Archiv rubriky: ExLibris

Výpisky z knih, které mě zaujaly.

Ex Libris: J. Rudiš, Winterbergova poslední cesta: nádraží.

Přijeli jsme do Vídně a Winterberg na chvilku otevřel oči, polekal se a hned je zase zavřel. A pak si přes svý kostěný brýle nasadil sluneční.
„Co se děje?“
„Nedokážu se na to koukat.“
„Na co zase?“
„Nedokážu to snést.“
„Ale co?“
„Už zase tohle.“
Vyprávěl o novým vídeňským nádraží.
Vyprávěl o sklu a betonu, o zániku kultury cestování, o architektonickým Hradci Králové.
„Hlavní nádraží v Praze… To je pořádné nádraží. Ale tohle? Šmejd. Jako v Berlíně. Nebo v Linci.“ (moje pozn.: nebo v Katowicích…).
Vystoupili jsme.
„Pane Krausi, rychle mě odsud odveďte, prosím. Pryč odsud! Tohle není nádraží. To je nákupní centrum… Rychle mě odveďte pryč, jinak umřu, ano, ano, jinak bude hned po mně, odveďte mě prosím rychle pryč a řekněte mi, až budeme konečně ve Vídni.“
„My přece jsme ve Vídni.“
„Ne, ne, nejsme. Vyveďte mě z toho strašlivého obchodního domu, povězte mi, až budeme stát před nějakým krásným starým domem. Dřív bývala nádraží katedrálami dopravy. A dnes? Tržnice. Průchozí pokoje. Nic víc. Rudolf Bitzan navrhoval svá nádraží jako místa pobytu a místa rozloučení, ano, ano, stejně jako svá žároviště, jak říkal můj otec. A dnes? Hrozné. Bitzan by se tu okamžitě pozvracel, tohle nádraží by ho zabilo.“
Podíval jsem se na Winterberga, který se zavřenýma očima hleděl do země. Vzal jsem naše věci a Winterbergovu ruku a kráčeli jsme novým hlasitým vídeňským nádražím.
Kolem obchodů s módou.
Kolem bister.
Kolem automatů na jízdenky.
„Jak dlouho to potrvá! Jak dlouho to ještě potrvá! Zánik kultury cestování, ano, ano, ubohý rytíř Carl von Ghega by se také okamžitě pozvracel… Za jeho časů navrhovali nádraží jako katedrály, dokonce i ta nejmenší nádraží ve Waldviertelu nebo v Českém ráji nebo v Haliči stavěli jako malé kostely a zastávky jako vesnické kaple, ubohý rytíř Carl von Ghega, ubohý hrdina, dobře, že to nezažil, dobře, že umřel na souchotiny… Nádraží jako tržnice, nádraží jako cirkusový stan, ano, ano, to je Hradec Králové železniční architektury. Ve vlaku si dnes nemůžete otevřít okno, nemůžete tam ani pořádně kouřit… Konec. A pak ještě tenhle Hradec.“

 

Jaroslav Rudiš, Winterbergova poslední cesta, 2021, překlad Michaela Škultéty, str. 201-203.