Nejen z velkého města, jako je Berlín či Vídeň, ze sebemenšího místa v Evropě se dá dostat na jiné místo v Evropě za jediný den. Stačí se podívat do jízdního řádu a vybrat si, kam pojedete. Ano, naše Evropa je malá. Mnohem menší, než si myslíme. Stačí nám jedno nádraží, jedno vlakové spojení. Místa bez nádraží a bez vlakových spojení jsou odříznutá. Místa bez nádraží a bez vlakových spojení jsou ta nejsmutnější místa, jaká si dovedu představit.

Nikdy nečtu žádnou knihu dvakrát. Na světě je totiž strašně moc knih, které si chci přečíst a bojím se, že na to nebudu mít čas. A tohle bude výjimka. Tahle kniha je jako ilustrovaný jízdní řád. Jízdní řád se čte víckrát, mockrát. A tahle knížka, to je jízdní řád a ilustrovaná pozvánka v jednom. Na každé druhé stránce vás to nutí sednout si k internetu (nebo jako já a Jaroslav Rudiš, k tištěnému jízdnímu řádu) a vybrat si cíl a vyrazit hned.

Směr Elend a Sorge. Bída a Obava.
Strojvůdce hvízdá a opatrně brzdí před početnými lesními cestami, které trať křižuje. Ale ze Elendu, tedy Bídy do Sorge, tedy Obavy, což je název příští stanice, si nemusí dělat starosti. Vlaku nikdo nestojí v cestě. Jestli hledáte samotu bez internetu, tady, uprostřed Německa, je to správné místo.
(…)
Přijíždíme do Stiege. V pohoří Harz se najde spousta technických atrakcí, kvůli nimž sem putují železniční lidé z celého světa. Není to jen hojně navštěvovaná Brockenbahn, ale i vratná smyčka, která patří k tomuto nádraží. Byla vybudována teprve v roce 1984, aby usnadnila průjezd vlaků s hnědým uhlím z Nordhausenu do Silberhütte. Díky ní nebylo nutné zastavovat a posunovat a objíždět s lokomotivou, aby vlak mohl vyrazit jiným směrem.
„Ještě nikdy jsem smyčkou nejel,“ říká trochu melancholicky bývalý závodník rallye.
„Nikdy?“ diví se strojvůdce. „Tak to uděláme dneska! Bude to dárek. Jenom pro tebe. A já můžu zůstat sedět a nemusím měnit ani sedadlo, ani směr jízdy. To za mě udělá smyčka.“ Starý závodník se směje a je viditelně dojatý.
Motoráček krokem projíždí smyčkou. Motor bručí, v ostrém oblouku zakvílejí kola, jinak je ticho, stejně jako před tím ve vysokém lese mezi Bídou a Obavou. Nikdo nic neříká, všichni stojí za strojvedoucím a dívají se na koleje, pražce a štěrk. Všichni sledují, jak smyčka metr po metru mizí pod námi.
Smyčka ve Stiege je jako lidský život. Vyrazíte, obkroužíte pár břízek, přejedete potok a polní cestu. Ze začátku si myslíte, že to bude trvat celou věčnost, dlouho nevidíte konec trati, začnete být netrpěliví, ještě vás napadne, že to jde moc pomalu, a nejednou je po všem. Sotva jste začali a už jste z kruhu, ze života, venku. Na výhybce. Na jiné koleji. Ale aspoň ještě pořád na stejném nádraží.
Na nádraží ve Stiege.
Kousek od Bídy.
A kousek od Obavy.

Skvělý Jaroslav Rudiš. Sám říká, že je to jeho nejniternější kniha já s tím naprosto souhlasím. Je to kniha, kterou chci číst pořád.
Je to kniha, kterou bych chtěl zažívat pořád.

Jaroslav Rudiš, Návod k použití železnice. Z německého originálu Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, vydaného nakladatelstvím Piper Verlag v Mnichově roku 2021, přeložila Michaela Škultéty. V Praze roku 2023 vydalo nakladatelství LYBYRINT.

V té době bydlel v Dolní Rovni vedle dráhy výborný hospodář pan Habětínek, který ovládal jazyk německý a na vojně dosáhl hodnosti „šikovatele“. Pan Habětínek měl velkou radost z tohoto vlakového spojení, a tak nařídil svojí manželce, aby napekla velikou mísu koláčů, aby mohl koláče podat zaměstnancům ve vlaku.
U Platěnic pan Habětínek vlak zastavil a koláče ochotně nabídl. Když se železniční ředitelství dovědělo, že tento dobrý muž vlak zastavil, upozornilo ho, že vlak se zastavovat nesmí, třebaže uznávají jeho ochotu k pohoštění. A když se o této věci dozvěděl Okresní soud v Holicích, uložil panu Habětínkovi „3 dny vazby“.

V té době byl výborný advokát Dr. Voženílek, který každých 14 dní jezdil do Vídně na právní konference. V kavárně ve Vídni se seznámil s osobním lékařem císaře Františka Josefa Dr. Kerclem, který pocházel z Komárna, a zmínil se mu o této záležitosti. Dr. Kercl tlumočil vše císaři. Ten se zasmál a vyslovil v této věci pro pana Habětínka amnestii. Císařská kancelář telegraficky vyrozuměla Okresní soud v Holicích o udělené amnestii, takže trest „3 dny vazby“ odpadl. Pan Habětínek tuto amnestii s radostí uvítal, takže nemusel ve vazbě 3 dny sedět.

J. Vencl, J. Vorel, K. Šustr, M. Teplý, 90 let trati Heřmanův Městec – Chrudim město – Borohrádek, září 1989, vydal ZV ROH železniční stanice Chrudim město na počest 150. výročí železnic na území Československa a u příležitosti 90. výročí zahájení provozu na trati Heřmanův Městec – Borohrádek.

Přijeli jsme do Vídně a Winterberg na chvilku otevřel oči, polekal se a hned je zase zavřel. A pak si přes svý kostěný brýle nasadil sluneční.
„Co se děje?“
„Nedokážu se na to koukat.“
„Na co zase?“
„Nedokážu to snést.“
„Ale co?“
„Už zase tohle.“
Vyprávěl o novým vídeňským nádraží.
Vyprávěl o sklu a betonu, o zániku kultury cestování, o architektonickým Hradci Králové.
„Hlavní nádraží v Praze… To je pořádné nádraží. Ale tohle? Šmejd. Jako v Berlíně. Nebo v Linci.“ (moje pozn.: nebo v Katowicích…).
Vystoupili jsme.
„Pane Krausi, rychle mě odsud odveďte, prosím. Pryč odsud! Tohle není nádraží. To je nákupní centrum… Rychle mě odveďte pryč, jinak umřu, ano, ano, jinak bude hned po mně, odveďte mě prosím rychle pryč a řekněte mi, až budeme konečně ve Vídni.“
„My přece jsme ve Vídni.“
„Ne, ne, nejsme. Vyveďte mě z toho strašlivého obchodního domu, povězte mi, až budeme stát před nějakým krásným starým domem. Dřív bývala nádraží katedrálami dopravy. A dnes? Tržnice. Průchozí pokoje. Nic víc. Rudolf Bitzan navrhoval svá nádraží jako místa pobytu a místa rozloučení, ano, ano, stejně jako svá žároviště, jak říkal můj otec. A dnes? Hrozné. Bitzan by se tu okamžitě pozvracel, tohle nádraží by ho zabilo.“
Podíval jsem se na Winterberga, který se zavřenýma očima hleděl do země. Vzal jsem naše věci a Winterbergovu ruku a kráčeli jsme novým hlasitým vídeňským nádražím.
Kolem obchodů s módou.
Kolem bister.
Kolem automatů na jízdenky.
„Jak dlouho to potrvá! Jak dlouho to ještě potrvá! Zánik kultury cestování, ano, ano, ubohý rytíř Carl von Ghega by se také okamžitě pozvracel… Za jeho časů navrhovali nádraží jako katedrály, dokonce i ta nejmenší nádraží ve Waldviertelu nebo v Českém ráji nebo v Haliči stavěli jako malé kostely a zastávky jako vesnické kaple, ubohý rytíř Carl von Ghega, ubohý hrdina, dobře, že to nezažil, dobře, že umřel na souchotiny… Nádraží jako tržnice, nádraží jako cirkusový stan, ano, ano, to je Hradec Králové železniční architektury. Ve vlaku si dnes nemůžete otevřít okno, nemůžete tam ani pořádně kouřit… Konec. A pak ještě tenhle Hradec.“

Jaroslav Rudiš, Winterbergova poslední cesta, 2021, překlad Michaela Škultéty, str. 201-203.