Archiv pro rubriku: Nezařazené

O církevních restitucích.

Všímáte si, jak často se porovnává cokoliv s auty (stylem „to máš jako trabant a mercedes…“)? Takže jedno přirovnání s auty:

Ukradnu sousedovi deset aut.

Čtyřicet let v nich jezdím. Půlku jich prodám, část je na odpis, do šrotu.

Pak se ukáže, že krást se nemá a že bych měl auta vrátit. Nevadí. Dalších čtyřiadvacet let v nich jezdím, dokonce je pronajímám, ukazuju v automobilovém muzeu (za peníze návštěvníků) a přemýšlím, jak nejlépe vrátit těch pět rozbitých aut, která mi zbyla.

Rozhodnu se, že vrátím sousedovi jenom pět aut, zbylých pět už nemám, nebo se mi líbí tak, že se jich nechci vzdát, takže mu za ně dám kupní cenu, ale ne hned, ale ve splátkovém kalendáři. Soused souhlasí (blbeček…).

A teď mě napadne, že vlastně soused bude mít pět aut! Buržoust!! Pche… to teda ne… Mávám lákavě sousedovi klíčky od těch kár před nosem a říkám mu: „Hele, kámo… Já vím, že jsem ti slíbil, že ti vrátím, co je bylo tvoje a co jsem ti šlohnul a zaplatím, co jsem zničil a že oba zapomeneme, že jsem na tvém majetku docela pěkně rejžoval celejch těch šedesát let… Ale jestli ti ty auta dám, chovej se trochu solidárně, ano? Co třeba kdybys vozil moje děti do školy. Benzín si koupíš za ty prachy, co ti dávám za ty auta, co jsem střelil. A pak bys mě mohl vozit do práce… no né, chápeš, co bys taky dělal s tolika autama a tolika penězma, ne? A vůbec! Ne že si v těch v autech budeš vozit prdel sám… Hezky budeš jezdit pro celou vesnici. Říkal jsi přece tuhle, že peníze kazej charakter, ne? Tak je koukej rozdat. Jo a všem řekni, žé to jsou vlastně moje prachy, rozumíš!“

 

Jak neinzeruju s Googlem.

Před časem jsem na svůj blog (s mizernou návštěvností) umístil reklamy Google AdSense a říkal jsem si, že když mi to zaplatí třeba každý druhý rok doménu, bude to vlastně fajn.

Těsně před tím, než mi měla přijít první platba, mi Google napsal, že mi účet zrušili bez náhrady (včetně naspořených peněz), protože vykazoval náhlé zvýšení provozu (bylo to tím, že jsem na jeden článek odkázal na twitteru, následně došlo k lavinovitému rozšíření a sdílení článku po socsítích a skutečně došlo k nárůstu provozu). Prý se můžu odvolat. Odvolal jsem se, zaslat logy a nedostal nikdy žádnou odpověď.

Za čas jsem na to zapomněl.

Dnes mi přešel dopis od Google, že jako nový podnikatel (wow! ŽL mám opravdu nově, teprve 10 měsíců :-)) mi nabízejí do konce října bonus 1000,- Kč, pokud u nich utratím za reklamní kampaň AdWords alespoň 250,- Kč. OK, řekl jsem si, alespoň vyzkouším, jak a jestli tenhle způsob propagace bude mít pro mě do budoucna vůbec nějaký smysl. 250,- Kč není moc a když k tomu dostanu 1000,- Kč navíc, proč to nevyužít, že?

Nastavil jsem si tedy první reklamní kampaň. Proklikal se houští možností a nabídek, z nichž většině jsem nerozumněl a „správnou“ volbu spíše tušil a odhadoval. Možností bylo i propojení kampaně s účtem na G+, aby byl jako lepší dopad. Poslední položkou dvacetiminutového nastavování je zadání slevového kódu. Zadal jsem a dozvěděl se, že nemůže být přijat, protože můj účet existuje moc dlouho. A nenaděláš nic.

WTF? Jak „moc dlouho“? Jasně že jo – vždyť služby GooglePlus využíván od prvního dne, kdy to šlo, protože se na začátku jevili tak báječně, oproti nechutnému Facebooku! Mám si jako fyzická osoba zakládat ZVLÁŠTNÍ účet na G+ jenom pro podníkání? Nakakat!

Milý Google. Dokud jsi byl jenom skvělým vyhledávačem, měl jsem tě rád. GMail byl taky fantastickej. Ale poslední cca rok mě pěkně sejříš a čím dál se od tebe budu držet, tím líp udělám pro své psychické zdraví, řekl bych. Škoda jen, že se před tebou utéct v podstatě nedá…

Lokalizace požáru.

Vždycky, když se v médiích mluví o tom, že hasiči někde něco uhasili, je na světlo bóží vytaženo slovíčko „lokalizace“. Jeho použitím pak autor reportáže v drtivé většině případů udělá blbce nejen ze sebe (což by se dalo tolerovat), ale hlavně z chudáků zasahujících hasičů, kteří pak hloubavému čtenáři připadají (zcela neprávem) jako banda neschopných ňoumů.

Lokalizace požáru totiž neznamená nic jiného, než zastavení jeho šíření do okolních prostor. Je to první fáze hasičského zásahu, kdy se hasiči snaží spíše než hasit ohnisko požáru (kde už většinou není co zachraňovat) zabránit šíření požáru tam, kde dosud žádné škody nenapáchal, nebo jen minimálně. Zdaleka to však není fáze poslední a většinou není ani nejdelší.

Provádí se hašením vnějšího okraje požářiště, ochlazováním a vlhčením okolních prostor apod. Při požárech lesních nebo travních porosů mohou dokonce hasiči požár lokalizovat řízeným vypalováním určitých oblastí, protože přes pruh spáleného porostu už se dále požár něšíří a hasiči se tak mohou soustředit na ostatní oblasti.

Takže když napíšete, že se hasičům poadařilo během 20 minut zlokalizovat požár vozidla na dálnici, je to nesmysl hned z několika důvodů:

1) požár vozidla netřeba lokalizovat – okolo zpravidla není nic, co by mohlo být požárem bezprostředně ohroženo

2) 20 minut trval nejspíš celý zásah hasičů – od příjezdu, rozvinutí hasebních prostředků, uhašení požáru, popř. dohašení skrytých ohnisek a zajištění např. provozních kapalin, akumulátoru apod. Pokud by měli hasiči 20 minut jenom lokalizovat požár auta, znamená to, že to není zrovna parta šikovných a rychlých chlapíků…

Proč se novináři bojí použít prostého vyjádření, že hasiči za 20 minut uhasili hořící auto?

O stoupě.

Dnes jsem zaslechl opět rčení „poslat knihu do stoupy“. Je zajímavé, že tohle rčení se používá dneska skoro výhradně o knihách, časopisech nebo jiných psaných a papírových záležitostech. Zajímavé ale je, že stoupa je pro likvidaci papíru, zejména ve formě knihy, zařízení krajně nevhodné… Chápu, jde o nadsázku. Stoupa je zařízení, které obecně chápeme jako něco, co drtí, ničí, likviduje. Pravda je však (pochopitelně) přesně opačná.

Stoupa je zařízení určené pro mletí obilovin, nebo ještě lépe k jejich loupání. Byla určena pro zbavování obilek a semen jejich povrchových vrstev (slupek). Vyráběly se tak například kroupy, tedy obilky pšenice zbavené obalů.

Jak stoupa vypadala? Jednalo se o zařízení, které se skládalo z jednoho nebo více svislých kolíků, až několik metrů dlouhých, které byly na spodním konci zašpičatělé. Špičatý konec ústil do vydlabaného otvoru (důlku), téměř kulového tvaru, v masivní kládě z tvrdého dřeva. Do důlku se nasypal materiál a kolík pomocí vačkové hřídele nebo soustavy kolíčků stoupal a klesal („stoupa“) a vjížděl tak velkou rychlostí do důlku naplněného obilím. Principem nebylo drtit materiál vahou kolíku (to zajišťoval buchar), ale rychlým pohybem „rozstřelit“ obilí proti stěnám důlku. Vzájemným třením obilek a také třením o stěny důlku docházelo k obrušování povrchu, leštění a loupání materiálu. Podobným způsobem se dala drtit kůra, mák nebo i sušené ovoce. Důležité ale bylo, že se špička kolíku nesměla nikdy dotýkat dna, protože by docházelo k nežádoucímu drcení, resp. mletí třením bylo účinnější, protože probíhalo současně v celém objemu důlku.

Kromě toho, že by se kniha většinou do důlku ve štoku (trám s důlkem) nejspíš nevešla, její likvidace tímto způsobem by byla takřka nemožná, protože kolík by nejspíš nedokázal knihu ani probodnout, natož nějakým efektivním způsobem zničit. Silná vrstva papíru by zařízení nejspíš zničila (nevydržely by vačky).

Existovaly i stoupy s rovným prknem nebo deskou místo důlku a s kolíkem s plochou hlavou, někdy okovanou. Ty se používaly pro drcení tvrdých, ale relativně křehkých materiálů, např. kovových rud. I v takovém zařízení by se kniha spíše lisovala, než cupovala nebo jinak ničila.

Každopádně vždycky platilo, že nepohodlnou literaturu bylo nejjednodušší pálit…

Neřešitelný problém.

To si takhle na vlastní náklady a částečně také vlastníma rukama a lopatou postavíte vodovodní řád, protože si státní orgán usmyslí, že přípojka nestačí a pak ho chcete používat. Nicméně to nejde. Proč? Protože když úředník narazí na úředníka je to stejné jako když se srazí dva nákladní vlaky…

Připomínám, že vodovodní řád je vodní dílo a dle zákona může úředník, pokud je zlý, chtít po občanovi stejné množství razítek, jako když stavíte novou lipenskou přehradu. Namátkou třeba razítko Správy úložišť radioaktivního odpadu nebo armády. Vysvětlili jsme si s úředníkem, že já nebudu emancipovaný občan, budu držet hubu a krok a úředník mě nepožene pro razítko od správců lázní a zřídel.

Vodovod je tedy zbudován, ale dosud neprovozován. Na začátku řádu je uzavřené šoupě a byl jsem poučen, že jakákoliv manipulace s ním znamená automaticky černý odběr a riziko sankcí. To chápu – přece jenom nemám namontovaný vodoměr.

Jenže ke kolaudaci vodovodu je vyžadován rozbor vody. Podotýkám, že vodovod je pouhým prodloužením obecního vodovodu, nikoliv nějaký nový zdroj, tudíž je voda pod nepřetržitým dozorem správce vodovodu a rozbor se mi tudíž jeví jako zbytečný, zejména pokud jsem schopen doložit, že vodovod je zbudován z materiálu, ze kterého se vodovody staví (ostatně vlastně položení potrubí prováděl sám VaK). Zeptal jsem se úředníka, jak mám navíc provést odběr vody ze suchého vodovodu, načež mi bylo řečeno, že mi ho musí pustit. VaK na oplátku prohlásil, že vodovod spustit nelze, neboť není zkolaudován. Navíc mi hadice v podstatě trčí ve sklepě ze zdi bez jakékoliv koncovky, takže puštěním vodovodu by mi VaK vytopil sklep.

Dle úředníka je postup takový, že:

1) doložím rozbor vody, na základě toho mi vydají kolaudační rozhodnutí

2) na základě toho můžu uzavřít smlouvu s vodárenskou společností, která namontuje vodoměr a já můžu zahájit odběr.

Ovšem bod 1) nelze splnit bez bodu 2) a naopak.

Začíná zákopová válka…