O nás. A o nich.

Nevím, asi se to tak říkalo vždycky, ale posledních pár týdnů mi to začalo vadit. V různých oblastech a v různých významech. Čím dál tím více si všímám plíživého trendu, že za nepříjemné věci mohou „oni“, zatímco všechno to skvělé a báječné se děje jen kvůli „nám“.

Příklad první – politický.

„Evropská unie selhala v řešení migrační krize.“ „Brusel nám diktuje kvóty.“ Evropská unie může za to či ono … dosaďte si cokoliv. Ale zároveň si místo „Evropská unie, EU, Brusel, atd.“ dosaďte „my“. Trochu to zabolí, trochu to rýpne, ale bude to správné. Evropská unie jsme totiž my. My jsme její dobrovolnou součástí, my máme veškerá hlasovací i jiná práva a pokud si něco nedokážeme prosadit, zpravidla to bývá buď naší neschopností nebo prostým faktem, že většina má na věc jiný názor a ten si dokáže prosadit. Je to tak i v naší domácí politice. Zákony přijímané současnou vládou se mi možná nelíbí, ale respektuji princip zastupitelské demokracie a budu se jimi řídit bez toho, že bych kříčel „vláda selhala v tomhle“ nebo „Strakovka mi diktuje ono“. Budu se snažit, aby v příštích volbách nevyhráli ti, se kterými nesouhlasím nebo, pokud budu opravdu hardcore, budu usilovat sám o zvolení, abych měl šanci změnit to, co se mi nelíbí. To je princip demokracie. Jsem to já, jsme to my, kdo rozhoduje, nikoliv imaginární „oni“.

Příklad druhý – mediální.

Můžu si hlavu ukroudit údivem, když třeba Česká televize nebo jiné obří médium (BTW: to slovo mi zní jako „orákulum“ a má pro mě často zhruba stejný význam…) říká něco ve smyslu, že „média podávají zkreslenou představu“ nebo „média mohou za ovlivnění veřejného mínění“. Všichni tam podvědomě cítíme to nevyřčené slovo „ostatní“. Ostatní média. My ne, my nejsme bulvár, my nejsme ti zlí… my nejsme vlastně ani médium, my jsme něco víc!
Není to tak. Média, která říkají věty typu „Média mohou za šíření ruské propagandy“ mohou většinou přesně za to, z čeho obviňují ony imaginární „je“. Klidně mohou napsat místo „média“ „my“ a budou mít naprostou pravdu.

Příklad třetí – my sami.

Existuje věta, díky které si udělám instatntní názor na jakéhokoliv člověka (byť uznávám, že je to velmi zkratkovité, ale většinou to funguje perfektně), je: „Nejhorší je srážka s blbcem.“ V drtivé většina případů je ze všech zúčastněných osob (vypravěč, posluchač, předmět hovoru) největší blbec právě onen vypravěč.
Nebo ta anekdota o tom, jak neměli čerstvé rohlíky:
Paní se vrátí domů z nákupu a říká manželovi:
„No to si nedovedeš představit, co jsem zažila v krámě, hele. Taková mladá čúza prodavačka, rozumíš a já se jí slušně, normálně, v klidu ptám, jestli mají čerstvý rohlíky, že ty, co tam mají jsou už takové gumové a vona ti na mě spustila ‚si je neberte, když vám to nevyhovuje, si myslíte, že tady mám zrovínka teď čas vám letět do skladu pro čerstvý rohlíčky, paninko nebo co? Já mám tady jinou práci‘ no hrůza, jak se ta prodavačka chovala k zákazníkovi!“

Prodavačka přijde domů z práce a říká manželovi“
„Simtě, no co ty lidi dneska vyváděj, to není možný. Já tam plný ruce s přerovnáváním zboží, jak mi nařídila šéfová, rozumíš, a v tom přilítne taková baba a začne si na mě votvírat kušnu, že prej ty rohlíky jsou gumový a že se to nedá jíst a ať okamžitě letím pro čerstvý, nebo že si bude stěžovat. Tak jí slušně říkám: ‚Prosím vás, paní, počkejte, já hned donesu čerstvé, jen co tohle dodělám‘, ale ona ne a začala hned křičet, že je to drzost se takhle chovat k zákazníkovi a tak… no děs!“

Zajímavé je, že svět je plný idotů, blbců a hovad. Ale je to taková plovoucí množina, která vždycky zahrnuje všechny lidi na světě, s výjimkou mluvčího :-)

Prosím vás… začněme šetřit s třetí osobou a používejme více tu první. Rázem se nám dostane mnohem přesnějšího pojmenování věcí a lidí kolem sebe i nás samotných a správné pojmenování problému je nejdůležitější krok k jeho vyřešení.

O digitálních dětech.

Jen krátce: naše děti jsou mistry ve vyhledávání možností konzumace digitálního obsahu. Když se mi nelíbilo, že tráví půlku prázdnin u jůtůbka, tak jsem jim na půl dne zakázal počítač a poslal je hrát deskovky nebo karty.

Našel jsem je v ložnici u notebooku. Vysvětlil jsem jim, že i notebook je PC.

Za hodinu koukaly na Simpsonovy na mobilu Starší.

Pak tablet.

Nejpozději za hodinu je nejspíš najdu, jak koukají na digitální hodiny na troubě…

O paradoxu přepravy na Slovensko.

Náhoda tomu chtěla, že jsem ve stejný den posílal balíček do Bratislavy a zároveň si tamtéž kupoval jízdenku. V obou případech jsem využil služeb státní firmy. Co mě ale zarazilo, byl ten šílený nepoměr:

Mých 120 kg živé váhy dopraví České dráhy a.s. z Pardubic do Bratislavy za 3 hodiny, 6 minut (dle jízdního řádu) za 304,- Kč.

Můj balíček, který váží pár gramů přes kilo dopraví Česká pošta, s.p. z Heřmanova Městce (12 km od Pardubic) do Bratislavy za 3 dny za 378,- Kč.

Nevím, jestli je to odstupňováno podle váhy, ale skutečně, Česká pošto, myslíš vážně, že pokud bych ty balíčky posílal třeba dva shodné na různé adresy, že by mě vyšlo levněji koupit si zpáteční jízdenku do Blavy a dovézt je tam osobně?

Jsem divnej, když mi to nepřijde normální?

jízdenka

podací lístek

O internetových průzkumech.

Mám takovou úchylku. Strašně mě totiž baví vyplňovat formuláře. Ano… přesně to, co většina lidí nenávidí, tak mě baví. Takže jsem přihlášen do několika systémů vyplňování internetových průzkumů. Není to na výdělek, ale třeba moje domény mi to zaplatí a ještě je občas kačka navíc.

Většina průzkumů je přeložených z angličtiny (občas i dobře) a převzatých ze zahraničí (občas velmi exotického zahraničí), takže v Čechách působí lehce mimózně („Znáte značku vozidel „FORD“?“) a poslední dobou se někdo i zabývá ergonomií (jakože oblast, na kterou se má kliknout, je velká a ještě se podbarvuje při najetí myší a podobné detaily a nikoliv formulář o matrici 10 x 10 buttonů, kdy se musíte trefit myší přesně do dírky).

Dnešní průzkum na téma spotřební elektronika mě ale rozsekal. Asi tak u páté otázky jsem si začal dělat screenshoty. Pro ty z vás, co se zabýváte uživatelským rozhraním a použitelností, tak takhle, přátelé, takhle ne:

(klikněte pro větší rozlišení)

1Pokud hovoříme o pračkách, nevím, proč hovoříme o ledničkách. Teda… my o něčem hovoříme?

2„Co ještě, ještě pod stromeček?“ Ještě… JEŠTĚ!! JE-ŠTĚ!!!“

3No nie wiem! Kurwa mať…

4Kdybyste alespoň nebyli líní přepsat manuál pro telefonický průzkum do verze pro web…

5Vaše značna, naše značka, vyřizuje Štruncová, nebo nebudu hrát! Raz! Dva!

6Pokud ano, ano, pokud ne, ne. Nene!

7Ehm… Samsung?

8Tahle otázka navazuje přímo na tu předchozí. To už jsem skoro křičel: „Ale já NENÁVIDÍM SAMSUNG!“

9A co kdybych chtěl doporučit Blackberry?

10Dokonce i chybička kódu se vloudila a zobrazilo se nám toho trochu víc. Ale to nic, to se stává i větším borcům. Patřím do skupiny H-3, které se značky srovnají v tomto pořadí. Abych třeba náhodou neklikal automaticky vždycky jenom na první políčko, nebo tak něco…

11Opravdové dilema. A hádejte co… když kliknete na šipku dál, napíše to červeně „musíte vybrat alespoň jednu možnost.“ Včil mudruj.

12Teď se musím hluboce zamyslet: je Electrolux etičtější než LG? Ještě, že po mě nechtějí seřadit značky od nejetičtější po nejméně etickou…

13Tak na tenhle newspeak už v tomhle vedru nemám…

14

Jak to mám jako nečíst a přitom něco vybrat??

Jestli jste firma, která takovéhle průzkumy zadává, uvědomte si, že pokud zpracujete průzkum takhle blbě, jediné, co dostanete za výsledek, je geniální lidský generátor náhodných kliků, protože už u třetí, čtvrté otázky začne každý normální respondent klikat nikoliv podle pravdy, ale aby už byl proboha konec…

O Windows 10.

Aneb mé tři dny s Windows 10.

Na nové Windows jsem se těšil. Ten hype kolem nich byl opravdu všudypřítomný a upřímně řečeno jsem mu dokonale podlehl.

Aktualizace samotná z Windows 7 na Windows 10 byla prostě „wow!“. Když se počítač po upgradu restartoval a já viděl svoje stávající pozadí plochy a na něm ikony rozmístěné přesně tak, jak jsem je zanechal, trochu jsem se nejdříve lekl, že se upgrade nepovedl, ale nová nabídka start mě vyvedla z omylu.

Nastavení (customizace) windows 10 je výrazně jednoduchá a pohodlná záležitost, ale už se zde projevuje první nepříjemná věc: windows 10 mají být systém univerzální pro všechna zařízení a je to vidět. Windows používám na stolním desktopovém počítači s velkým monitorem, takže ty velké prázdné plochy a řádky veliké tak, aby se na ně dalo trefit i prstem na tabletu působí směšně. Ale nešť.

Pak jsem zjistil, že mi nefunguje tiskárna, pomohla instalace ovladačů.

Pak jsem zjistil, že mi nefunguje ukládání ve Fallout New Vegas (přitom ve Fallout 3 normálně funguje) – hra prostě tvrdí, že ukládá, ale žádný soubor nevytvoří.
Po pár hodinách gůglení jsem zjistil, že mám problém podobný, jako i někteří ostatní – ačkoliv jsem na PC jediný uživatel, nelze bez oprávnění správce zapisovat do osobních složek. Tam si právě Fallout odkládá savy. Total Commander to umí řešit („zkopírovat jako správce“), jiné aplikace si s tím ale neporadí. Při pokusu o změnu atributů domácí složky mi vyskočí okno s nápisem „nespecifikovaná chyba – OK“. Za takovouhle hlášku by se v roce 2015 měly vývojářům sekat prsty…

Do Windows 10 se mohu přihlásit svým místním účtem nebo pomocí MS účtu (aka Live). Ale MS účet nefunguje bez hesla nebo PINu, což je blbý, když jsem zvyklý zapnout počítač a počkat, až mi hned sám naběhne na plochu. Windows 10 má také uzamykací obrazovku. Opět zbytečnost pro desktop, která jenom mate a hrozně komplikuje nastavení přihlašování.

Hry jsou nově sdružené pod herní systém od MS – MS Xbox. Miny a Candy Crush Saga. Fajn, ale … proč?

Další věc je získávání aplikací. Microsoft Store (aka Google Play) je i na desktopu, ale … opět – proč?

Microsoft Windows Defender z neznámého důvodu nelze spustit.

A tak dále… Prostě.. snažil jsem se, ale každá věc, kterou jsem potřeboval změnit, byla spíš „pain-in-the-ass“. Navíc jsem kromě vizuálu nezaznamenal za ty tři dny používání žádnou zásadní změnu – počítač není rychlejší, není pohodlnější, nemá nové funkce. Všechno je více méně při starém, OS má stejnou funkcionalitu, jen je více tabletizovaný.

Takže jsem se vrátil zpět k Windows 7. Desítkám dám možná ještě šanci, ale nejspíš až v době, kdy Win 7 skončí podpora. Doufám, že do té doby MS odladí mušky…

O železničních přejezdech.

Protože poslední dobou čtu spoustu mýtů a bludů na téma „jak funguje železniční přejezd“, dovolím si sepsat takové malé poučení pro p.t. vážené čtenářstvo. Odborníci mi prominou určité zjednodušení v rámci srozumitelnosti.

Budeme se zabývat dvojkolejnou tratí a železničním přejezdem se závorami. Tedy něčím takovým:

1) jak přejezd funguje.

Každý přejezd se závorami nebo výstražnými světly má tzv. přibližovací úsek (PÚ), tedy část trati před přejezdem, do které když vstoupí vlak, spustí se na přejezdu výstraha. Následuje vlastní železniční přejezd a za ním anulační obvod, tedy místo, kde přejezd pozná, že vlak celý opustil přejezd a výstrahu na přejezdu zruší. To samé je identicky i pro druhý směr jízdy. Přejezdové zabezpečovací zařízení (PZZ) tedy pozná, ze kterého směru vlak přijíždí a podle toho aktivuje příslušný anulační obvod pro vypnutí. Existují (či spíše existovaly) i jednodušší varianty bez anulačních obvodů, které fungovaly zkrátka tak, že pokud byl vlak „kilometr“ před nebo za přejezdem, byla aktivována výstraha. S takovými přejezdy se ale dneska už nesetkáte.

Jak PZZ pozná, že se blíží vlak? Existují dva základní způsoby – kolejový obvod a počítač náprav. Kolejový obvod funguje tak, že kolejnice fungují jako vodiče. V určitém místě jsou kolejnice přerušeny a izolovány. Tím, že na toto místo vjede vlak, spojí nápravou levou kolejnici s pravou, uzavře obvod (ve skutečnosti dokonce vyzkratuje) a tím vyšle signál PZZ. Počítadla náprav fungují na principu elektromagnetické indukce (podobně jako tachometr na bicyklu). Mají výhodu v tom, že nevyžadují instalaci kolejových obvodů, které jsou technologicky náročnější.

přejezd 1

Pojede-li vlak po horní koleji zleva, aktivuje v místě 1 PZZ a zároveň PZZ ví, že anulační obvod je v bodě 2 – pokud toto místo vlak mine, dojde ke zrušení výstrahy na PZZ.

Na přejezdu se závorami platí určité podmínky:

a) výstraha světly musí být dostatečně dlouhá před spuštěním závor, aby přejezd stihli všichni opustit. Tj. čím delší přejezd (větší vzdálenost mezi závorami), tím delší doba od začátku světelné výstrahy po spuštění závor.

b) doba výstrahy před spuštěním závor a doba od spuštění závor do příjezdu vlaku musí být dostatečná i pro jízdu vlaku maximální traťovou rychlostí. Jinými slovy – čím rychlejší vlaky, tím delší je přibližovací úsek (místo označené 1).

Z toho nám vyplývá adept na přejezd s nejdelší dobou výstrahy – dlouhý přejezd se závorami na trati s vysokou rychlostí. Přejezd ve Studénce je přes 4 koleje a maximální traťová rychlost je 160 km/h… Proto si tam lidi zvykli jezdit na červenou, protože vědí, že díky výše uvedeným pravidlům trvá relativně dlouho od spuštění výstrahy (blikání světel) po spuštění závor. (Aby i děda s dvoukolákem plným klestí stihl ten přejezd opustit…).

2) Proč na přejezdu čekám strašně dlouho a nic nejede?

Přejezd na příkladu výše je za ideálních podmínek, který nezdržuje provoz na silnici více, než je nezbytně nutné. Bohužel většina přejezdů není v ideálních podmínkách a pak může nastat některá z těchto situací:

a) přejezd na trati s vyšší rychlostí, kterou pojíždí i vlaky nižší rychlostí.
Na „koridoru“ jezdí vlaky 160 km/h i 70 km/h. Je tedy logické, že pokud je doba výstrahy nastavená na vlak o rychlosti 160 km/h, bude trvat nejméně dvojnásobnou dobu, než se k přejezdu doplazí i nákladní vlak.

b) v PÚ je snížení rychlosti
Je možné, že 300 m od přejezdu (v přibližovacím úseku) se provádí práce na trati a je zde snížená rychlost. Třeba na 30 km/h.

c) v PÚ je zastávka
Pokud je v PÚ zastávka, na které staví osobní vlaky, je logické, že výstraha na přejezdu trvá i po dobu, kdy vlak stojí na zastávce před přejezdem. PZZ nepozná, že to není rychlík, který projíždí.

d) přejezd se nachází v obvodu (nebo blízkosti) železniční stanice.
Tady už nastává trochu složitější situace, protože takový přejezd se stává součástí systému zabezpečení stanice a přenosu návěstí. Viz obrázek:

přejezd 2

Protože je přejezd blízko stanice, ve které pochopitelně mohou vlaky stát i dlouhou dobu, je třeba zajistit, aby se přejezd uzavíral v době, kdy přes něj opravdu má jet vlak a neuzavíral se, pokud přes něj vlak jet nemá. To se udělá tak, že se přejezd tzv. kryje návěstidly pro jízdu vlaku a pro posun. Může nastat tato situace:

a) vlak stanicí projíždí.
Pak platí situace jako u klasického přejezdu na trati. Výpravčí postaví vjezdové i odjezdové návěstidlo na volno a vlak aktivuje PZZ stejně jako na širé trati.

b) vlak ve stanici zastavuje.
Stejné jako v předchozím případě s tím rozdílem, že doba, kdy je přejezd uzavřen, je delší o dobu pobytu vlaku ve stanici.

c) vlak ve stanici zastavuje na delší dobu nebo ve stanici začíná.
Pak se provádí následující:
– výpravčí dostatečně dlouhou dobu před odjezdem vlaku postaví odjezdové návěstidlo na „volno“, ALE! odjezdové návěstidlo bude ukazovat i nadále návěst „stůj“, protože se nejprve uvede do činnosti obvod zabezpečení přejezdu.
– teprve poté, co PZZ přejezd uzavře (což udělá, protože vlak stojí v přibližovacím úseku), teprve poté přestaví odjezdové návěstidlo na volno.

Protože výpravčí má během odjezdu vlaku ze stanice spoustu povinností a protože nechce zpozdit vlak kvůli čekání na přejezd (vlak nesmí vypravit, pokud na odjezdovém návěstidle svítí stůj), udělá to, že jako první postaví vlakovou cestu a postaví volno na odjezdu a tím aktivuje přejezd. Jenže vlak nesmí odjet s náskokem (před pravidelným odjezdem), takže se může stát, že přejezd „bliká“ třeba dvě tři minuty dříve, než by bylo nezbytně nutné. Nehledě na to, že vlak se ze stanice rozjíždí, často tzv. „do křivýho“, takže přes výhybky musí typicky max. 40 km/h, takže to zase chvíli trvá, než se k přejezdu dostane.

d) v obvodu stanice probíhá posun.
Pokud potřebujete na výše uvedeném obrázku přesunout třeba lokomotivu z 1. na 2. kolej (od staniční budovy), postavíte na odjezdovém návěstidle návěst „posun dovolen“. Opět se aktivuje přejezd. Strojvedoucí následně vyjede za výhybku a zastaví, klidně ještě před přejezdem (proč by ho blokoval). Následně musí strojvedoucí zajistit lokomotivu, přejít na druhé stanoviště, opět lokomotivu „oživit“, odbrzdit, počkat na postavení vlakové cesty na jinou kolej a na tuto kolej vjet. Takže se může stát, že přejezd „bliká“ třeba několik minut bez toho, aby po něm něco projelo. Což jistě naštve, ale nyní alespoň víte proč. PZZ totiž nepozná, že posunový díl je krátký a nejedná se třeba o soupravu 30 vagónů, která už by přes přejezd zasahovala.

Několik zajímavostí, které jste možná nevěděli:

1) Konec / začátek chemického posypu

Všimli jste si, že před velkou částí přejezdů jsou dopravní značky „konec chemického posypu“ a za přejezdem „začátek chemického posypu“. Jinými slovy, proč se přejezdy nesolí? Sůl totiž rozpustí sníh a vytvoří celkem slušně elektricky vodivou vodu nebo břečku. Ta spojí levou kolejnici s pravou, uzavře obvod a zavře závory… I když nic nejede. Kromě toho také na tratích s automatickým blokem „zblbne“ kolejové obvody tak, že si myslí, že je úsek obsazen a přepne návěstidlo na „stůj“.

2) Bílé světlo

Proč ho některé přejezdy mají, jiné ne, proč někdy bliká a někdy nebliká? Bílé světlo na PZZ informuje o tom, že přejezd je zabezpečen nejen ze směru jízdy automobilů, ale i ze směru jízdy vlaku. Jinými slovy, na přejezd, kde bliká bílé světlo není postavena vlaková cesta (všechna návěstidla, která na kolej s přejezdem ústí jsou postavena na stůj).

Takže pokud vlak odjíždí z 3 km vzdálené stanice, na odjezdovém návěstidle ve směru k přejezdu je postaveno na volno, na přejezdu přestane blikat bílé světlo (ale ještě nebliká červená). Když se vlak přiblíží k přejezdu, začne blikat červená, jakmile vlak přejezd opustí a PZZ je vybaveno funkcí zjišťování směru jízdy vlaku (na jednokolejných tratích pozná, jestli je provoz zrovna povolen „zleva doprava“ nebo naopak), pak zase začne blikat bílé světlo (i když je vlak těsně za přejezdem). Jinými slovy bílé světlo říká řidičům, že přejezd je o něco bezpečnější, protože se k němu neblíží žádný vlak. Z toho logicky vyplývá, že na přejezdech, které jsou třeba v blízkosti stanic, bílé světlo často ani není, protože v jejich obvodech se stále nachází vlaky, které by blikání bílého světla „rušily“.

3) Proč nevjíždět na přejezd, když se závory zvedají, ale červená světla stále blikají

V takovém okamžiku se přejezd může stát smrtelnou pastí. PZZ totiž chápe přejezd jako otevřený až poté, co dobliká červené světlo. Pokud během zvedání závor do přibližovacího úseku vstoupí jiný vlak (třeba jedoucí z druhého směru po vedlejší koleji, přejezd vyhodnotí tuto situaci požadavkem na uzavření přejezdu. Jenže protože by přejezd musel napřed dokončit zvedání závor a ukončit blikání červených světel a znovu zahájit sekvenci výstrahy (blikání, spuštění závor), nemusel by tuto sekvenci stihnout včas před příjezdem vlaku a nemusela by tak být dodržena předepsaná doba od začátku blikání po příjezd vlaku. Navíc PZZ předpokládá, že když byl aktivován průjezdem prvního vlaku (a červená světla celou dobu blikala), že je přejezd volný a není tak potřeba prodlení pro spuštění závor. Takže závory spustí ihned. Může se tak stát, že závory vystoupají do poloviny a hned zase spadnou. Navíc na některých přejezdech, kde jsou závory z obou stran (tj. celkem 4 závory) se z důvodů menšího namáhání zvedají napřed závory na levých polovinách vozovky a pak závory na pravých polovinách vozovky. Může se tak stát, že se zvednou dvě závory a zbylé dvě zůstanou dole a ty první dvě zase spadnou. Nebo se stane třeba toto:

4) Co dělat, pokud se ocitnete na přejezdu mezi závorami

Především by se vám to nemělo stát, ale pokud už se tak stane, opusťte s vozidlem přejezd. Jedno jak. Proražte závory (nečekejte, že je někdo zvedne a nepokoušejte se o jejich zvednutí sami – závora nahoře držet nebude, protože není aretovaná!). Prostě ji projeďte. Závory jsou schválně v určité výšce nad vozovkou, takže naprostá většina osobních aut závoru trefí nikoliv čelním sklem, ale kapotou. Tudíž ji trefíte pod malým úhlem, nedojde k velkému poškození a většinou nedojde ani ke zlomení závory ani k rozbití čelního skla. Možná budete mít kapotu promáčklou nebo odřenou, ale to je jen malá daň za přežití…

Každý přejezd má svoje unikátní číslo (najdete ho na zadní straně výstražného kříže nebo té krabice se světly). Pokud oznamujete policii nebo hasičům místo mimořádné události, řekněte toto číslo a budou přesně vědět, o jaké místo se jedná.

5) Vlákna v žárovkách červených světel jsou zdvojená a hlídaná.

Pokud jedno praskne, nic se neděje, jen PZZ vyšle signál, že potřebuje opravit. Pokud prasknou obě, vyšle PZZ signál, že přejezd není chráněn. Některé přejezdy mají tzv. přejezdníky, což je návěstidlo, které vlaku říká, jestli je přejezd uzavřený nebo nikoliv. Bohužel takových přejezdů je jen málo. Ale pokud bych na takovém přejezdu třeba uvízl s autem a nemohl jej projet, udělal bych to, že bych kamenem rozbil světlo (jedno z těch červených blikajících) a modlil se, že přejezd je vybaven přejezdníky a že jej vlak dosud neminul. Strojvedoucí přes takový přejezd totiž může max. 10 km/h, takže nejspíš stihne zastavit.

6) Naučte se jak zastavit blížící se vlak

Pokud budete potřebovat v případě maximální nouze (překážka na trati, nesjízdná trať,…) zastavit vlak, můžete zkusit následující:

a) spojte kolejnice vodivým způsobem (tyčí, řetězem, ocelovým lanem). Na tratích s autoblokem se nejbližší návěstidlo přestaví na stůj a to před ním na výstrahu

b) rozbijte světlo v přejezdovém zabezpečovacím zařízení nebo přeražte závoru (pokud bude zvednutá, půjde to těžko)

c) naučte se návěst „stůj, zastavte všemi prostředky.“ Tu může dát strojvedoucímu kdokoliv, i laik, a provádí se kroužením červeným nebo bílým světlem (popř. jakýmkoliv světlem kromě zelené), červeným praporkem, nebo i jen rukou v horní polovině těla. Samozřejmě se snažte běžet co nejdál od místa ohrožení vstříc vlaku.

Můžete použít i slyšitelnou návěst (například automobilovou houkačkou). Jedná se o tři krátké zvuky za sebou (dávané opakovaně samozřejmě s malou prodlevou po každé trojici). Mnemotechnická pomůcka: („ZAS-TAV-TE!“)

viz: http://mujweb.cz/mikulda/d1/kousky/stujvs.htm

O technických normách.

Existuje téměř nekonečně mnoho způsobů, jak stát motivuje podnikatele přestat podnikat a přihlásit se na pracák pro dávky. Existují ale i nenápadné způsoby, jak stát podnikatelům ani neumožní začít podnikat. Jedním z nich jsou technické normy.

Technické normy (ČSN) existují úplně na všechno. Velmi často se mění. Většina jich sice není závazná, nicméně existují tři hlavní obory, kde si bez dodržování technických norem neškrtnete. Stavebnictví a požární ochrana jsou dva z oborů, kde jsou technické normy závazné, protože to tak nařizuje zákon, elektrotechnika, kde je norem suverénně nejvíc je ten třetí. Tam vám zase stát nic nezkolauduje, pokud to nebude podle normy. Aby zákon o požární ochraně nemusel mít tisíce stran téhož textu, jaký se nachází v technických normách, existuje v něm ustanovení, že všechny technické normy z oblasti požární ochrany jsou závazné a jsou na úrovni zákona.

Takže pokud se rozhodnete podnikat v oblasti požární ochrany, chcete dodržovat zákon a nejste náhodou jasnovidec, chtě nechtě vás čeká nepříjemná věc: sehnat si všechny potřebné legislativní dokumenty k tomu, abyste vůbec mohli začít působit v oboru.

ČSN vydává stát. Konkrétně státní Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (zkráceně ÚNMZ), který je organizační složkou státu spadající pod Ministerstvo průmyslu a obchodu. ÚNMZ má rozpočet zhruba 170 milionů korun ročně, tedy zhruba stejně, jako všechny další organizační složky státu (kromě ČOI) spadající pod MPO dohromady. Úřad má pouze jedno pracoviště na Praze 1.

Stát tedy požaduje po podnikatelích, aby se drželi norem, stát je zákonem zezávazní a stát tyto normy také vydává. Jenže na rozdíl od zákonů si za jejich přečtení musíte hezky zaplatit. Jedna norma v tištěné podobě stojí kolem 400,- Kč (několik jich je za míň, spousta z nich také za mnohem víc). Zaplatit musíte i za pouhé zobrazení normy na PC. Což je činnost, která stát nestojí v podsatě nic, protože normy má stejně uložené na serveru v datové podobě a pouze generuje PDF.

A teď to hlavní:

Cenová politika státu je v tomto směru dost zarážející. Za pouhý online přístup bez možnosti tisku chce stát 1000,- Kč za 6 měsíců. Za tisk se cena liší podle počtu stran, přičemž maximum je 1000 stran za 3500,- Kč / 6 měsíců. Takže pokud si člověk podnikající v oboru požární ochrany chce pořídit základní sadu norem pro své podnikání v tištěné podobě (protože se pohybuje hodně v terénu, kde je často potřeba mít normu po ruce), je to cca 3000 stran textu. Vytisknout si ale smíte pouze 1000 stran za půl roku, takže si zbytek musíte koupit od překupníků, což jsou soukromé firmy, kterým ÚNMZ poskytl licenci na prodej norem. Pokud tedy chcete řešit všechno legálně, vyjde vás to bratru na nějakých 12000,- Kč a více, protože průměrná cena normy je asi 4,- Kč za stránku. Dobré, že?

Podotýkám, že tisk norem ze systému ÚNMZ znamená, že si normu v PDF vytisknete na vlastní tiskárně, vlastním tonerem na vlastní papír!

Říkáte si možná, že je blbost tisknout normy na papír v 21. století. Jasně… proč s sebou tahat kufr norem, když má dneska každý tablet nebo notebook. Jenže ouha! Systém je nastaven tak, že jej můžete používat pouze na jednom počítači (pokud nemáte multilicenci – a bylo by divné, aby jeden uživatel platil dvě licence jenom proto, že má dva počítače, pracovní a přenosný). Ochrana, kterou ÚNMZ zvolil pro svá PDF nefunguje na systému Android, takže s většinou tabletů a mobilů máte prostě smůlu.

Možná si říkáte, že stát prostě chce jen pokrýt náklady na výrobu a udržování norem. Problém je v tom, že většina norem je harmonizovaných v EU, takže výroba norem spočívá pouze v jejich překladu. Kromě toho výroba norem je z větší části hrazena ze státního rozpočtu (tedy vlastně námi všemi – ve skutečnosti si každou normu kupujete dvakrát) nebo ji hradí ten, kdo o její vytvoření požádal. Ostatně sám ÚNMZ se přiznává, že cenová politika je motivována příjmem do státního rozpočtu, nikoliv krytím nákladů. Cituji:

Důvodem pro změnu cenové vyhlášky byl zejména požadavek na zvýšení příjmů státního rozpočtu z prodeje technických norem, který při přípravě rozpočtu pro rok 2015, vzneslo Ministerstvo financí. Požadavek Ministerstva financí byl odůvodněn potřebou udržení prezentovaného schodku státního rozpočtu. Tento požadavek se následně promítl do Usnesení vlády ČR č. 437 ze dne 16. června 2014. Usnesení vlády bylo třeba naplnit konkrétním obsahem, tj. připravit návrh novely vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 486/2008 Sb. Změna cenové politiky v oblasti technických norem má zajistit vyšší příjmy z prodeje technických norem při zachování prostředí a systému, který je uživatelům technických norem dobře znám a současně s tím nastavit dlouhodobě udržitelnou změnu, která se co nejméně dotkne každého ze zákazníků. Změna cenové vyhlášky má rovněž přispět k omezení nelegálního šíření technických norem v ČR. 

Viz: http://www.unmz.cz/urad/informace-ke-zmene-cenove-vyhlasky-pro-prodej-ceskych-technickych-norem

Takže zatímco dříve šlo tisknout normy bez omezení, nyní je možné vytisknout jen 1000 stran za půl roku, což nutí lidi jako jsem já hledat normy na různých úložištích nebo používat originály norem ze systémů zemí, kde jsou normy zdarma. Což jistě nepřispěje k „k omezení nelegálního šíření technických norem v ČR„. Jinými slovy, ministerstvo financí vedené agentem Burešem nedokáže vybrat daně a dodržet plánovaný schodek státního rozpočtu, tak podojí podnikatele na tom, co nutně potřebují ke své práci, protože jim to stát nařídil.

Je to ale ještě horší. Kolegové z oblasti stavebnictví mají norem ještě mnohem víc. Protože jde zpravidla o bezpečnost staveb, stát si uvědomil, že normy v téhle oblasti by bylo více než rozumné dodržovat a tak nařídil jejich bezplatné zveřejnění. Jak to dopadlo? Po několika soudních sporech stát zveřejnil jednu normu a sice veledůležitou ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací (schválně, zkuste se k ní na stránkách ÚNMZ proklikat dříve než za 5 minut…). Ostatní i nadále odmítá poskytnout zdarma, byť je to výslovně uvedeno v zákoně. ČR tedy nedodržuje ani vlastní zákony. Smutné.

Perlička na závěr. Když jsem potřeboval normu ČSN EN 60079-14, našel jsem ji online v plném znění v angličtině až na Novém Zélandu. Před normou byl tento krásný úvod:

NZ norma celek

O prospěšnosti mléka.

Tuhle jsem někde na internetech zahlédl článek o zdravé výživě, kde mě zarazilo konstatování, že mléko není zdravé. OK, říkal jsem si, je to jen jeden z extrémů sínusovky, která ohledně mléka a jeho prospěšnosti probíhá (od „je to jed“ po „je to to nejzdravější“). Zaujal mě ale argument, proč by mléko nemělo být zdravé: protože člověk je údajně jediný tvor, který pije mléko jiného savce.

A to mě zarazilo, protože:

a) každý ví, že kravské mléko klidně pozřou i jiní savci (pes, kočka)

b) člověk vyrábí spousty potravin, které si jiní savci nejsou schopni vyrobit / ulovit / připravit. A o jejich zdravotní neprospěšnosti se toho moc nenamluví. Třeba všechno, co je z mouky, že?

c) pokud bychom měli přijmout teorii, že zdravé je jen to, co je pro člověka, co by „primáta“ všežravce přirozenou součástí stravy, museli bychom vynechat veškeré tepelné úpravy (od vaření nebo pečení po chlazení a mražení) a konzervaci

Nebo jak to asi autor zamýšlel?

O kolotoči.

Státní firma Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) se soudila se skorostátní firmou ČEZ ohledně elektřiny. Nevím, o co šlo, ale není to podstatné. Zajímavé je to, co se dělo potom.

SŽDC spor prohrála a musela zaplatit ČEZ miliardu korun. Což se stalo. Pro SŽDC to byl ovšem velký neplánovaný výdaj a tak přemýšlí, kde peníze vzít. Požádalo o radu ministerstvo a to slíbilo mimořádnou dotaci. Chce se mi navrhnout, aby si vzali peníze z ČEZu, myslím, že shodou okolností nedávno o zhruba stejnou částkou zbohatl. Ale to by nebylo fér. ČEZ přece nepatří jenom státu.

Kdo se směje ovšem nejlíp, jsou právníci. Jeden si jako „náhradu výdajů“ a svůj zisk si účtoval kolem 9 milionů korun a to měl tu smůlu, že byl na straně sporu, která nevyhrála…

O jednom japonském účetním.

Před lety žil na předměstí Tokya v malém bytečku jeden účetní.

Byl vychován přísnými rodiči, kteří se synem nebyli nikdy spokojeni, vždycky mohl být v jejich očích svědomitější, pilnější, ochotnější a poslušnější… V 19 letech začal pracovat jako pomocník účetního v oddělení pro evidenci skladových zásob v jedné velké korporaci. Vždycky, když vstupoval zadním vchodem do té velké prosklené budovy v samotném centru Tokya, budovy, k jejímuž hlavnímu vchodu se sjížděly velké černé limuzíny s pány s nenápadným tetováním, cítil zvláštní směsici posvátné hrůzy, jakou cítí králík tváří tvář majestátní kobře a zároveň určité pýchy, že i on je jedním malým kolečkem, které roztáčí ten behemótský stroj…

Po šesti letech byl z pomocníka účetního nevýznamného oddělení hlavní účetní celé divize. A po dalších čtyřech letech byl náhle pozván do nejvyššího patra. Do patra, kde nikdy před tím nebyl, stejně jako naprostá většina jiných zaměstnanců. O tom, co se v nejvyšším patře nachází, se v krátkých obědových pauzách nad miskou rýže a syrové zeleniny tvořily legendy. O popelnících ze zlata, kulečníkových stolech z mahagonu a tágech ze slonoviny…

Skutečnost byla mnohem prostší. V nejvyšším patře budovy sídlilo nejvyšší vedení firmy. Pět mužů, jejichž jména vyvolávala respekt i bázi podřízených. Byli to ti, kteří kdysi nevýznamnou firmičku jako studenti založili a o necelé půlstoletí později ji stále vedli. Pro většinu zaměstnanců byli bohy. To oni jim dávali práci, to oni platili jejich dětem školy, to oni jim vedli životy.

V nejvyšším patře budovy to vypadalo vlastně stejně, jako v kterémkoliv jiném. Jen výhled byl opravdu impozantní, ale luxus těch pěti kanceláří byl pečlivě skryt v rafinovaných detailech. Účetní kráčel chodbou v doprovodu člena ochranky a přemýšlel, jestli ty obklady, ve kterých se odrážela jeho mírně přihrbená postava jsou obyčejné schválně nebo jestli jsou ve skutečně velmi drahé právě proto, že vypadají tak obyčejně.

Stanul před jedním z otců zakladatelů. Důstojný pán se na něj přátelsky usmál a vybídl ho, aby se posadil. Účetní si sedl, přitom se sotva dotýkal křesla. Opřít se zády? Nemyslitelné. Ze zdvořilosti si nechal nalít čaj – pozvání přeci nelze odmítnout, je to urážka hostitele! Dokonce se osmělil ochutnat – tak výtečné Gyokuro nikdy nepil a to patřil nákup kvalitního čaje k jeho oblíbeným tajným radostem. Boss si všiml krátké změny ve výrazu tváře svého podřízeného, spokojeně se usmál a řekl: „Chutná vám? Je ze soukromé plantáže, sklízený jen pro mě. A pro mé nejvzácnější hosty…“

A pak začal hovořit…

Účetní byl sám. Kvůli rodičům, kvůli strachu, kvůli času. Bál se, že by rodiče neschválili výběr jeho partnera. Právě proto, že si vůbec nedovedl představit, že by rodičům řekl, že ho přitahují muži. Jen pomyšlení na to, že by to zjistili, v něm vyvolávalo závratě a nechutenství. Ostatně na navazování vztahů stejně neměl čas – byl ambiciózní, v korporaci se chtěl vyšvihnout co nejvýše a to si žádalo čas. Spoustu času. Navíc většina jeho spolupracovníků byly ženy – vlastně až na šéfa oddělení tu kromě něj žádní muži nepracovali. A na seznámení se někde jinde neměl ani čas a vlastně ani náladu. Často se stával terčem vtípků svých nemnoha přátel právě kvůli tomu, jak je sám na oddělení plných žen a jak mu závidí – kdyby jenom věděli…

Účetní tedy obýval svůj malý byt v bloku na předměstí, ale úplně sám přeci jenom nebyl. V akváriu, které oddělovalo malou kuchyň od obývacího pokoje s ním žila chobotnice. Byla jeho jediný opravdový přítel. Rozuměla mu naprosto ve všem a on rozuměl jí. Staral se o ni jako by byla jeho dítětem, milencem a otcem v jednom. A ona ho za to milovala.

Každý den se vracel ve stejnou chvíli z firmy domů. Každý den s železnou pravidelností rozsvítil v kuchyni světlo a vytáhl z papírového sáčku plastový kelímek s nudlemi k večeři, který si už deset let, den co den, kupoval ve stánku u stanice metra, pár metrů od domu. Z nudlí se ještě kouřilo, protože před pěti minutami byly ještě na pánvi.

A pak si sedl, rozsvítil malou lampu a zatímco jedl, vyprávěl chobotnici vše, co ten den zažil. Vše, co ten den cítil, jak se měl. A chobotnice mu oplácela tím nejcennějším: tichem protknutým porozuměním. Věděl, že ho slyší. A věděl, že mu rozumí. A také věděl, že mu nikdy neodpoví. Byli jako jedna bytost ve dvou tělech.

Boss mluvil tichým a klidným hlasem o nepředstavitelných věcech. O falšování dokladů, daňových únicích, podplácení úředníků, kontraktech s yakuzou… Každým slovem jako by účetnímu odpadla jedna cihla z pilířů, které podpíraly jeho svět. Svět, který měl svá pravidla, kde se hrálo fér a kde věděl, že každý večer na něj budou čekat čerstvě připravené nudle na konečné metra… ten svět mu teď ten muž v křesle na proti němu boural. Ten samý člověk, který jeho svět vytvořil a daroval, mu jej nyní s klidnou tváří boural do základů…  Nedokázal to pochopit – vždyť měl firmu za svoji rodinu a její šéfy za nedotkuntelné bohy, za své otce, kterým vděčil za všechno. A nyní se dozvídá, že všechno to byla lež? Podvod? Do očí se mu draly slzy, ale věděl, že nesmí projevit emoci: Uvnitř se mu šlachy a svaly stahovaly až k prasknutí, ale věděl, že navenek má stále stejný neutrální výraz. Díval se bez mrknutí svému šéfovi na špičky bot pod jeho pracovním stolem a mlčky přikyvoval.

„Hlavní účetní bohužel zemřel. Byl tu s námi čtyřicet let. Zástava srdce. Měl už na to věk.“
„Ano.“ Za celou tu dobu, kdy tam seděl, se zmohl na na první slovo.
„A já vás pečlivě pozoruji již delší dobu. Chtěl bych, abyste se stal jeho nástupcem. Abyste pokračoval přesně tam, kde on skončil.“

Ano, krýt podvody, převádět zisky do účelových společností kvůli daním, peníze pro yakuzu vykazovat jako náklady na reklamu… Pomyslel si hořce účetní. To teď bude moje práce.

„Vím, že to pro vás není lehké rozhodnutí a nechci, abyste si myslel, že vás do něčeho tlačím. Dávám vám týden na rozmyšlenou, pak očekávám vaši odpověď.“

Účetní beze slova vstal, uklonil se s rukama pevně přitisknutými na vnější stranu stehen a v doprovodu strážce se vrátil k výtahu. Nejel však na své pracoviště. Sjel až dolů, do přízemí, opustil budovu hlavním vchodem a odešel na nádraží. Bylo nezvykle světlo, nikdy z práce neodešel tak brzo…

Vystoupil v malém městě v sousední prefektuře. Bylo jedno místo, ke kterému cítil pevné pouto a kde už mnoho let nebyl. Místo, kde poprvé políbil nesměle svého spolužáka, když se vydali na víkendovou výpravu do hor. A on jeho polibek opětoval. Byla to opuštěná čajová plantáž, kde zdivočelé čajovníky, neoštipované zručnými prsty sběraček čaje, dávno přerostly a vytvořily čajovníkovou džungli. Prodíral se větvemi, až došel doprostřed plantáže, ke studni s bambusovým vědrem, lavicí a s železnou konvicí na přípravu čaje, připevněnou ke konstrukci nad ohništěm. Sedl si a začal konečně plakat…

Nevědl, co si má počít. Nemohl přece nabídku přijmout, byť byla jeho splněným snem – vlastní kancelář v nejvyšším patře, limuzína s řidičem a na letišti tryskáč, pokud by si obchodní záležitost vyžadovala jeho osobní přítomnost kdekoliv na světě. Plat, ke kterému automaticky přiskočily dvě nuly. A také úcta rodičů.

Na druhé straně zrazení všeho, čemu věřil…

Seděl a přemýšlel a zcela ztratil pojem o čase.

Chobotnice v akváriu začala být neklidná. Její přítel měl zpoždění a to nebylo dobré. Chobotnice začínala propadat panice, když ani druhý den ráno stále ještě nebyl doma. Trvalo to týden. Týden teroru, kdy chobotnice měla zžíravý pocit strachu, že ji její přítel zradil, nechal bezmocnou v malém akváriu a našel si jiného přítele. Týden plný fyzického hladu, kdy bez jídla zoufale hledala záchranu v naději, že se přítel přeci jenom vrátí. Jenže věděla, že to není pravda. Cítila ve své hlavě, že její druhé já se rozhodlo přejít na druhý břeh. Začala požírat sebe sama. Okusovala konce chapadel, odtrhávala si jednotlivé přísavky a voda se brzy zbarvila její temně modrou krví. Tři dny trvalo její bezměrné utrpení, než sežrala celá sebe samu. Akvárium zůstalo prázdné, jen krev se v chuchvalcích pomalu snášela ke dnu…

Účetní souhlasil. Do konce života si nepřiznal, že hlavní motivací byl strach odmítnout. Všechny limuzíny, tryskáče a závratný plat by vyměnil za to, kdyby měl sílu říci: „Ne!“. Svému šéfovi, svým rodičům,… sám sobě. Nenáviděl se za to a nenáviděl je, že ho vychovali tak, že říci „ne“ prostě nebylo fyzicky možné. Pochopil, že jeho život nemá žádnou cenu. Že je jen soukolím, nahraditelným kouskem, výkonnou částí. Smířil se se svou rolí v řádu světa.

Do svého starého bytu se už nikdy nevrátil. Akvárium vyschlo. O pár let později při slabších otřesech, na které jsou obyvatelé Tokya celkem zvyklí, sklouzlo ze skříňky a roztříštilo se na tisíce střepů, které se blýskaly jako kapky vody v úzkém proužku světla, které procházelo žaluziemi. Na svoji chobotnici si však někdy vzpomněl a vždy jím při té vzpomínce otřásl nevysvětlitelný záchvěv strachu, chladu, pocitu vlhka a krátké ostré bolesti v rukách. Bál se pomyslet, co to znamená…

Nemohl se k ní vrátit, protože jestli bylo něco ještě těžší, než vyjádřit odpor a vlastní vůli těm, kterým se smělo jen přikyvovat, pak to pro účetního byla představa, že by svému nejbližšímu příteli, bytosti, se kterou sdílel všechno, přiznal své selhání nebo jí musel lhát.

Tehdy nezemřela jen chobotnice, ale zemřela duše malého tokyjského účetního. Zrodil se chladný mozek přesouvající miliardy yenů z účtu na účet s ďábelskou rafinovaností a výkonností.