Nevím, jestli je to tím, že stárnu nebo je to objektivní fakt nesouvisející s věkem, ale začíná mi vadit jistá infantilnost a unifikace spotřební elektroniky, ale i softwaru, aut, budov, interiérů… Asi designu jako celku.

Devadesátá a nultá léta byla ve znamení prudkého boomu moderního designu ale i funkčnosti a to nejen u nás, ale v celém světě. Výrobci se předháněli v kreativitě, ale také ve specializaci. Byla auta na zábavu a auta na práci. Reprezentativní sedany pro manažerky a hatchbacky pro singles. Mobilní telefony byly jak levné plastové Alcately pro studenty, tak komunikátory pro manažery. Telefony s otočnými displeji pro technologické geeky a klasické tlačítkové Nokie pro všeobecné použití.

Krásnou esencí toho, co výrobci nabízeli a čeho si nejvíce cenili na svých výrobcích – co nejvíce chtěli prodat svým zákazníkům – byly a jsou reklamní slogany.
Byly doby, kdy Lenovo vyrábělo notebooky (a vybudovali si jméno hlavně na strojích pro korporátní sféru) se sloganem „For those who do.“ Telefony RIM / BlackBerry měly slogan „BlackBerry: For Getting Things Done“. Nokia byla pro běžné lidi – umožňovala komunikaci a jejich slogan to potvrzoval: „Connecting people.“ A pak přišel iPhone a slogany: iPhone (ten první): „Apple reinvents the phone.“ A od té doby už to bylo jenom „bigger, faster, better iPhone“ (a iPhone 5: „for the colourful“).

Chci tím říct, že veškerá spotřební elektronika se změnila na elektroniku zábavní. Dneska už nikdo nevyrábí spotřební elektroniku pro lidi, kteří na ní chtějí pracovat. S výjimkou odolných telefonů typu Caterpillar, kterými můžete na stavbě zatloukat hřebíky a nevadí jim, když spadnou z lešení, tu úplně vymizel segment spotřební elektroniky určené pro práci, pro řešení problémů, pro komunikaci v týmu. Zmizely hardwarové klávesnice. Na sledování videí a skrolování sociálních sítí nejsou potřeba, ale pokud chcete např. ve vlaku odpovědět kolegovi na e-mail, qwerty klávesnice je prostě nepřekonatelný nástroj. Nabídka např. e-mailových klientů a jejich synchronizace s desktopem (e-mail, kalendář, úkoly,…) – to vše je děsivé, zato každý telefon má dneska předinstalované klienty pro všechny možné sociální sítě. Byly doby, kdy měl telefon vestavěný e-mailový klient, kalendář, komunikaci v týmu, úkoly a to vše na úrovni operačního systému a skvěle odladěný. A byla to jediná aplikace (mluvím o BlackBerry Hub na BlackeBerry OS 10). Doslova definice killer feature. Dneska? Schválně – co máte v telefonu za klienty pro e-mail, SMS, messengery a kalendář? Je to jedna nativní aplikace nebo je to hromada balastu, která vlastně nefunguje moc ani sama o sobě, natož pak provázaně dohromady?

Když uvidíte vizuální reklamu (video nebo print) na mobilní telefon, nejspíš bude vyfocený zezadu a na fotce jich bude několik stejných v různých barvách. Výrobce tím chce říct asi toto: zepředu je to černá placka jako všechny ostatní, ale zezadu je bambilion-pixelový foťák (a naše čočky jsou pod sebou, nikoliv vedle sebe!) a můžete ho mít i ve zlaté a růžové. Reklamním sloganům dnes vládne miliontá varianta „Bavte se!“.

Na tyhle moje povzdechy slýchávám výtku ve stylu „pokud by byla poptávka, byla by i nabídka.“ Ale fakt si myslím, že to tak není. Svět se změnil v tom smyslu, že dříve designéři a markeťáci naslouchali potenciálním zákazníkům a snažili se jim vyjít vstříc. Dělaly se průzkumy ve stylu „Co očekáváte od svojí lednice, auta, pračky, domu…?“ Jenže tady nastal problém: každý chce něco jiného. Uspokojit všechny znamená dělat více specializovaných věcí v menších objemech. Každý bude nadšený z toho, že má to, co mu vyhovuje, ale kdo zapláče, jsou akcionáři výrobců, protože je mnohem levnější a efektivnější vyrábět nějaký mainstream, který „tak nějak“ vyhovuje všem. Dneska je to tak, že výrobci si poptávku vytvoří sami jednoduše výtlakem svojí značky a cool faktorem svého jménem a pak si ji sami uspokojí. Skvěle to dělá Apple – vymyslí věc (i kdyby to objektivně byla úplná blbost – třeba nestandardní napájecí konektor), přesvědčí dostatečně velkou masu lidí, že to vlastně chtějí a pak jim to prodají s tím, že vlastně uspokojují poptávku. A část nekritických fanoušků jim za to zatleská, jak je to geniální – že dostali něco, co vlastně ani nevěděli, že chtějí.
Je přece levnější dělat jeden iPhone / Samsung / LG / … pro všechny, než mít super gadgety pro jednotlivé skupiny uživatelů se zcela specifickými potřebami.

Třeba senioři. Pokud máte v rodině seniora, který zatouží po smartphonu, aby držel krok s dobou, ale jak z důvodů fyzických omezení (horší jemná motorika, menší postřeh, horší zrak), tak z důvodů neznalosti fungování moderních technologií, má prostě problém už se samotným s ovládáním (UI), tak nemáte šanci ho to naučit. Ano, můžete si pro svého seniora koupit nějakého „aligátora“ s obřími tlačítky bez displeje. Ale senior nerovná se idiot. Oni nechtějí důchodcovské telefony – chtějí smartphony s ergonomičtějším ovládáním. Chtějí si vyměňovat s vnoučaty fotky a videa, chtějí komentovat na sociálních sítích. Ale jakýkoliv syn či dcera (nebo vnuk či vnučka) narazí už na to, že jenom odemknout telefon gestem, svajpování shora dolů pro přístup do menu nastavení a tak dále je pro většinu seniorů skoro nepřekonatelný problém. Takže k vysvětlování tomu, jako poslat fotku MMSkou nebo přes nějaký messenger, se často vůbec nedostanete a skončíte s tím, že naučíte seniora z telefonu za 20 tisíc, který si vybral, poslat jednoduchou SMS a zavolat na kontakt. Čekal bych, že bude existovat chytrý telefon s alespoň třemi hardwarovými tlačítky (něco ve stylu ANO / NE / ZPĚT). Čekal bych, že bude existovat zjednodušené UI s ovládáním přizpůsobeném seniorům (ale třeba i různě znevýhodněným osobám, zdravotně i mentálně). Něco takového by mělo být možné zapnout hned při prvním zapnutí telefonu.

Bohužel až na pár výjimek je dnešní svět spotřební elektroniky zaměřen na zábavu a používání lidmi ve věku 15 – 45 let, jejichž hlavní činností na zařízení je zábava. A je to zvláštní, protože zrovna korporátní sféra je obecně méně citlivá na cenu – dají se jim prodat zařízení s větším ziskem. Zároveň zařízení méně rozbíjejí a ztrácení, takže potřebují méně reklamací a méně podpory. Čím dál více lidí v bohatých zemích pracuje v kancelářích, čím dál víc lidí pracuje na home office, čím dál víc lidí pracuje v terénu. A pro mě je záhadou, že všechny tyhle bílé límečky jsou spokojené s univerzálním telefonem, který má stejný hardware i software, jaký mají ve svých telefonech jejich pubertální děti (a kterým je hlavně přizpůsoben).

Možná se někdy ještě objeví nějaký další „Research in Motion“ nebo možná „Workplace for those who do“, který uměle vytvoří poptávku pro lidi, kteří už zapomněli, že vlastně spousta věcí dříve fungovala lépe (a to i s omezenými zdroji) a třeba se dočkáme i toho, že přestane platit, že prakticky existuje jen jedno zařízení podle vzoru „one size fits all“.