Pozor! Příspěvek obsahuje mnohem více boomerství, než je obvyklé i na poměry tohoto blogu.

Celkem často, skoro denně, se stravuju mimo domov a využívám k tomu celou škálu gastronomických zařízení – od nejlevnějších asijských bister, přes fastfoody, normální restaurace, hospody, motoresty až po celkem drahé podniky. Několikrát v týdnu vyrážím na služebky do všech koutů rodné Vlasty i za její hranice, tak mohu porovnávat. A je to, řeknu vám, dost bída. Několik věcí z toho zatuchlého rybníčku jménem česká gastronie ovšem vyčnívá asi suché pahýly stromů z bažiny.

1. Servis

Každá zapadlá „picoška“ nebo knajpa v civilizovaném světě vám nabídne couvert (pečivo s máslem), blbou kohoutkovou vodu zdarma nebo třeba po jídle malého panáčka nějakého místního likéru či digestivu. Prostě něco, díky čemu se tam cítíte jako host v restauraci a ne jako uživatel závodní jídelny. U nás to hospodští považují zřejmě za krádež za bílého dne. Nebo se bojí, že když si dám krajíček chleba s máslem před jídlem, že si jako nedám jeho tříchodové menu ve složení „náš tataráček“, vývar, řízek? Cítí se snad dotčeni, že bych měl dostat něco zadarmo? Haló! Proberte se! Nepřišel jsem se najíst couvertu, přišel jsem si vychutnat návštěvu restaurace.

A když už jsme u toho, co se podává, daleko více mi vadí, jak, resp. do čeho se to podává. Pamatuju si, že v devadesátých letech vtrhla do gastronomie móda polévek podávaných v miskách místo v hlubokém talíři. Ty nejstrašnější iterace měly ouška a na boku malované obrázky nebo recept na česnečku. A tahle móda, jak sem vtrhla, tak to tu na dalších 30 let zalehla a odmítá se hnout. Polévku do misky bych akceptoval snad jen někde ve vymrzlé horské boudě, kde se takto podává proto, aby byla déle teplá, ale v restauraci, která se chce takto nazývat je mor stejný a stejně neodpustitelný jako Katův šleh v jídelním lístku. Z něho už se stala vysmívaná anekdota, pojďme prosím učinit totéž s miskami na polévku!

2. Nealko

Jedno se musí Plzeňskému prazdroji, a.s. uznat. Dokonale unifikoval nabídku nápojů v téhle zemi. Vím, že tento náš ekonomicky nejsilnější pivovar si drží řadu hospodských a restauratérů tak říkajících za jejich klenoty, ale pro zákazníky vytvořil dokonalou pustinu reprezentovanou nesvatou dvojicí „Birell světlý“ + „Pomelo-grep“. Dokonce i v hospodách, kde točí alkoholické pivo jiných výrobců hospodský při tvorbě nabídky v situaci, kdy se dostane do oblasti nealkoholických nápojů zcela podvědomě a bez jakéhokoliv přemýšlení napíše „kofola, birell, pomelo+grep, domácí malinovka“ (ta domácí malinovka je pravděpodobně myšleno to, že chemicky vyráběnou malinovou příchuť si s kohoutkovou vodou míchají sami).

Vždycky, když slyším, že Češi jsou národ pivařů a že je pivo český národní poklad, tak se tomu musím smát. Češi jsou většinově lemtači piva domácí produkce s cílem udržení kvantity nad kvalitou. Skoro každá hospoda nebo restaurace má na čepu dvě, tři alkoholická piva, ale je malý zázrak, pokud mají nealkoholické pivo točené a pokud to není klasický Birell nebo ta ochucená věc, tak je to zázrak. Pokud by byla normální hospoda a ne nějaká speciální pivotéka, kde by měli na výběr třeba DVĚ točená nealko piva, volejte do ZOO, protože jim utekl jednorožec.

Ostatně fakt, že v nabídce motorestů, zájezdních hospod, stánků u cyklostezek, občerstvení na hřištích a koupalištích převažují co do výběru točené alkoholické nápoje nad těmi nealkoholickými je dosti zarážející.

3. Platba kartou

Nedávno jsem na procházce po Beskydech narazil na zajímavou věc, kterou jsem fakt nepobral: V Hotelu Radegast na Radhošti šlo platit kartou jenom při útratě nad 200,- Kč. OK. V podniku, kde točený Birell Pomelo grep (sic!) stojí 73,- Kč je to skoro jedno, průměrný host (což je rodič s dětmi) tam stejně nechá mnohem víc. Ale když jsem si chtěl dát jenom jedno rychlé točené a jít zase dál, měl jsem smůlu (hotovost u sebe nemívám asi tak od roku 2005). Ledaže… Prý když obsluze vevnitř pípnu u terminálu kartou za 200,- Kč, dají mi 200,- Kč v hotovosti, které můžu u obsluhy o tři metry vedle (stejný provozovatel!) proměnit za čepované pivo a dostanu vráceno zpět. Doteď přemýšlím nad smyslem téhle transakce. Chápu nechuť hospodských nepřijímat karty (ne, nejsou to poplatky bance, je to nepřiznání tržeb a nikdy mi to nikdo nevyvrátí), ale tohle bylo úplně mimo.

Stejně, jako by měl hospodský pochopit, že couvert nebo sklenička vody zdarma není okrádání sebe sama, ale zcela zanedbatelná investice do hostovy spokojenosti, která se mu mnohonásobně vrátí ve vyšším spropitném, lepších recenzích a celkově lepší pověsti podniku, platba kartou by měla být asi tak samozřejmá, jako mýdlo na toaletě.

4. Fastfood

Tady se omezím jenom na povzdech: od kdy je rychlovka do ruky (hamburger) považován za vrchol gastronomie, že návštěva umolousané, plastikové, nepříjemné, automatizované občerstvovny u dálničního odpočívadla stojí více, než oběd v normální restauraci s ubrusem a příborem? Proč tohle tolerujeme a podporujeme penězi? Absolutně to nechápu. Jenom čekám, kdy někoho napadne inovace, že párek v rohlíku by si zasloužil také nějaký „koncept“. A budou dvojité párky v rohlíku a bude osm druhů hořčice a budeme to jíst na Vinohradech příborem, protože to bude tak vysoké nebo dlouhé nebo tlusté nebo všechno dohromady, že to nepůjde jíst normálně rukama, k čemuž to bylo vymyšleno. A food-video-blogeři budou mít konečně osvěžující nový „content“.

Sekaná v housce z Globusu a párek v rohlíku ve stánku je fastfood. Tzv. řetězce rychlého občerstvení jsou předražený bullshit, všechny do jednoho, bez výjimky. Argumentace kvalitou je scestná (u té sekačky i u toho mekáče).

5. Názvy jídel a menu jako takové

Špatného kuchaře poznáte už podle toho, jak svá jídla nazve a popíše. Buď je to arogantní snobský blb, který těstovinám zásadně říká „pasta“, i kdyby to byla kolínka z dvacetikilového pytle z Makra s označením „přílohové těstoviny základní – varianta gastro“, jídelní lístek zaplevelí všemi možnými francouzskými a italskými výrazy pro úplně normální věci (všechny ty mayo a dipy)  a úplně nejlépe, když místo českého ekvivalentu použije rádoby počeštělý výraz (fokáča, ganáž, pršut). Už chybí jenom tam podle stejného vzoru napsat ňoki.

Druhý typ špatného kuchaře je infantil. Jak vidím v jídelním lístku výrazy jako lůžko, salátek, tataráček, smažáček, řízeček, vždycky se podívám, jestli jsem náhodou neotevřel menu v sekci „pro naše nejmenší strávníky“ nebo „pro malá bříška“. Není to roztomilé, je to pitomé.

Základní ekonomická teorie říká, že lidi hlasují peněženkou. Škoda, že to není pravda. Je to jen zcela planá výhrůžka spotřebitele, zákazníka vůči provozovatelům gastronomických podniků. Peněženkami nehlasujeme od doby, kdy jsme se zákazníků (jejich pánů) stali spotřebiteli (toho, co nám nabídnou ke spotřebě).