malé kostely a zastávky jako vesnické kaple, ubohý rytíř Carl von Ghega, ubohý hrdina, dobře, že to nezažil, dobře, že umřel na souchotiny… Nádraží jako tržnice, nádraží jako cirkusový stan, ano, ano, to je Hradec Králové železniční architektury. Ve vlaku si dnes nemůžete otevřít okno, nemůžete tam ani pořádně kouřit… Konec. A pak ještě tenhle Hradec.“

Jaroslav Rudiš, Winterbergova poslední cesta, 2021, překlad Michaela Škultéty, str. 201-203.