Nemůžu si pomoci, ale začíná to vypadat, že umělá inteligence (AI) zcela spolehlivě následuje kroky všech těch velkých a přelomových věcí. První fáze je nadšení z toho, co nová věc dokáže. Zcela nekritické nadšení. Druhá fáze je vymýšlení, co se všechno s tím dá dělat, což zahrnuje také apokalyptické seznamy toho, co všechno nyní zanikne (v případě AI se řešilo, které pozice nebo povolání si už mají rovnou hledat cestu na pracák). Třetí fáze je stagnace, kdy se ukáže, že po počátečním boomu ten progres není tak rychlý  (z nuly na sto se zrychluje rychleji než ze stovky na dvoustovku). Čtvrtá fáze je nejdůležitější – nová věc narazí na lidské limity. Dokáže toho víc a lépe než lidé, ale lidé to chtějí ovládat svými nedokonalými končetinami, smysly, mozkem, vůlí a inteligencí. Pátá fáze je přirozená vlastnost lidí využít novou věc pro lidskou přirozenost očekávaným způsobem: sex, hamižnost, násilí (zločin).

A přesně v téhle fázi se nyní vyskytujeme, co se týče AI. Neříkám, že AI nemá využití i k bohulibým účelům. Nedávno jsem slyšel v rádiu výbornou reportáž o využití AI při detekci nádorů. Určitě se již AI využívání například při syntézách proteinů, výzkumu nových léčiv a v mnoha dalších bohulibých oborech, i když tam mám pocit, že spíše než o nasazení AI často jde o navýšení výkonu „hloupých“ počítačů. Ale daleko rozšířenější jsou zprávy o využití AI pro tvorbu „svléknutých“ fotek celebrit, fejkových sex tapes, fejkových projevů politiků a nejbohatších lidí světa, scamu, čím dál dokonalejšího phisingu, automatické tvorby webů, které generují samy sebe a následně samy sebe plní texty, grafikou a videi jenom pro naplnění obsahem obaleným reklamou (na kterou kliká zase nějaký jiný robot). AI prohledává nejen web, ale i čím dál více se vlamuje do našeho „soukromí“ na sociálních sítích (včetně toho, že sociální sítě samy sebe prodávají), do našeho soukromí na našich počítačích, kdy i konzervativní firmy vždycky orientované na business zákazníky najednou koketují s reklamou v produktu, který si koupíte (a očekáváte tedy, že tak neplatí svými daty, jako u produktů „zdarma“) nebo dokonce spywarem přímo zabudovaným do vašeho systému.

Umělá inteligence řídí algoritmy, které vybírají příspěvky na sociální sítě, které mají za cíl uživatele na nich udržet co nejdéle (kombinace hamižnosti – více zhlédnuté reklamy – větší zisk a hlavně snahy uživatele ohlupovat banálními videi s hloupě se chovajícími kočkami).

A co z toho vlastně uživatel chce? Kde přesně se stal ten zlom, kdy běžný uživatel v jakémkoliv systému, síti nebo zařízení přestal aktivně vyhledávat a využívat nové funkce a dělat s nimi více, pohodlněji a radostněji a místo toho začal vypínat všechna možná vylepšení, nastavení a funkce, aby mohl danou věc používat alespoň tak jako dřív bez toho, aby přicházel o peníze, soukromí a rozum? Od kdy se v online světe chováme méně jako turista na horách, obdivující za každým rohem krásný nový výhled, a více jako voják v minovém poli, který kličkuje mezi minami a dává pozor, odkud to na něj přiletí příště?

Schválně: kdy poprvé jste slyšeli o konceptu ledničky, která pozná, co vám doma chybí a nabídne vám objednání dané položky na e-shopu? A při tom to ani nepotřebuje AI, vždyť čtení čárového kódu nebo skenování položek umí dneska každá sámoška se samoobslužnými pokladnami a vytvoření seznamu nejpoužívanějších položek a predikce jejich spotřeby se dá udělat za pár minut v Excelu. Kde si takovou lednici dneska mohu koupit?

AI dneska umí na jedno kliknutí z fotek odstranit, co tam nechceme a zcela věrohodně naopak přidat, co tam chceme, jen na základě slovního popisu, ale Microsoft stejně nezvládne ani tak jednoduchou úlohu, jako ve svém nejpoužívanějším e-mailovém klientovi upozornit uživatele, že posílá e-mail bez přílohy, přestože o příloze píše v těle e-mailu (ta funkce tam je. Funguje? Vůbec). Když si manuálně nepřepnete kontrolu pravopisu ve Wordu na jiný jazyk (třeba z češtiny na angličtinu), nechá vás klidně napsat čtyři odstavce anglicky a všechno vám podtrhne nesouhlasnou klausovskou červenou vlnovkou, akorát slovo „take“ vám automaticky opraví na „také“. Protože to je zcela logické! Celý text napíšete blbě, akorát tohle jedno slovo skoro správně – tu máš, takhle to je dobře. A tenhle Microsoft mi bude do operačního systému implementovat umělou inteligenci?

AI a jejich provozovatelé se z milovaných stávají nenáviděnými ještě rychleji, než tradiční „online“ molochy. Google na to potřeboval nějakých deset, patnáct let. Copilot od Microsoftu začne být nenáviděný možná dřív, než se vůbec stihne rozšířit.

Hovoří ze mě stárnoucí unavený muž… ale fakt se mi stýská po starém světě, kde bylo všechno čitelnější, analogovější a logičtější. Platily nepsané dohody a pravidla: Co bylo zadarmo, stálo za starou bačkoru. Pokud jste si zaplatili, mohli jste očekávat, že vás to nechá žít. Nová verze byla lepší než ta předchozí. Když to po vás chtělo zaplatit, řeklo si to o peníze a dalo vám to vědět, co za to dostanete. Nedělalo vám to nic, co by vývojář nechtěl, aby to dělalo jemu.

Jsem stárnoucí bílý muž, co čím dál tím víc křičí na mraky. Berou mi moje staré dobré věci, které fungovaly a měl jsem je rád a místo nich mi cpou šmejdy, co objektivně fungují hůř, za to kratší dobu a za víc peněz. A jednou z těch věcí je internet.

Nejsem z těch, kteří by žili v bludu, že všechno, co je na internetu, musí být zadarmo, jako by to bylo nějaké právo jako na vzduch. Každý si samozřejmě může nastavit pravidla jaká chce. Napíšu zápisek sem k sobě na blog? Samozřejmě, že není zpoplatněn – jsem si vědom, jakou má kvalitu a čtenost a jsem rád, že to vůbec někdo čte. Ostatně o čtenost mi jde až v druhé řadě, spíše se chci vypsat z toho, co mě trápí a možná nadhodit svůj pohled na věc. Pokud má ale text (video, obrázek,…) – nesnáším buzzword „obsah“ – nějakou hodnotu, klidně ať si tu hodnotu dá do cenovky. Sám si platím některé online služby, včetně zpravodajských webů.

Za ty ostatní platím svými daty a svýma očima, vystavenýma reklamně. A tady nastupují ty pro mě zcela záhadné věci. Jasně, že mám AdBlock a různá rozšíření, která automaticky odklikávají, že nesouhlasím s cookies a že nechci newslettery atd. Já totiž chci vidět obsah toho webu a chci ho vidět tak, abych ho mohl číst. To se nevylučuje s reklamou – pokud reklama má přiměřenou míru, na webu klidně AdBlock vypínám. Pokud ale reklama zabere 80 % obrazovky a ještě je agresivní (automaticky přehrávaná videa a tak), prostě ji bez milosti blokuju. Provozovatelé webu by si měli uvědomit, že méně je často více a když to přeženou, nebudou mít nic. A když nebudou mít nic, začnou hledat jiné cesty. Seznam a Czech News Center začli zamykat weby za něco, čemu říkám AdWall. „Konzumuj reklamu a ještě nám dej data a budeš to mít zadarmo, jinak zaplať (ale tu reklamu ti tam dáme taky).“ Možná jsem naivní, ale když mám někde na výběr, volím cestu ochrany soukromí.

I tak je mi ale jasné, že jako osoba někde figuruji pod nějakým „User ID“, které o mě postupně shromažďuje data o tom, co dělám na internetu i mimo něj, co si kupuju, na co koukám atd. A tahle moje složka postupně bobtná a aktualizuje se. Ale k čemu? Aby mi mohli zobrazit čím dál cílenější reklamu? Jasně, ale k ČEMU?

Někdy mám pocit, že inzerenti podlehli bludu, že reklama je tím účinnější (=vedoucí k nákupu daného produktu), čím více je zacílená. A že existuje nějaká konvergence a že na konci tohoto sbližování křivek je bod, kdy o Userovi s daným ID víme absolutně vše, že na něj můžeme reklamu zacílit tedy absolutně přesně a to povede ke 100% konverzi. Vážně to tak je? Vážně je reklama tak všemocná, že pokud je dokonale zacílená, dokáže produkt prodat úplně každému? No… nemyslím si.

Dejme tomu, že koukám na Formuli 1 a fandím Ferrari. Někdy mrknu na jejich web, budu si číst zprávy o nich a ze srandy si naklikám v konfigurátoru jejich SF90 Stradale. Ani nevím, kolik milionů stojí… A začne se mi zobrazovat reklama na Ferrari. Má snad tenhle reklamní systém pocit, že bych si ho fakt šel koupit?

Snažím se napsat toto: neexistuje náhodou nějaká mez, za kterou je úplně zbytečné další údaje o uživateli sbírat, protože už prostě další informace a další přesnější zacílení nepovede k vyšší konverzi? Nejsou firmy jako Seznam, Alphabet, Meta, X apod. náhodou v zajetí toho, že data sbírají čím dál víc prostě proto, že nic jiného neumí? Vytěžit uživatele skrze pozlátko tzv. obsahu nebo tzv. služby a data prodat dát a dál jenom proto, aby se lépe zacílila reklama? Fakt tyhle firmy rezignovaly na to, že dělají něco užitečného, za co jim lidi třeba zaplatí přímo, tak dělají něco, co vlastně jejich uživatelé nechtějí (šmírování) jenom proto, že jim za to někdo jiný zaplatí? To je přece smutné, ne?

A vede to vlastně k zisku pro inzerenty? Protože většině domácnosti stačí jedna pračka, zedník ze Lhoty si Bentley nekoupí a manažer z banky si nekoupí zájezd na Maledivy (i když na něj jistě má), protože prostě miluje Šumavu a chození po horách.

Myslím, že celý internet se pomalu dostává do slepé uličky. Kolotoč vysávání uživatelských dat, cpaní reklamy, přesnější targeting a snaha o zpoplatnění i toho balastu, který si to nezaslouží, nepovede k vyšším ziskům inzerujících společností. Protože jako se nasytí trh, když nabídka je příliš velká, tak vyschne kanál příjmů, když počet uživatelů a jejich potřeb dosáhne určité úrovně. Třeba si to ti inzerenti uvědomí a pochopí, že cpaní peněz šmírákům jim zisky nezvýší.

S obavou sleduji postupné zavádění zákazu předjíždění pro kamiony na českých dálnicích. Ano… s obavou. A ne, neřídím kamion. Vlastně je dost nesnáším. Ale hodně toho najezdím po dálnicích a i když i mě (jako všechny) štve to obligátní zdánlivě nekonečné předjíždění kamionu kamionem o 2 km/h rychlejším, zákaz jejich předjíždění fakt nebude výhra. A snažím se vysvětlit proč. Kdo chce praktickou ukázku, doporučuji testovací polygon jménem Maďarsko. Tam tenhle zákaz platí už delší dobu a Maďarsko má srovnatelně hustou dálniční síť s námi a stejný problém jako polovina Evropy s nadměrným silničním tranzitem.

Dlouhodobým pozorováním jsem dospěl k závěru, že drtivá většina kamionů se po dálnici pohybuje opravdu těch 90 km/h (plus mínus 2 km/h) a to v pravém pruhu. V levém se jezdí tak různě, ale pokud budeme brát ideální podmínky (den, sucho), tak rozmezí rychlostí aut v levém pruhu je od 120 do 145 km/h + excesy, kterých ale není kdo ví kolik. Problém tedy je, že zatímco rychlost nejvíce zastoupeného typu vozidla v pravém pruhu (kamion) je SKORO stejná, rychlost průměrného vozidla v levém pruhu (osobák) je značně proměnlivá.

K čemu to vede: pokud nebudou moci kamiony předjíždět, budou se postupně dojíždět a tvořit „vláčky“ třeba pěti, deseti kamionů za sebou. Čím větší hustota provozu, delší tranzitní úsek dálnice a méně možností sjezdu, tím více. Typicky D1 od Bíteše po Mirošovice. D11 od Jiren po Hradec, D5 od Prahy do Plzně, D8 od Prahy do Lovosic. Tyto vláčky budou jezdit rychlostí nejpomalejšího, tedy typicky 85 – 88 km/h. Pokud dojedou např. nadměrný náklad, který pojede třeba 80 km/h, velmi rychle se vytvoří kolona klidně i několik kilometrů dlouhá, s různě velkými (ne moc) rozestupy. Pokud jste řidiči osobáků, co touží si jet v levém pruhu tachometrových 140, zatím dobrý.

Problém ale je, že vašich 140 km/h v levém pruhu je ve skutečnosti exces, protože průměrná rychlost je o dost nižší. Problém nastane přesně v okamžiku, kdy dojedete oktávku s karavanem jedoucím 90 km/h. Nebo mě s Jeepem se skoro třítunovou lodí. Víc než 95 s tím fakt jet nejde. Ano, můžete zkusit prohřát tomu pomalému nebožákovi záda dálkovými světly, ale pokud vás přes to, co táhne za sebou, vůbec uvidí, nic s tím stejně nenadělá. V pravém totiž jede souvislý pruh kamionů, co jedou těch 85 km/h. A zatímco když předjíždí jeden kamion druhý, trvá to třeba 500 – 1000 m, tady je nutné předjet celý ten vláček kamionů a bude to trvat několik kilometrů.

Výsledkem bude, že na dálnici budou místo jednotlivých vozidel, která se vzájemně předjíždějí a uhýbají si (byť někdy to předjetí trvá déle), jezdit takové minikolony kamionů v pravém pruhu, dlouhé třeba 2, 3 kilometry a v levém pruhu podobné kolony osobáků, jen o něco rychlejší – cca 100 – 110 km/h.

Kdo někdy jel přes den na východ nebo na jih od Budapešti, nejspíš to zná. Jedete v levém pruhu v koloně osobáků, že ani nevidíte na konec, v pravém pruhu kolona kamionů ještě delší a vy umíráte nudou protože víte, že dalších třeba 50 nebo 100 km se na tom nic nezmění.

Bude to vlastně jako dneska, když začne jeden kamion předjíždět jiný, vytvoří se za ním krátkodobě kolona třeba pěti, deseti aut, která se ale po předjetí zase rychle rozpustí – někdo se zařadí doprava, rychlejší šlápnou na plyn a zmizí – jen mnohem delší, protože pomalejší nebudou mít kam uhýbat.

Taky přibude kolizních situací. Budete si to hasit těch 110 km/h v levém pruhu (protože víc to nepůjde) a budete si chtít zajet na benzinku nebo sjet z dálnice. Může se ale stát, že v pravém pruhu bude kolona kamionů, přičemž vy budete jen o málo rychlejší. Sjezd se blíží a vy ne a ne najít mezeru na zařazení doprava. Tak to tam prostě na poslední chvíli pošlete. Nic se nestane, kamion za vámi trochu přibrzdí. Ten za ním přibrzdí o malinko víc a do pár minut vznikne klasická kolona vzniklá jenom provozem. A riziko, že někdo na dálnici nedobrzdí do stojící kolony je veliké.

Podle mého názoru zákazem předjíždění kamionů dojde k tomu, že:

• průměrná rychlost kamionů se mírně sníží (rozdíl v rychlosti nejpomalejšího „blokujícího“ vozidla a průměrně rychlého vozidla je jen malý – 5-10 km/h)
• průměrná rychlost osobních aut se sníží výrazně (rozdíl v rychlosti nejpomalejšího „blokujícího“ vozidla a průměrně rychlého vozidla je relativně velký – 20 – 30 km/h)
• počet nehod na dálnicích se zvýší
• počet a délka kolon se zvýší.

Aby tomu tak nebylo, musela by být doprava extrémně plynulá – tj. všechny kamiony jedou stejně rychle (90 km/h) a všechny osobáky taky (130 km/h), nebo musí být v pravém pruhu dostatek místa pro uhýbání pomalu jedoucích vozidel z levého pruhu.
Problém ale je, že toho v reálných podmínkách nelze dosáhnout. Kamiony budou zpomalovat do kopců (do těch menších, kde nejsou pruhy pro pomalu jedoucí vozidla), přičemž různé kamiony budou zpomalovat různě, mezi vláčky kamionů bude těžké se řadit a spousta řidičů jedoucích třeba 120 km/h bude mít pocit, že jede dostatečně rychle na to, aby mohli „legálně“ užívat levý pruh, co to jde (i kdyby se v pravém pruhu udělala mezera tak akorát na to, aby se do něj na chvilku schovali). Schválně, kolikrát se vám dneska stalo, že jste jeli za osobním autem v levém pruhu třeba 120, 130 km/h a rozčilovalo vás, že se neuhne doprava, když tam je místo třeba 200 – 300 m mezi kamiony? A kolikrát jste si třeba vy na jeho místě říkali, že se nebudete uhýbat, protože jedete přeci dost rychle a když se uhnete do té mezery, strávíte v ní následujících třicet kilometrů, protože v levém pruhu furt někdo jede? Tak těchhle situací výrazně přibude. Pokud budete první auto za „brzdičem“, možná s tím budete chtít něco dělat pomocí světel a snad i houkačky. Ale jako druhý, pátý,… desátý s tím neuděláte vůbec nic. A pojedete pozdě na schůzku a adrenalin vám poroste…

Řešením není zákaz předjíždění kamionů. Řešením je přeložit zboží z kamionů na železnici nebo ta tu železnici přeložit rovnou kamionové návěsy nebo i celé kamiony.

A až ti bude kamioňák v hospodě tvrdit, ať nejíš housky, když nechceš kamiony na silnici, tak se zkus zamyslet nad tím, jaké kamiony na silnici potkáváš. Jsou to cisterny na chemické suroviny? Cisterny na sypké látky jako cement nebo vápno? Přepravníky osobních aut? Jsou to kontejnery? Jsou to kamiony z Rumunska co peláší do Hamburku pro náklad plechů z Číny? Tak tihle housky do tvého LIDLu fakt nevozí…

Nevím, jestli je to tím, že stárnu nebo je to objektivní fakt nesouvisející s věkem, ale začíná mi vadit jistá infantilnost a unifikace spotřební elektroniky, ale i softwaru, aut, budov, interiérů… Asi designu jako celku.

Devadesátá a nultá léta byla ve znamení prudkého boomu moderního designu ale i funkčnosti a to nejen u nás, ale v celém světě. Výrobci se předháněli v kreativitě, ale také ve specializaci. Byla auta na zábavu a auta na práci. Reprezentativní sedany pro manažerky a hatchbacky pro singles. Mobilní telefony byly jak levné plastové Alcately pro studenty, tak komunikátory pro manažery. Telefony s otočnými displeji pro technologické geeky a klasické tlačítkové Nokie pro všeobecné použití.

Krásnou esencí toho, co výrobci nabízeli a čeho si nejvíce cenili na svých výrobcích – co nejvíce chtěli prodat svým zákazníkům – byly a jsou reklamní slogany.
Byly doby, kdy Lenovo vyrábělo notebooky (a vybudovali si jméno hlavně na strojích pro korporátní sféru) se sloganem „For those who do.“ Telefony RIM / BlackBerry měly slogan „BlackBerry: For Getting Things Done“. Nokia byla pro běžné lidi – umožňovala komunikaci a jejich slogan to potvrzoval: „Connecting people.“ A pak přišel iPhone a slogany: iPhone (ten první): „Apple reinvents the phone.“ A od té doby už to bylo jenom „bigger, faster, better iPhone“ (a iPhone 5: „for the colourful“).

Chci tím říct, že veškerá spotřební elektronika se změnila na elektroniku zábavní. Dneska už nikdo nevyrábí spotřební elektroniku pro lidi, kteří na ní chtějí pracovat. S výjimkou odolných telefonů typu Caterpillar, kterými můžete na stavbě zatloukat hřebíky a nevadí jim, když spadnou z lešení, tu úplně vymizel segment spotřební elektroniky určené pro práci, pro řešení problémů, pro komunikaci v týmu. Zmizely hardwarové klávesnice. Na sledování videí a skrolování sociálních sítí nejsou potřeba, ale pokud chcete např. ve vlaku odpovědět kolegovi na e-mail, qwerty klávesnice je prostě nepřekonatelný nástroj. Nabídka např. e-mailových klientů a jejich synchronizace s desktopem (e-mail, kalendář, úkoly,…) – to vše je děsivé, zato každý telefon má dneska předinstalované klienty pro všechny možné sociální sítě. Byly doby, kdy měl telefon vestavěný e-mailový klient, kalendář, komunikaci v týmu, úkoly a to vše na úrovni operačního systému a skvěle odladěný. A byla to jediná aplikace (mluvím o BlackBerry Hub na BlackeBerry OS 10). Doslova definice killer feature. Dneska? Schválně – co máte v telefonu za klienty pro e-mail, SMS, messengery a kalendář? Je to jedna nativní aplikace nebo je to hromada balastu, která vlastně nefunguje moc ani sama o sobě, natož pak provázaně dohromady?

Když uvidíte vizuální reklamu (video nebo print) na mobilní telefon, nejspíš bude vyfocený zezadu a na fotce jich bude několik stejných v různých barvách. Výrobce tím chce říct asi toto: zepředu je to černá placka jako všechny ostatní, ale zezadu je bambilion-pixelový foťák (a naše čočky jsou pod sebou, nikoliv vedle sebe!) a můžete ho mít i ve zlaté a růžové. Reklamním sloganům dnes vládne miliontá varianta „Bavte se!“.

Na tyhle moje povzdechy slýchávám výtku ve stylu „pokud by byla poptávka, byla by i nabídka.“ Ale fakt si myslím, že to tak není. Svět se změnil v tom smyslu, že dříve designéři a markeťáci naslouchali potenciálním zákazníkům a snažili se jim vyjít vstříc. Dělaly se průzkumy ve stylu „Co očekáváte od svojí lednice, auta, pračky, domu…?“ Jenže tady nastal problém: každý chce něco jiného. Uspokojit všechny znamená dělat více specializovaných věcí v menších objemech. Každý bude nadšený z toho, že má to, co mu vyhovuje, ale kdo zapláče, jsou akcionáři výrobců, protože je mnohem levnější a efektivnější vyrábět nějaký mainstream, který „tak nějak“ vyhovuje všem. Dneska je to tak, že výrobci si poptávku vytvoří sami jednoduše výtlakem svojí značky a cool faktorem svého jménem a pak si ji sami uspokojí. Skvěle to dělá Apple – vymyslí věc (i kdyby to objektivně byla úplná blbost – třeba nestandardní napájecí konektor), přesvědčí dostatečně velkou masu lidí, že to vlastně chtějí a pak jim to prodají s tím, že vlastně uspokojují poptávku. A část nekritických fanoušků jim za to zatleská, jak je to geniální – že dostali něco, co vlastně ani nevěděli, že chtějí.
Je přece levnější dělat jeden iPhone / Samsung / LG / … pro všechny, než mít super gadgety pro jednotlivé skupiny uživatelů se zcela specifickými potřebami.

Třeba senioři. Pokud máte v rodině seniora, který zatouží po smartphonu, aby držel krok s dobou, ale jak z důvodů fyzických omezení (horší jemná motorika, menší postřeh, horší zrak), tak z důvodů neznalosti fungování moderních technologií, má prostě problém už se samotným s ovládáním (UI), tak nemáte šanci ho to naučit. Ano, můžete si pro svého seniora koupit nějakého „aligátora“ s obřími tlačítky bez displeje. Ale senior nerovná se idiot. Oni nechtějí důchodcovské telefony – chtějí smartphony s ergonomičtějším ovládáním. Chtějí si vyměňovat s vnoučaty fotky a videa, chtějí komentovat na sociálních sítích. Ale jakýkoliv syn či dcera (nebo vnuk či vnučka) narazí už na to, že jenom odemknout telefon gestem, svajpování shora dolů pro přístup do menu nastavení a tak dále je pro většinu seniorů skoro nepřekonatelný problém. Takže k vysvětlování tomu, jako poslat fotku MMSkou nebo přes nějaký messenger, se často vůbec nedostanete a skončíte s tím, že naučíte seniora z telefonu za 20 tisíc, který si vybral, poslat jednoduchou SMS a zavolat na kontakt. Čekal bych, že bude existovat chytrý telefon s alespoň třemi hardwarovými tlačítky (něco ve stylu ANO / NE / ZPĚT). Čekal bych, že bude existovat zjednodušené UI s ovládáním přizpůsobeném seniorům (ale třeba i různě znevýhodněným osobám, zdravotně i mentálně). Něco takového by mělo být možné zapnout hned při prvním zapnutí telefonu.

Bohužel až na pár výjimek je dnešní svět spotřební elektroniky zaměřen na zábavu a používání lidmi ve věku 15 – 45 let, jejichž hlavní činností na zařízení je zábava. A je to zvláštní, protože zrovna korporátní sféra je obecně méně citlivá na cenu – dají se jim prodat zařízení s větším ziskem. Zároveň zařízení méně rozbíjejí a ztrácení, takže potřebují méně reklamací a méně podpory. Čím dál více lidí v bohatých zemích pracuje v kancelářích, čím dál víc lidí pracuje na home office, čím dál víc lidí pracuje v terénu. A pro mě je záhadou, že všechny tyhle bílé límečky jsou spokojené s univerzálním telefonem, který má stejný hardware i software, jaký mají ve svých telefonech jejich pubertální děti (a kterým je hlavně přizpůsoben).

Možná se někdy ještě objeví nějaký další „Research in Motion“ nebo možná „Workplace for those who do“, který uměle vytvoří poptávku pro lidi, kteří už zapomněli, že vlastně spousta věcí dříve fungovala lépe (a to i s omezenými zdroji) a třeba se dočkáme i toho, že přestane platit, že prakticky existuje jen jedno zařízení podle vzoru „one size fits all“.

V Heřmanově Městci se radní rozhodli, že se jim už nelíbí, že autobusové nádraží zabírá notný kus jinak malebného náměstí v samém centru města (kromě něj se na náměstí nachází dále toto: kostel, tři parkoviště osobních aut, průtah městem, jedna nevelká travnatá plocha přetnutá asfaltovým chodníkem a tři stromy). Bylo tedy rozhodnuto, že u místního vlakového nádraží bude vybudován přestupní terminál (a.k.a. nové autobusové nádraží), které umožní jednak plynulý přestup cestujících mezi vlaky a autobusy (a mezi autobusy z různých směrů) a také vymístí ty nevzhledné krabice na kolech parkujících na náměstí na periferii, kde je nikdo neuvidí, protože tam většinou nikdo není. Kde taky jinde postavit centrální přestupní uzel než na místě, kde je hustota obyvatel z celého města snad nejmenší.

Osobně jsem velkým fanouškem propojování různých módů dopravy s co nejkratšími přestupními vazbami, ideálně tzv. hrana-hrana, kdy k jednomu nástupišti ze jedné strany jezdí vlaky, z druhé autobusy. Ideálně tohle umí třeba ve Finsku. Tam jsou menší nádraží většinou se dvěma krajními nástupišti, přičemž ale pokud se vlaky zrovna nekřižují, se pro oba směry využívá to, které je blíže výpravní budově a ke kterému z druhé strany přijíždějí autobusy (pod úhlem 45°, takže se tam vejdou třeba tři, čtyři vedle sebe aniž by zabíraly příliš mnoho místa). Autobusy mají jízdní řád sladěný s vlaky, takže když ve stanici zastaví vlak, u stejného nástupiště stojí už jeden, dva, tři autobusy do různých směrů, takže vylezete z vagónu, uděláte přesně deset kroků (bez jakýchkoliv bariér a často pod jednou střechou) a jste v autobuse. Minimum podchodů / nadchodů, žádné kilometry modrého nebo šedého zábradlí – prostě pohodlný přestup.

V Heřmanově Městci proběhla současně s výstavbou autobusového terminálu zároveň i úprava kolejiště a nástupišť ve stanici, takže to přímo vybízelo k tomu, aby došlo k vzájemné synergii a mohl tak vzniknout ideální přestupní uzel umožňující pohodlné cestování a aby se autobusové nádraží stalo pohodlnou a reprezentativní branou do města.

Tak přesně takhle se to v Heřmanově Městci ani za více než 100 milionů korun nepovedlo.

Autobusové nádraží sice ještě není dokončeno, ale už teď vidím, co všechno je tam špatně.

V rámci rekonstrukce nástupišť vzniklo nové nástupiště u nově zřízené kusé koleje (původně 2. kolej od staniční budovy, dnes kusá („slepá“) kolej č. 1). Ta však byla zkrácena tak, že končí cca 50 m před samotným autobusovým nádražím (a navíc zakončena podivným „šturcem“ z moc pěkně bagrem urovnané hromady štěrku). Viz foto (autobusové nádraží je vpravo za mnou):

Kolej nepokračuje dále, ačkoliv by klidně mohla a nástupištní hrana by mohla sloužit zároveň z druhé strany i pro autobusy (nástupiště pro autobusy je za tou řadou betonových sloupů). Místo toho zde bude pravděpodobně travnatá plocha bez využití:

Zároveň vznikla nová nástupní hrana (delší nástupiště) u koleje č. 3 (dnes 2. od staniční budovy), která je průběžná a ze které je možné vedení vlaků směr Prachovice.

Proč toto nástupiště není o 20 cm širší a nemá tak nástupní hrany z obou stran (tedy i od nově kusé koleje č. 3) je mi záhadou. Asi bylo nutné udat nějaké zábradlí…

Je smutné, že do Prachovic ani na druhou stranu do Chrudimi z Heřmanova Městce toho času žádné osobní vlaky nejezdí, přičemž minimálně do Prachovic by jistě byla poptávka, protože se zde nachází velká cementárna, kam dojíždí stovky lidí, velká část i z Přelouče, Heřmanova Městce apod. a zastávka vlaku se zde nachází doslova v areálu cementárny. Bohužel, ačkoliv vím, že ze strany cementárny zájem o vlakové spoje byl, nebyla vůle najít řešení v podobě sladění jízdního řádu vlaku se začátky a konci směn, takže vlak sice jezdil, nicméně v naprosto nevhodnou dobu, tedy prázdný a tedy s argumentem na zrušení. Takže vznikl nový krásný přestupní terminál, u kterého však nebude prakticky mezi čím přestupovat. Ale to nechám stranou, to by bylo na samostatný článek. Heřmanův Městec má tedy nové nádraží s kolejemi do třech směrů, které ale momentálně v případě osobní dopravy slouží jako koncová stanice pro jeden motorový vůz pendlující mezi Přeloučí a Heřmanovým Městcem.

Zpět k technickému řešení: nové nástupiště u koleje č. 3 je delší a umožňuje případně i jízdu souprav, ne jen solo motorového vozu. Teoreticky. Prakticky ale ne, protože je v polovině nástupiště odjezdové návěstidlo (S3) směr Prachovice, takže vlaky končící v Heřmanově Městci budou končit před tímto návěstidlem, dost daleko od příchodu k autobusovému nádraží a já vůbec nezávidím strojvedoucím ty rozčílené babičky, co budou lamentovat, proč sakra nezastavil u toho chodníku z nástupiště, ale takhle blbě v půlce…

(Návěstidlo S3, před kterým budou zastavovat všechny vlaky, vlevo u lampy příchod k autobusovému nádraží. Kolej přímo vede směr Prachovice. Dobře polovina celkové délky nástupiště – od lavičky dál – je zcela bez využití – nemuselo se vůbec stavět, nejspíš u něj nikdy nic nezastaví).

Přitom stačilo v rámci úprav prodloužit kolej č. 5 (to je ta vpravo od návěstidla S3) v přímém směru a zaústit ji např. tzv. „angličákem“ až do koleje č. 7, čímž by se dalo návěstidlo S3 posunout o 100 – 150 m dále směrem na Prachovice a využít tak pro nástupní hranu celý ten štěrkový pás podél autobusového nádraží pro ideální přestup hrana-hrana.

Pokud vystoupíte z vlaku, vaše cestování tím nejspíš skončí a vy nebudete pokračovat autobusem dále, ale Heřmanův Městec bude nejspíš vaše destinace, protože dopravní systém v okolí je nastaven tak, že buď jedete z Přelouče do Heřmanova Městce vlakem nebo jedete z Přelouče autobusem do nějaké okolní obce – nedává moc smysl jet vlakem z Přelouče do Heřmanova Městce a dále pokračovat autobusem, když můžete tím samým nebo jiným autobusem jet rovnou do cíle. Takže se vydáte pěšky do města. A vaše první kroky nepovedou na autobusový terminál, tuto novou honosnou bránu do města, ale povedou přes trávu (resp. bahnitou cestičkou), protože projektant nepočítal s tím, že byste od nástupiště vlaku šli pěšky jinam, než na nástupiště autobusu. Do města se totiž nejrychleji dostanete Jiráskovou ulicí, která končí u nádraží tam, co je na fotce ten červený kombík vpravo vzadu. Schválně… půjdete z nástupiště (tam co stojí ten motorák) do místa, kde stojím a následně kolem toho kruhového objezdu podél sloupků k přechodu a dále doprava nebo to vezmete rovně přes trávu? Trochu mi to připomíná komunistické plánovače sídlišť s jejich pravoúhlými chodníky mezi kterými si lidi vyšlapali diagonální cestičky trávou, protože místo toho, aby projektant kreslil chodníky v trase, kudy chodí lidi, má za to, že lidi jsou jako Pac-Mani, kteří chodí jen v pravoúhlých souřadnicích…

Přitom v informačním letáčku to byla idylka sama… Vlaky a autobusy svorně zastavující u jedné nástupištní hrany…

O tom, že manipulační kolej k nákladové rampě zkrátili tak, že nově končí prakticky ještě před nákladovou rampou a místo ní vznikne pravděpodobně za pár let tak akorát neudržované zarostlé rumiště, asi už ani nemá cenu mluvit…

Podle mě je nový autobusový terminál v Heřmanově Městci ukázka promarněné příležitosti. A že tomu tak být nemuselo a že pro inspiraci netřeba chodit až do dalekého Finska, můžeme vidět třeba v Břeclavi:

Uherském Brodu:

Opavě:

nebo Třebíči:

Nedávno si David Grudl na Twitteru povzdechl (resp. celkem oprávněně rozladěně konstatoval) jak neinovativní jsou produkty Microsoftu a mě nezbývá než souhlasit. On si konkrétně stěžoval na Word, kde bych samozřejmě pár příkladů, kdy to zoufalství z toho až čiší, našel taky. Jeden příklad za všechny: když chcete do dokumentu vložit aktuální datum, u kterého se objeví ikonka „aktualizovat“ (hodí se třeba u dokumentů, které mají stále stejnou šablonu a vy v něm chcete jedním klikem jen aktualizovat datum – typicky na konci smluv, v záhlaví cenových nabídek, u pravidelných oběžníků a já nevím čeho všeho), dělá se to takto:

Vložení > Rychlé části > Pole… > ze seznamu s názvy polí vybrat „Date“.

Proč se to jmenuje tak složitě a proč pořád ty názvy polí nejsou přeložené, když jinak je přeložené úplně všechno, včetně kompletní dokumentace k GDPR, mi je záhadou. Taky nechápu, proč ty pole nejsou nějak seřazené podle oblastí (ano, jsou tam kategorie, jenže je třeba vědět, v které kategorii co je). Takhle si třeba člověk musí pamatovat, jaký je rozdíl mezi „Date“ a „CreateDate“ – první vloží aktuální datum, ten druhý datum vytvoření dokumentu. Jenže! „Date“ se v dokumentu zobrazí jako datum, které lze přepsat a u kterého je tlačítko aktualizovat, které z něj udělá datum dnešní, zatímco „CreateDate“ se v dokumentu objeví jako datum vytvoření dokumentu, které lze přepsat, a u kterého není tlačítko „aktualizovat“. Chápete? Obě funkce vloží pole s datem, které bude nastaveno na datum, kdy jste jej vložili, ani jedno se automaticky neaktualizuje, obě jde normálně ručně editovat, akorát u funkce „Date“ přibude tlačítko „aktualizovat“, kdy jej můžete změnit na dnešní bez toho, abyste jej přepisovali.

A ten Outlook… Tři pro mě naprosté záhady a podle mého názoru i naprosté selhání UX developera jsou:

1) absence fulltextového našeptávače v poli „Komu“, když chcete psát e-mail.
Chápate… Jdete psát panu Novákovi z firmy Firma s.r.o. Kliknete do pole „Komu“ a začnete psát „nov-“ a očekáváte, že vám začne napovídat e-maily, kde se vyskytuje řetězec „nov“ (ať už v části před nebo za zavináčem)? Ne… Začne vám našeptávat pouze kontakty, které máte v Outlooku uložené a které obsahují „nov“ v uloženém jméně kontaktu (nikoliv v e-mailové adrese). Takže když pan Novám má e-mail servis@firma.cz – nemáte šanci. Pokud má e-mail servis.novak@firma.cz – nemáte šanci. Pokud má e-mail jan.novak@firma.cz a vy ho nemáte uloženého v kontaktech jako Nováka, ale jako Servis Firma – nemáte šanci. Přičemž si s ním píšete klidně stovky mailů měsíčně, dvacet jeho e-mailů máte v Doručené poště – ne, to Outlook ignoruje. Vy si prostě musíte každý e-mailový kontakt uložit do Outlooku, vyplnit k němu jméno (ideálně i nejméno jako „servis“, „účtárna“ atd.), aby Outlook vzal na milost fakt, že si s tím člověkem často píšete a nabízel vám jej v našeptávači. A teď… když nevíte, jak se ten člověk jmenuje, ale víte, že vám řeší poruchy nebo když e-mail sdílí více osob (třeba všichni servisáci v dané firmě), to je teprve masox 😉

2) absence rozpoznávání jazyka.
Jako kurvadrát, vždyť Outlook je program pro korporátní klientelu! Korporáty jsou zpravidla dvojjazyčné – kolegovi píšete česky, šéfovi anglicky. Microsoft zcela jistě umí jazyk rozpoznat (když vaše e-maily umí i automaticky překládat) a měl by mít možnost přepínat automaticky kontrolu pravopisu podle toho, v jakém jazyce píšete. Nebo mít aspoň možnost nadefinovat si dva nejpoužívanější a mezi nimi tlačítkem přepínat. Pak by člověk aspoň nemusel pořád opravovat to, že mu Outlook automaticky opravuje „take“ na „také“ a tak podobně.
(Na tohle jsem si udělal takový malý workaround: Outlook umožňuje pod pás karet přidat další pás, který se jmenuje „panel nástrojů Rychlý přístup“. Ten se dá přizpůsobit, vybrat z menu „všechny příkazy“ a najít „Nastavit jazyk kontroly pravopisu…“ a dát přidat. Tím se v okně pro psaní nového emailu objeví tlačítko, kterým se dá rychle přepínat mezi kontrolou pravopisu nainstalovaných jazyků. Hodí se i pro přidání dalších tlačítek, která nejsou zahrnuta v hlavním Pásu karet, např. Uložit. Dá se samozřejmě stejným způsobem přizpůsobit i samotný Pás karet, ale je k tomu třeba vytvořit si vlastní skupinu což je ale kvůli jednomu tlačítku zbytečné a navíc panel nástrojů Rychlý přístup je docela užitečná věc).

Vtipná věc: při změně kontroly pravopisu na angličtinu Outlook ignoruje pole „předmět“, takže když dáte nový e-mail, první co uděláte je, že si přepnete jazyk na angličtinu a do předmětu napíšete „take this“, tak vám nejspíš slovo „take“ opraví na „také“ (pokud to není první věc, kterou ze slovníku automatických oprav vyjmete) a „this“ podtrhne červeně…

Navíc… kontrola pravopisu po přepnutí jazyka funguje od místa, kde jste si jej při psaní přepnuli nebo na označený text, takže když si po dvou větách uvědomíte, že píšete anglicky s českou kontrolou gramatiky, musíte buď celý text označit a dát změnit kontrolu gramatiky nebo se smířit s tím, že kontrola proběhne až od třetí věty dál… Proč tam kruciprdel není tlačítko „tento e-mail píšu anglicky“ nebo možnost přepnutí jazyka u celého, i již napsaného textu mi je záhadou.

A vůbec, proč tam není funkce „Automaticky rozpoznat jazyk“? Oh wait! Ta funkce tam je! No hned v tom dialogu pro výběr jazyka pro kontrolu gramatiky! A dělá to něco? Ne… 🙂 Vložíte tam 4 stránky anglického textu, který i Bing překladač rozpozná jako angličtinu, ale Word (protože okno pro psaní e-mailu v Outlooku je jen modifikovaný Word) si myslí, že jste idiot, co neumí napsat jediné slovo správně a všechny vám je podtrhá po klausovsku červenou vlnovkou…

3) absence upozornění na chybějící přílohu
Kolikrát se vám stane, že posíláte e-mail a zapomenete připojit přílohu? Mně furt. A očividně se to děje všem, protože snad všichni ostatní klienti už mají vestavěnou funkci, která rozpozná klíčová slova jako „v příloze“, „attached“ atd. a zeptají se vás, jestli jste nezapomněli na přílohu. Outlook tuto funkci má také! (Soubor > Možnosti > Pošta > Odesílání zpráv) Funguje? Vůbec! Mám zaškrtnuto „Upozornit mě při odesílání zprávy, že v ní možná chybí příloha“. Zkusím si poslat e-mail, ve kterém je v poli předmět napsáno: „Přílohou nabídka“ a v těle text: „V příloze vám zasílám důležitou nabídku, kterou je důležité, abyste dostal. Nabídka je přiložena jako soubor v příloze.“. Nepřiložím žádný soubor. Nechá mě ho Outlook poslat? Ale jistě! Beze všeho!

Dobrá… říkám si, že možná nezvládá češtinu, tak udělám stejný pokus v angličtině. A hádejte, co se stane… No jasně, pošle to jako prd.

Ale hlavně že máme kulaté rohy a obří okna plná prázdného místa, kde dřív bývaly možnosti nastavení a volby. Uživatel si ale nemá co vybírat možnosti – uživatel má být ohromen čistým (rozuměj prázdným) designem. Až se budu chtít kochat obrazy, zajdu si do galerie. Počítač, operační systém a kancelářské programy jsou můj soustruh a od něj očekávám hlavně funkčnost.

Poslední dobou jsem zaznamenal několik případů, kdy se ať už policie nebo pohoršená veřejnost zaobíraly nějakým blbem, co měl potřebu exhibovat symbolem Z ať už na autě, na oblečení nebo na vlašákem pokydané vece. Rozrušení to vyvolalo mocné, oprávněné, ale kontraproduktivní.

Putin původně zcela jistě nezamýšlel před invazí používat jakýkoliv symbol na podporu své agrese. Možná svatojiřskou stuhu, ale tu používá už delší čas. Z bylo prostě jedno z označení invazní techniky, očividně proto, aby se vyhnuli „friendly fire“ (palbě na vlastní jednotky) nebo rozlišili jednotlivé skupiny mezi sebou. Stejně tak se používá V, které se ale mimo kontext nijak neuchytilo.

Označení začali využívat v informační válce Ukrajinci a udělali z něj symbol. Ruští agresoři se Zetky na tancích. Symboly na tancích a jiné vojenské technice jsou staré snad jako tanky samy. Honza Vyčítal zpíval o „Jeepech co na boku bílý hvězdy měly“. V 68 se musely sovětské tanky v Československu obléknout do bílého pruhu. Pokud proti sobě stojí armády se stejnou a tedy zaměnitelnou technikou, nezbývá, než se odlišit.

Když si Rusko uvědomilo, že na poli propagandy, veřejného mínění a naladění společnosti prohrává na plné čáře, pochopilo, že symboly jsou důležité, a tak se chopilo toho, co se nabízelo – udělat ze Zetka (které má tu výhodu, že se v ruštině nevyskytuje) svůj symbol. Samozřejmě naši kolaboranti pochopili a začali jej využívat taky. Na chlebíčky a auta. I když na auta méně, protože riziko, že ho někdo bude chtít rozmazat baseballovou pálkou je relativně velké a takový hrdinové to zase nejsou, aby si na svoje dvacetileté bavorské naftové čmoudily kupovali stále nové prosklení.

Bohužel tím, jak se na tohle chytáme, poskytujeme přesně to, čemu se říká „medvědí služba“ nebo taky Barba Streisand effect. Když někdo vyfotí chlebíčky se sýrem ve tvaru Z a policie to začne stíhat, je to možná dobře po právu, nicméně zcela špatně ve smyslu komunikace a symboliky. Tím se ten symbol legitimizuje. Stává se z něj opravdová věc. Je to přesně to krmení trollů, před kterým se na internetu varujeme už tolik let a tolik let se nám to nedaří…

Ideální je brát Z jako poslední písmeno abecedy. Nic víc, Nedávat mu žádný další význam tím, že se na něj bude upozorňovat. Když pablb přinese na zastupitelstvo chlebíčky se sýrem poskládaným do Z, ideální je říct: „Jé hele, tys tam dal Z jako zastupitelstvo, to je tak milý…“.

K sepsání tohoto textu mě přiměl nejprve tweet s anketou o tom, kdo by měl hrát nového Bonda doprovázený nepěknými komentáři o tom, že ho stejně bude hrát herec XY protože je černoch (komentující tedy použil jiný termín, ale to není obsahem toho sdělení) a následná moje diskuse se ženou.

Myslím, že jsem se mentálně, fyzicky i pocitově dostal do fáze, kdy jsem si přestal připadat mladý a začínám se pomalu cítit, jako vykopávka. Mám totiž pocit, že některé věci by se prostě neměly vyvíjet, neměly by se měnit, neměly by se vylepšovat. Že jsou prostě dobré a správné tak, jak jsou. A James Bond je jedna z těch věcí. Je to prosím pěkně jen můj osobní názor – navíc se pokládám za filmového analfabeta, nicméně bondovek jsem viděl většinu. A nechám stranou debatu, kdo je nebo byl nejlepší představitel, ale pro mě to prostě není Daniel Craig. A není to tím, že by to byl špatný herec, prostě to není ten typ. A jeho hraní navíc zcela odpovídá posledním Bondovkám.

Podle mého názoru je celý bondovský narativ založený na několika výrazných okolnostech (vlastnostech) těch filmů. Za prvé – Bond je tak trochu macho, tak trochu rošťák, ale především charismatický britský gentleman. Další postavy jsou také jasně narýsované – Q. je „šílený vědec“ mající zálibu v hračkách pro velké kluky. M. je tak klidná síla stojící v pozadí. Bond girl je krásná, ale vždycky mnohem chytřejší (rafinovanější), než za jakou ji ostatní považují. Celý film má atmosféru skoro až hraného komiksu. Ty filmy si nehrají na to, že by měly něco společného s realitou. Nikdo přece nevěří, že by agent MI6 jezdil po Moskvě stovkou v tanku, skákal z přehrady s pistolí, co vystřeluje kotvy, co se zachytí v betonu a udrží ho, bojuje na trupu letícího letadla a já nevím co ještě. Prostě bondovský narativ je daný – je to prakticky vzato bláznivá akční komedie ve stylu Indiana Jonese, jenom s jinými kulisami.

Takový podle mě má být Bond. A proto je posledních několik Bondů, minimálně od Skyfall, prostě rozbitých. Moc temných. Moc vážných. Moc málo komiksových. Prostě to přestala být komedie a začíná to být drama. A Craig se do těchhle bondovek dokonale hodí. Jenže to podle mě není to, jaký Bond má být.

A teď nastává nová fáze, která je už úplně mimo. Má být Bond žena? Má být Bond černoch (Asiat, míšenec, whatever)? Má být Bond gay? Nebinární? Proč se vlastně vedou tyhle debaty?

Je automaticky rasistické, když si myslím, že Bond prostě musí být běloch, Angličan, charismatický rošťák? Ano, vím, že v Anglii žije spousta nebílých Angličanů, Angličanů původem z Indie, Pákistánu, Austrálie, Jižní Afriky a já nevím odkud ještě. Jenže stejně jako si ve filmu o Martinu L. Kingovi samozřejmě nedovedu představit, že by ho nehrál černoch, prostě se neumím představit Bonda jako nebělocha. Aby bylo jasno – je mi jasný, že existuje miliarda černých nebo jakýchkoliv jiných herců, kteří by to zahráli naprosto skvěle, bravurně a všechno – akorát by teda podle mě už by nehráli Jamese Bonda. Jasně – Bond je fiktivní postava. Ale je to postava nějak ukotvená do svého světa, do nějakých vymezených kulis. A stejně jako chápu černochy, že jim vadí blackface, tak „přemalovávání“ Bonda je podle mě to samé. Mohl by Thora hrát někdo, kdo nevypadá jako Viking? A můžou Vikingové za to, že v jejich mytologii se to zrovna nehemží týpky, co nemají nordické rysy?

Chápu, že na Bondovi spoustě lidí vadí spousta věcí. Ženy se mohou cítit dotčené, že jsou redukovány na bond girls, nad kterými má 007 převahu. Chápu, že se Latinos mohou cítit dotčeně, že jakmile se objeví postava ze střední nebo jižní Ameriky, je to automaticky záporák.

Pokud se někoho dotýká svět Bondovek tak, jak jej Fleming napsal, měly by se asi přestat točit „Bondovky“. Nebo by měla vzniknout nová série, nový svět, nový „lore“, jak se říká v angličtině. Prostě stvořit fiktivního agenta CIA (Mossadu, KGB, cokoliv), dát mu současné moderní kulisy a pak se na něm mohou vyřádit všichni, kdo chtějí uplatnit současnou optiku na svět, jak by se měl zobrazovat na plátně.

Bond je prostě značka, která vznikla v Evropě v 60. letech (resp. knižní předlohy už v 50.) a je poplatné své době a svému autorovi. Výsledkem snahy do těchto kulis naroubovat Bonda formovaného dnešní společností, která se snaží jednak za každou cenu nikoho neurazit a navíc za každou cenu už předem vymýtit jakýkoliv náznak netolerance (rasové nebo sexuální) tím, že je postava už předem rovnou nebílý(á/é) nehetorosexuál, je prostě jen exhibicí, že „to jde“. Jasně – jde to. Možná vznikne i dobrý film. Jenom to už bude něco jiného. Něco jiného, něco nového se starou značkou, protože ta značka vydělává – je to sázka na jistotu.

Znovu: zastávám názor, že všichni mohou dělat všechno a má jim to být umožněno. Ale jako chlap neporodí dítě, ženská neudělá rekord v rubání uhlí, Black Panther musí být černoch, samuraj Japonec, Thor blonďák, Žvejkal chlupatej Wookie, Klingor tmavej borec s varhánkama na čele, tak Bond musí být bílý Angličan…

Poslední příspěvek vzbudil celkem zajímavé reakce, takže tady je další trocha toho oleje do ohýnku…

Nesnáším, úplně bytostně nesnáším, když někdo „unáší“ jména a názvy skvělých věcí a označujeme jimi něco, co tak skvělé není.

Začalo to tatarákem. Miluju tatarský biftek. Syrové hovězí (ideálně škrábané, ne mleté), syrové vejce, syrová cibule, koření. Tak nějak jsem toleroval, když se tatarák říkalo jinému rozčvahňanému masu. A pak jsme kdysi ženou viděli u restaurace na takovém tom áčku na chodníku nápis „tatrák z jahod“. Chápete? Z JAHOD, TY VOLE! A to byla poslední kapka a od tý doby jsem se zatvrdil. Tatarák je prostě z hovězího. Losos není hovězí. Červená řepa není hovězí. Romadur není maso. Mám rád lososa, mám rád červenou řepu, mám rád i ty jahody a doslova zbožňuju romadur, ale z ničeho z toho se nedá udělat tatarák, protože to prostě nevyrostlo krávě na hřbetě!

Specialisti jsou na to vegetariáni a vegani. Veganský a vegetariánský jídlo je možná strašně zdravý, výživný a tak, ale chuť poctivý flákoty jde napodobit jen těžko. Asi jako stejk nebude nikdy chutnat jako mrkvové pyré (a ani se o to nikdo nesnaží, všimli jste si?), tak prostě „maso“ z rostliny nebude chutnat jako maso z krávy. Prosím, mějte si všechna ta jídla, jezte si je, všechno v pohodě. Peace… Ale nesnažte se mě obalamutit tím, že budete v trojobalu dvakrát obalený rozteklý přerostlý okurce jménem cuketa říkat „cuketový ŘÍZEK“. Neříkejte sušené sójové drti „MASO“. Neříkejte hmotě z nemasa zabalené do střívka „vegetariánský PÁREK“. Neříkejte křížalám „ovocné CHIPSY“.

Najděte si svoje názvy. Svoje jména. Svoje pojmenování. Všechny ty „hamburgery“, „stejky“, „salámy“, „šunky“ si musely svá označení zasloužit a vydobít.

Zajímavá věc: vždycky to funguje jen jedním směrem. Párku nikdo nebude říkat „masová mrkvička“, chipsy nebudou „bramborové plátky“… To dobré vždycky musí půjčit sv§j název náhražce, aby měla vůbec šanci. A to není fér.