O dani z nemovitosti

Loni jsem zdědil mimo jiné zanedbatelný podíl na kousku pozemku u naší chaty. Bonita pozemku se limitně blíží nule, takže výše mého dědictví byla odhadnuta (a řekl bych, že celkem reálně) na 500,- Kč.

Samozřejmě jsem zapomněl, že i z tohoto se platí daň z nemovitosti. Dostal jsem tedy dopis z finančního úřadu, že jim tu daň mám zaplatit. Napřed jsem se lekl, protože v dnešní době zapomenout něco ve vztahu k daňové správě znamená v lepším případě se jít rovnou přihlásit na pracák, v horším případě odejít tiše do lesa s kusem lana. Proto se mi později ulevilo, když jsem zjistil, že nejen že nedostanu pokutu, ale dokonce mi poslali přiznání už předvyplněné, stačilo podepsat.

A pak jsem se rozesmál… Celková daň z pozemku totiž činí celých 11,- Kč (jedenáct korun!), ale protože já mám jen 1/8, vypočítali mi daň na celé DVĚ KORUNY.

Jenže mi taky napsali, že minimální daň ze zákona je 50,- Kč, takže mám zaplatit pade a být rád, že jsem z toho vyšel tak levně.

Chystám se jim napsat jednak to, že dokud mi to nepošlou datovkou, nebudu se s nimi o tom bavit a druhak jim zkusím dát návrh:

Místo aby mi stát vyměřoval každý rok daň v pětadvacetkrát vyšší hodnotě, než kolik mám platit, já jím teď zaplatím dvě stovky a oni mi slíbí, že mi dalších sto let dají pokoj. Něco jako Hong Kong :-)

P.S.: Milý státe, pokud by se někdy stalo, že bych pro tebe dělal nějakou zakázku, tak věz, že moje sazba je 500,- Kč na hodinu, ale zaokrouhluju na statisíce nahoru. Tak s tím kdyžtak počítej.

Jo a hele… já vím, že daně se mají platit a taky ti, státe, nedlužím ani halíř, ale nestálo náhodou napsání toho dopisu, příprava a vytištění formuláře, poštovné a čas tvojí úřednice víc, než kolik sis na této dani přišel, i s tím brutálním zaokrouhlením? Jen se ptám…

Sto klacků – #2 – Rovný přístup

Úvod seriálu se docela uchytil, takže tady je další. Co mě štve na přístupu státu k podnikání? Třeba naprosto nevyrovnaný přístup živnostníka ke státu a státu k živnostníkovi. Hodlám to demonstrovat na svém vlastním příkladu:

V prosinci 2016 jsem založil firmu a přešel z OSVČ na s.r.o.. Důvody byly tři:

  1. Nechtěl jsem už dále ručit celým svým majetkem – právníkem mi bylo vysvětleno, že se to netýká jen finančních závazků, ale např. i způsobených škod. Když píšete dokumentaci, jejíž správnost může být rozdílem mezi fungující fabrikou a spáleništěm, je tenhle argument takřka absolutní.
  2. Prestiž. Při jednání s firmami jako Philip Morris, Unipetrol, Siemens nebo Pivovary Staropramen je prostě hezčí moci se představit jako jednatel společnost, než nekontroverzní podnikatel.
  3. Elegantnější zaměstnávání kolegů – chtěl jsem, aby měli lepší pocit z toho, že pracují pro firmu, ne pro OSVČ, a mohli se tak i lépe ztotožnit se společným dílem.

A protože jako OSVČ jsem byl plátce DPH (z titulu obratu), požádal jsem jako nově vzniklá firma rovněž o to, abych mohl platit státu dobrovolně DPH.

Ano… znalí už se smějí…

Tak třeba když máte u kontrolního hlášení chybu, resp. stát si myslí, že tam máte chybu, i když ji tam nemáte, máte na reakci 5 dnů (bez ohledu na svátky, víkendy, atd.). To po vás chce stát. A když chcete reakci po státu? Sledujte:

16.12.2016 – založeno s.r.o.

16.12. 2016 – posílám datovkou žádost o dobrovolnou registraci k DPH.

10.1. 2017 – volá mi paní z FÚ, že:
a) jsem to poslal ze špatné datovky (na to jí stačily tři týdny to zjistit, že byly Vánoce ji přece neomlouvá…) – je třeba to poslat z datovky s.r.o., ne z datovky OSVČ. Jenže datovku s.r.o. mi stát zřídil až 21. 12. 2016.
b) chce doložit, že jsem skutečná firma a že opravdu v něčem hodlám podnikat. Nezajímá ji, že doménu se jménem firmy používám už 5 let, že mám stálé zákazníky, ohlášené živnosti vázané, ke kterým je třeba akreditace získaná zkouškou na ministerstvu vnitra, atd. Chce vidět objednávky od zákazníků a nějaké moje vystavené faktury (sic! ani ne měsíc po založení firmy).

Posílám, co můžu.

18. 1. 2017 – paní z FÚ chce, abych jí poslal podnikatelský záměr, včetně finanční rozvahy, seznamu stálých zákazníků, ukázku smluv atd. Posílám s hlasitým skřípěním zubů…

FÚ má na rozhodnutí 30 dnů. Rozhodnutí je nenárokové, tzn. můžu doložit všechno a oni se stejně mohou rozhodnout, že mě jako plátce DPH nezaregistrují. Od roku 2013 jsem přitom čistým plátcem, nikdy jsem neměl nadměrný odpočet…

16. 2. 2017 – přesně 29 dnů od doložení nepotřebných dokladů (to je náhoda 😉 ) mi přišlo vyrozumění, že laskavě mohu začít platit státu DPH. A to jsem na tom ještě skvěle! Jsou lidé, co za tuhle drzost vyfasují flastr.

A perlička na závěr. V registraci DPH je firma povinna uvádět číslo účtu pro daňové účely, kterýžto se následně zveřejňuje. Asi tak týden po registraci k DPH mě napadlo se podívat na Ares, jestli tam číslo mám.

A co myslíte? No neměl jsem ho tam.

Napřed jsem zjebal účetního, protože každý správný mafián kontroverzní podnikatel ví, že to vždycky posere hlavně účetní. Ale ten se dušoval, že tam číslo účtu napsal. Takže telefonát na FÚ, proč nebyl účet zveřejněn. Odpověď mě poslala do kolen. Prý ho úřednice „zapomněla přepsat“! Chápete?! Z datového souboru poslaného datovkou ve strojovém formátu xml v lednu 2017 (tedy v 21. století) ho někdo musí někam ručně přepsat!

A taky mi přešel tento roztomilý email:

Výstřižek

Tak jsem si říkal, že si tento email musím uložit. Až po mě bude chtít finančák desítky tisíc pokuty za to, že jsem zapomněl něco někam poslat včas, napíšu jim „ještě jednou se omlouvám.“

A kdybych měl větší koule, odpověděl bych na ten email fakturou na 50 tisíc pokuty…

Sorry, jako…

 

Sto klacků – #1 – Normy

Rozhodl jsem se vytvořit si na (trochu stagnujícím) blogu novou rubriku. Pojmenuji ji „sto klacků“ – schválně, co si pod tím představíte?

Ne, není to sto tisíc korun. Je to obrazně řečeno 100 klacků, které stát hází pod nohy těm, kdo se snaží být na státu co nejméně závislými, brát co nejméně ze společného a dokonce státu formou daní, odvodů a mezd svým zaměstnancům něco přispívat. A stát je za to trestá, místo aby pomáhal.

#1 – Normy.

Asi by se v dnešních dnech slušelo začít EET nebo drakonickými a nesmyslnými pokutami za nedostatky (a „nedostatky“) v kontrolním hlášení. Ale o tom se píše všude a já bych rád věnoval pozornost i dalším tématům. K EET a KH se určitě ale dostanu.

Co mě pálí skoro stejně, je totiž přístup státu k technickým normám. Pracuji v technické oblasti, kde je použití technických norem nutností. Normy (myšleno zejména ČSN a oborové normy, jako třeba TPG) sice obecně právně závazné nejsou, ale v mnoha oborech jsou „zezávazněny“ zákonem, takže je jejich dodržování stejně povinné, jako u zákonů. Například v oblasti požární ochrany nebo třeba v případě homologace vozidel, stavebnictví, apod. Důvodem je to, aby příslušné zákony nemusely mít stovky a tisíce stránek (pokud by obsahovaly veškerý technický text z norem) a nemusely být novelizovány poslanci pokaždé, když se změní nějaká konkrétní hodnota v tabulce v nějaké konkrétní normě.

Problém ale je, že stát na jedné straně vymáhá používání norem a na straně druhé jejich používání zpoplatňuje částkou (minimálně) 2000 za rok. Přičemž za tuto cenu dostanete pouze možnost číst normy v zabezpečeném PDF a to na maximálně 2 PC. Zabezpečené PDF navíc funguje pouze na windows nebo mac, takže třeba s tabletem s androidem na stavbě nebo u zákazníka máte smůlu.

Za maximální nehoráznost pak považuji dvě věci:

  1. z norem nelze kopírovat, takže když do technické zprávy potřebujete pasáž z normy, musíte ji ručně přepsat.
  2. normy nelze tisknout bez toho, aniž byste si zaplatili příplatek za povolení k tisku norem (podotýkám, že se jedná o tisk na váš papír, vaším inkoustem na vaší tiskárně!). Přičemž povolení na tisk 50 stran vyjde na „lidových“ 500,- Kč. Jedna z cca 20 norem, které denně používám, má přitom průměrně 80 stránek.

Pokud jste třeba začínající podnikatel a chcete se do začátku vybavit základní sadou 20 norem z oblasti požární ochrany a chcete si je vytisknout, abyste je mohli po večerech studovat v rámci zdokonalování a zvyšování své kvalifikace, počítejte s náklady minimálně 7000,- Kč (2x povolení na tisk 1000 stránek po 3500,- Kč).

Na závěr 2 třešinky na dortu:

a) Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví bez okolků přiznává, že peníze z poskytování technických norem plynou na saturaci schodku státního rozpočtu. A to přesto, že se Andrej Babiš chlubí přebytkem. Neměl by podle této logiky spíše stát platit uživatelům norem?

normy

b) některé normy (třeba moje „alfa a omega“): ČSN EN 60079-10-2 je platná od září 2015 a dosud existuje pouze v anglické verzi s arogantní douškou na titulní stránce, že norma v angličtině má stejnou platnost, jako normy v češtině. Stát mi tedy přikazuje se řídit normou, kterou není schopen za mých 2000,- Kč ročně ani přeložit do češtiny (a to má pouhých 36 stran).

O České poště 2

Já vím, já vím… je to trochu laciné, ale nemohu si pomoci. Nechci tu na Českou poštu jenom nadávat, i když mě nenapadá ani moc věcí, za co ji chválit, nicméně mám takový návrh…

Že je konkurence zdravá, to víme všichni. Názorný příklad máme na železnici. Dokud tu byl státní moloch jménem ČD, který vlastnil jak infrastrukturu, tak osobní i nákladní dopravu, o nějakých inovacích nemohlo být řeči. Kdo potřeboval nebo chtěl jet vlakem, ten prostě jel, bez ohledu na to, jestli jezdí v Honeckerově pomstě nebo koženkovém pekle rozvrzaných páchnoucích a vymrzlých muzejních exponátech z vagónek Görlitz a Bautzen. Čím dál víc lidí nechtělo a tak jedzili autem…

Nejprve přišla transformace, kdy se od ČD oddělila SŽDC (vsuvka pro novináře – je to SŽDC – Správa železniční dopravní cesty, ne železniční a dopravní cesty) a ČD se formálně rozdělila na osobní dopravu a Cargo. Celá ta operace měla za cíl umožnit vstup soukromníků na koleje. Myslím, že to prospělo všem – ČD pod tlakem konkurence začaly mohutně modernizovat vozový i lokomotivní park (jsem si jist, že bez tlaku konkurence bychom se toho nedočkali, nebo ne takovým tempem), zákazník má na výběr, jestli pojede v luxusu v 1+ třídě u Leoše, kulturním vlaku s příjemným personálem u ČD nebo ve žlutém lowcostu a vzájemný tlak nutí všechny tři hlavní hráče neusnout a nenechat se nachytat v nedbalkách. Až se konečně zbavíme žab na prameni (tj. krajských vlád pod taktovkou ČSSD), možná dojde k liberalizaci i na regionálních tratích, kde by mohla zavládnout (z pohledu cestujícího) stejná pohoda, jako na trati Praha – Ostrava.

A jak jsem tak tuhle stál na poště v půlhodinové frontě, u dvou otevřených přepážek z celkem osmi, která měla pošta, kam jsem chodil nejméně obden, přemýšlel jsem o tom a dostal nápad… Když to funguje na železnici, proč to neudělat s poštou?

Česká pošta má obrovskou síť poboček, kterou nepotřebuje a mnohdy ani nechce. Na větších poštách je vždycky několik přepážek nevyužitých, které slouží jako výstavka stíracích losů a pracích prášků. Na druhou stranu existuje spousta soukromých přepravních firem, které mají poboček a výdejních míst málo, ale stavět celé budovy v centrech měst se jim nevyplatí. A tak jsem si představoval poštu 21. století…

Osm přepážek. Číslo 1 a 2 má Česká pošta, s.p. U nich fronty jako kráva, protože důchodci si jdou pro důchod (není nad poctivou hotovost pěkně na ruku, těm zlodějům v bance se nedá věřit) a jedno okénko už půl hodiny blokuje dáma, která zcela neprozřetelně kývla na nabídku životního pojištění, které nepotřebuje, ale je jí blbé teď říci ne, a tak teď sepisuje smlouvu a doufá, že jí vnuk pomůže zase brzo tu smlouvu zrušit…

Přepážku č. 3 má DPD. Fronta žádná, protože poslat balík trvá 30 vteřin – člověk přijde, pípne si zákaznickou kartu a jenom nadiktuje adresu, kam se má balík poslat (adresu odesílatele už systém ví). Pak ještě pípnout platební kartou a je to.

Přepážku č. 4 má PPL. Tam je to něco podobného. Firma má aplikaci, díky které si člověk může vytisknout doma adresu na balík sám, včetně čárového kódu, takže člověk jenom příjde, obsluha načte čárový kód, zákazník zaplatí kartou a odchází. Opět, za půl minutky je hotovo.

U české pošty paní konečně uzavřela pojistku a nyní si vybírá omalovánky pro vnoučata. Slabší kusy ve frontě kolabují.

Přepážky číslo 5 až 8 provozují internetové obchody jako rychlý výdej zboží (místo té poslední je dokonce nainstalován postbox, tedy hromada úložných skříněk, kde si může kdokoliv vyzvednout jakýkoliv balík bez čekání u přepážky).

Navrhuji jednoduchou věc: oddělit infrastrukturu České pošty (tj. budovy) od přepravy a služeb. Budovy by vlastnil stát a nevyužitou kapacitu (přepážky, sklady) pak pronajímal zájemcům. V okamžiku, kdy občané na vlastní oči uvidí, jak efektivně a moderně lze přepravu poštovních zásilek realizovat, hromadně utečou z front u přepážek České pošty k soukromníkům. Ti zase přímo uvidí, jak se chovají jejich konkurenti a budou inovovat tak, aby právě k nim chodilo těch zákazníků nejvíc. A Česká pošta pochopí, že v jejím názvu není ani „pojišťovna“, ani „drogerie“, ani „sázková kancelář“.

A s tím souvisí jedna jiná věc, kterou nedokážu pochopit. Česká pošta má obrovskou a propracovanou síť doručovatelských služeb. Jejich zaměstnanci, křižují v pickupech a dodávkách každý den i tu nejzapadlejší vesnici u nás. Ale když chcete poslat jednoduchou zásilku, musíte naopak vy na pobočku a vystát si frontu. Já už to nedělám. Před časem jsem objevil službu Zaslat.cz, kterou vřele doporučuju. Je to srovnávač a agregátor nabídek přepravních společností, takže si můžete vybrat službu přesně tak, jak se vám hodí (spěchá to? chcete to co nejlevněji? nechce se vám tisknout štítek? vyberte si…).

Já většinou posílám doporučený dopis (velká obálka s dokumenty), o váze do 1 kg. Všechny ty služby jsou pravda o něco dražší než u České pošty – tam platím asi 50 Kč, s přepravní společností mě to stojí 70,- Kč bez DPH. Ale ta dvacka navíc za to, že nemusím na poštu, nemusím tisknout adresu na balík a ještě dostanu za přepravní služby fakturu jednou za měsíc souhrnně nebo klidně můžu zaplatit každou zvlášť kartou online, to se mi vyplatí mnohonásobně. A s tím řidičem z Geisu, co ke nám jezdí, už se známe, takže ví, kde má hledat balíček k vyzvednutí, pokud právě nejsem doma.

A tak přemýšlím – proč podobnou službu nenabízí Česká pošta? Opakuji: každý den jejich auta zajedou prakticky do každé obce v ČR. Zatímco k nám do naší díry pod drnem o 20 domech musí „pépélka“ zajet jen kvůli mému baličku, Česká pošta sem jezdí jedním autem se dvěma (!) doručovatelkami každičký pracovní den.

Proč Česká pošta nemá aplikaci, kde si mohu založit účet (a tu jejich zákaznickou kartu už mám!) každý den vyplnit informace o balíku, který chci poslat s tím, že ho ode mě ty dvě holčiny druhý den ráno vezmou, pípnou si ho skenerem a dovezou na poštu nebo rovnou na třídírnu? A zaplatit to kartou online nebo nejlépe fakturou jednou za měsíc, ať holky nemusí vozit hotovost (kterou já u sebe doma chronicky nemám). Česká pošta má pro tuhle službu v rukou všechny trumfy! Mají nepřekonatelnou síť poboček, mají exkluzivní vozový park, mají systém nastavený na denní objíždění křížem krážem celé republiky, mají robustní IT systém podpořený státními zakázkami (viz datové schránky) a přesto jejich šéfové na poradách přemýšlejí o tom, jestli mají na přepážkách prodávat raději prací prášky nebo omalovánky. Nechápu to, přijde mi to jako ekonomický zločin.

Ještě že existují alternativy…

O rozdílu mezi dopravou a přepravou.

Vždycky když si v eshopu vybírám „způsob dopravy a platby“ vzpomenu si na střední školu a posedlost tamních učitelů v dodržování odborných termínů. Takže kdyby vás to zajímalo, tak:

přeprava = (způsob) přemísťování věcí a/nebo osob v prostoru pomocí dopravních prostředků a dopravní sítě.

doprava = pohyb dopravních prostředků po dopravní síti.

 

Polopaticky: Lidé se PŘEPRAVUJÍ v autech, která se DOPRAVUJÍ po silnicích.

Každá jízda, let, plavba… dopravního prostředku (klidně i bez cestujících nebo nákladu) je doprava.
Fakt, že něco změnilo místo díky dopravnímu prostředku, je přeprava.

 

O stavbě jednoho domu – update 27. 4. 2016

Když máte sen o vlastním srubovém domě, sen tak pevný, že jste schopni pro něj leccos udělat, může se vám stát, že se vám nakonec podaří ho realizovat. Ale není to zdaleka tak jisté, jak si na začátku malujete. Níže je můj vlastní případ. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat, udělám si jen takový vlastní chronologický přehled malých bitev a proher i vítězství tak, jak se postupem času udály a ještě udějí. Postupem času budu doplňovat.

cca 1996 –  v německy psaném časopise jsem zahlédl článek o srubech stavěných ve střední Evropě a určených k celoročnímu bydlení. Do té doby jsem myslel, že sruby jsou jen lovecké chaty někde v Kanadě nebo Finsku. „Tohle chci!“ A zrodil se sen…

květen 2007 – svatba s Káčou, obhlížení vhodných pozemků pro stavbu,

srpen 2007 – narodilo se nám první dítě

podzim 2007 – kupujeme pozemek asi 12 km od Pardubic. Komplikace: na prodej je více než 10.000 m2 (cca hektar), ale jednak nemáme tolik peněz, za druhé nechceme tak velký pozemek. Domlouváme se na koupi jedné třetiny. Kupujeme pozemek ve tvaru pětiúhleníku, se 100 m dlouhou a 3 m širou nudlí, která slouží jako příjezdová cesta a která ústí na silnici (takže se náš pozemek přímo dotýká silnice III. třídy). Pozemek vlastní 5 osob ve věku 70+, bydliště Praha, Žatec, atd. Zastupuje je jejich příbuzný, takže hafo plných mocí, ověřování podpisů atd.

Než se stihne dokončit převod pozemku, jeden z majitelů bohužel umírá. Řeší se dědictví, naštěstí dědic s prodejem souhlasí a převod pozemku se zdárně dokončí.

listopad 2007 – řešíme povolení sjezdu na pozemek se Správou a údržbou silnic (SÚS), povolují, ale kladou si dvě A4 podmínek.

leden 2008 – přestože je vše na nejlepší cestě, nedostaneme hypotéku (Komerční banka), protože Káča má záznam v bankovním registru (3 roky stará a 3 roky uhrazené pohledávka ve výši cca 1400,- Kč vzniklá neuhrazním poplatku za vystavení karty k mezi tím zrušenému bankovnímu účtu). Argumenty, že to je a) dávno urovnané a b) bagatelní záležitost, navíc když žádáme jako manželé, takže o bonitě to moc nevypovídá, jsou smeteny bez diskuse. Prý máme počkat, až záznam zmizí z registru (za 2 roky), nebo se máme rozvést a o hypo mám požádat sám. Úředníkovi v bance za tuhle větu málem vrazím pár facek.

2009 – různé pokusy o získání hypotéky přesto, že má Káča záznam v bankovním registru, všechny neúspěšné.

leden 2009 – podána žádost o stavební povolení. Paní na stavebním v životě nepovolovala srub, takže z toho má upřímnou hrůzu. Nakonec argumentovala tím, že je to vlastně něco jako ta roubenka na návsi, takže asi ví…

únor 2009 – Narodilo se nám druhé dítě, na čas máme jiné starosti. Na pozemek jezdíme sekat trávu a řeší se přípojka elektřiny. Mezitím jsou prodány ostatní pozemky z onoho původního hektaru a sousedi začínají stavět.

květen 2009 – chybí požárně-bezpečnostní řešení stavby. Ukazuje se, že stavba zasahuje požárně nebezpečným prostorem na sousední pozemek, což je nepřípustné, takže se mění projekt a stavba se posunuje o 2,2 m dál od plotu.

červen 2009 – zjistilo se, že požárně nebezpečný prostor je ještě větší, takže požádáno výjimku u hasičů. Ti souhlasí (přesah prostoru je o 1,7 m).

prosinec 2009 – dostáváme stavební povolení (po 11 měsících shánění všemožných razítek). Podotýkám, že stavíme ve zjednodušeném procesu, tzv. na ohlášku. Mám první šanon s dokumenty plný.

2010 – pokus o získání hypotéky od LBBW Bank, které údajně takovýto záznam nevadí. Podepsány některé dokumenty.

červenec 2010 – podepsána smlouva na dodávku srubového domu s firmou Arco Tábor (srubové konstrukce + střecha + dřevěná okna a dveře – ta ve spolupráci s firmou Doorland Pacov).

srpen 2010 – po mnoha dohadování nám LBBW hypotéku zamítá s odkazem na záznam v registru. Problém: nutnost zaplatit splátku dle smlouvy Arcu. Podepsán dodatek smlouvy, že stavba se posouvá o rok, ale s finanční kompenzací.

Mezi tím je na pozemek vybudován nájezd ze silnice, vykáceny nálety, posekána 20 let nesekaná tráva atd.

2. prosince 2010 23:59 – záznam v registru z nás dělá stále nebonitní klienty, kterým nelze dát hypotéku.

3. prosince 2010 – podepsána hypoteční smlouva s Hypoteční bankou. Jsme jejími bonitními a váženými klienty, dostáváme od nich jako dárek aktovku na dokumenty.

4. prosince 2010 – nastává problém s ručením, protože banka sice umí dát úvěr na rozestavěnou stavbu, kterou se ručí, ale nikoliv pokud ta stavba má povahu hromady klád čerstvě vytěžených z lesa. Nakonec se ručí snad všemi nemovitostmi, které rodina vlastní (2 byty, pozemek, + i ta ten rozestavěný srub). Uzavřena dohoda, že až srub bude zapsán v katastru jako rozestavěná stavba, bude se ručit pouze jím. LTV je 300 %…

20. prosince 2010 – založeny první čtyři klády – začala stavba srubu ve výrobním závodě Arco nedaleko Tábora.

leden 2010 – je třeba vybudovat sklep a základovou desku. Po výběrovém řízení skrze web nejremeslnici.cz vybrána firma Martina Bergmanna od Čáslavi, zejména na základě velmi kladných referencí na webu.

únor 2010 – Bergmann žádá peníze navíc, protože za domluvenou cenu to prý nelze postavit. Jeho reference se ukazují jako falešné (jednalo se o jeho vlastní dům a recenzi psala jeho manželka).

březen 2010 – Srub v Táboře je před dokončením. Krásný pocit z procházení se v budoucím domě…

květen 2010 – Bergmann požaduje peníze navíc za neobjednané vícepráce. Uznána část. Navíc chce peníze za schody do sklepa, které údajně nejsou součástí základové desky (na plánech i ve smlouvě uvedeny jsou), navíc byly provedeny práce ve sklepě, které nikdo nežádal (omítky). Zaplacena podstatná část – ano, uznávám, nechal jsem se trochu vydírat, ale hrozilo nesplnění termínu Arcu, a tam byly mnohem větší sankce.

květen 2010 – proběhla prohlídka pozemku a stavby základové desky spolu s pány z Arca. Návštěva měla původně za účel zjištění stavu pozemku (jestli se tam dostane kamion, atd.). Současně se ale dozvídáme, že Arco neplatí dodavatelům a je prakticky jen hodiny před tím, než na něj bude podán návrh na konkurz. Náš dům je sice hotový, ale oficiálně v majetku Arca a pokud by na firmu byl podán návrh na konkurz, nedostali bychom ani dům, ani peníze. Řešením je ještě ten den podepsat protokolární převzetí domu. Ten byl tou dobou naložen na několika kamionech na dvoře spediční firmy, která odmítla dům přivézt, dokud nedostane zaplaceno. Nakonec platíme 50.000,- Kč navíc (doprava srubu a jeho sestavení na našem pozemku). To už ale nikoliv firmě Arco, ale panu Bartošovi, který s kolegy srub dostavěl.

květen 2010 – zbývá vylít základovou desku betonem, sklep je hotový. Bergmann ale nemůže beton objednat, protože dluží v betonárce a nechtějí mu na fakturu poslat už ani kubík. Mezi tím jsou na pozemku všude rozložené klády, které si srubaři připravují na montáž, která má začít za dva dny. S betonárkou se domlouvám, že peníze za beton zaplatím já přímo jim.

Zatímco z mixu proudí žlabem beton, sázím 27.000,- Kč cash na blatník Tatry 815….

2010 – firma Arco krachuje. Majetek = 0, závazky v řádu milionů Kč. Nás se to týká tak, že nemáme vúči komu uplatňovat případné záruční opravy.

květen – prosinec 2010 – proběhlo sestavení srubu a krovu. Probíhá broušení srubu, nátěry, práce na okolí apod.

2011 – vybírám si firmu na položení střešní krytiny a zabudování střešních oken. Opět velmi mizerná volba. Pan Vávra sice dva dny na střeše dělá, pak se ale po něm i po penězích ze zálohy slehne zem.

srpen-září 2011 – po dvou měsících marné snahy dohnat pana Vávru nebo alespoň moje peníze (dluží mi 150.000,- Kč) se mi to nakonec podaří – potkám ho náhodou v hospodě. Slibuje, že střechu dodělá, ale potřebuje další peníze (hlavně na střešní okna). Moji zálohu už nemá, protože ho údajně vykradli. Argument, že mu neměli co ukrást, když peníze ode mě dostal převodem na účet mi nevysvětlil. Nakonec podléhám a stavebninám platím peníze, za které dostávám střešní okna a tašky, ale ze kterých část stihne ještě Vávra zpronevěřit odebráním materiálu na jiné jeho zakázky. Montáž a pokládku střechy už ale nikdy neprovede, takže ji řeším zaplacením místního vesnického tesaře. Většinu střechy tak platím dvakrát. Více  o tom v mém starším zápisku.

2011 – srub je zapsán v katastru nemovitostí jako rozestavěná staba. Žádám banku o vyvázání zástav (bytů), podle jejího slibu. Prý to nejde, až bude stavba zkolaudovaná (což je podmínka, kterou si dříve nekladli). Nadřízený chybu uznává, dokonce uznává i původní slib, ale řešit to nijak nehodlá. Tím u mě Hypoteční banka definitivně skončila. Fixace mi sice končí až za 3 roky, ale jsem pevně rozhodnut změnit banku.

 2012 – první ze sousedů má zkolaudováno (ten nejblíže u silnice).

2012 – 2015 stavba probíhá šnečím tempem. Jednak jsme se ženou postupně během tří měsíců (na přelomu 2012 – 2013) přišli oba o práci a také jsem začal podnikat, takže peněz moc nebylo.

2012 – probíhá stavba podkroví (sádorkartony), stavba komínu a dalších vnitřních instalací

2013 – probíhá stavba vodovodní přípojky. To ale není tak jednoduché. Protože by přípojka měla 120 m, nepovolí mi stavbu přípojky, ale musí se stavět vodovodní řád, na který se navíc připojí ostatrní vlastníci. Pod mým pozemkem a na moje náklady. Když chci vodu, musím to strpět.

Vodoprávní úřad si klade asi tak 20 podmínek pro stavbu vodovodního řadu. Kromě vyjádření všech možných správců sítí (jednu chvíli i vyjádření armády z letiště v Pardubicích, nekecám!) chce i vyjádření od hasičů, ale ti nechtějí vyjádření dát, protože se jich údajně netýká (vodovodní řad má tak malý průměr, že pro instalaci hydrantu stejně nejde použít, navíc cca 100 m od něj je požární nádrž, takže ani není potřeba). Nakonec se úřad s hasiči domluví. Stavba probíhá za extrémně deštivého počasí, takže se některé výkopy dělají i třikrát, do toho se čerpá voda z výkopu, atd. Humus.

Vodovodní řád nechtějí zkolaudovat, dokud nebudu mít rozbor vody z toho řadu. Vzorek ale nesmím odebrat, protože vodovod není zkolaudovaný a manipulace se šoupětem se bere jako černý odběr. Nakonec nabírám vzorek u souseda v kuchyni (tedy z jiného řadu). Vodovodní řád v ceně 50.000,- Kč prodávám dle smlouvy VaKu za 6.000,- Kč. Výhoda je ta, že když se s řadem něco stane, nejde to za mnou.

Vodovodní řad byl nakonec vybudován přesně ze stejné trubky (hadice), z jaké by byla i vodovodní přípojka. Jediný rozdíl je v tom, že se to jinak jmenuje, ale po technické stránce je to naprosto shodné. Samozřejmě se to liší ještě v tom, že řad je vodní dílo (asi 10 razítek), kdežto příjka ne (0 razítek, povolení i kolaudace spolu s domem najednou).

2013 – První dítě (narozené v roce, kdy jsme koupili pozemek) nastoupilo do základní školy.

2014 – probíhá dokončení interiérů v domě, instalace topení, krbu, podlah, atd. Dům je prakticky obyvatelný.

Chci kontaktovat firmu Doorland ohledně seřízení oken a dveří a výměně jedné kliky, ale dozvídám se, že firma před dvěma lety zkrachovala. Moje prodloužená 10letá záruka je mi k prdu.

prosinec 2014 – končí fixace u Hypoteční banky, jejich skvělý návrh na nový úrok odmítám a podepisuji ještě výhodnější u Reiffeisen bank.

jaro 2015 – akce čistička. Naše vesnice má 31 čísel popisných. Není tu veřejná kanalizace. Z těch 31 mají 2 (slovy: dvě) stavby čističku, zbytek žumpu s přepadem do potoka (citace jednoho starousedlíka z hospody: „Jó, za mejch mladejch let byl ten potok samej rak. Dneska tam nežije ani hovno… Za komunistů bylo vůbec všechno lepčí…“).
Když jsem na to upozornil stavební a vodoprávní úřady, pokrčili rameny. Prý je to podle starých norem a to se to ještě mohlo. Což je mantra, kterou se zaklínají všichni, kteří po mě něco chtějí navíc, přestože všichni okolo na to hází vesele bobek.
Já mám čističku z druhé ruky, ale nemá jakýsi certifikát vydávaný od roku 2007. Proto mi vodoprávní úřad čističku neschválil a musel jsem si pořídit další 7 m3 nádrž na vyvážení (žumpu). Bez ohledu na to, že se chovám ekologičtěji, než zbytek vesnice, tak jsem za to po zásluze potrestán. Mimochodem, platí dva zákony, v jednom se říká, že by se odpadní voda měla čistit a zadržovat (nechat vsakovat) na pozemku, kde se spotřebovala, druhý říká, že vodu je nutné čistit na čistírně odpadních vod (a následně vypouštět do řek, kterými z ČR odteče). Na základě tohoto rozporu v okrese Pardubice schvalují čističky a v okrese Chrudim nikoliv. Vedlejší vesnice leží napůl v okrese Pardubice, napůl v okrese Chrudim, takže tam asi polovina staveb smí čističku mít, druhá nikoliv. Ale to jen tak na okraj na dokreslení toho našeho Kocourkova.

květen 2015 – stěhujeme se do nezkolaudovaného, ale plně dokončeného srubu, řešíme čističku, nádrž, hromosvod a další věci nutné ke kolaudaci.

2015 – druhé dítě, které se narodilo v roce, kdy jsme dostali stavební povolení, nastoupilo do základní školy, první dítě chodí do 3. třídy.

únor 2016 – jdu žádat o „kolaudaci“ (oznámení o užívání stavby), ale dozvídám se, že „nemám vyřešený příjezd“. Přestože dům je na pozemku s přímým přístupem ze silnice a s vybudovaným mostkem, samotná stavba stojí více než 50 m od zpevněné komunikace a to se prý nesmí. Dozvídám se, že jsem předně vůbec nesměl dostat stavební povolení. To jsem ale dostal, dokonce od té samé úřednice, která je na něm podepsaná a v době, kdy jsem ho dostal, ta vzdálenost byla stavebnímu úřadu známa a neshledal námitek.

Mám si prý vybudovat na své zahradě zpevněnou komunikaci o šířce 3 m a s točnou na konci (nebo 6 m širokou bez točny), která bude ne dále než 50 m od domu. Kvůli hasičům. Argumentuji, že to nejde, protože na točnu pro hasičské auto není na pozemku dost místa. Prý mám posunout dům… Zpevněnou komunikací se navíc myslí asfalt, beton nebo dlažební kostky. Prý nemusím mít veřejné osvětlení. To se mi ulevilo (podotýkám, že se bavíme o naší zahradě!)

Řeším věc s hasiči, jestli mi dají výjimku. Nedají. Nepomohla ani osobní neformální přímluva ze strany hasičů na stavebním úřadě.

Dále se dozvídám, že přístup k domu (ona 100 m dlouhá a 3 m široká nudle pozemku) je chráněná zemědělským půdním fondem s druhou nejvyšší bonitací. Nikoliv kvůli půdě, protože ta je tady extrémně chudá, ale kvůli ovocnému sadu, kterým tento pozemek ještě před 25 lety byl. (Paradoxně všichni sousedi stromy vykáceli, kromě nás, takže ten sad existuje jen na naší zahradě). V místě, kde je přístup k domu, o který se jedná, nikdy žádný strom nerostl. Takže musím požádat o vyjmutí z půdního fondu. Poplatek za vynětí byl stanoven na asi 24.000,- Kč. Naštěstí je paní na životním prostředí rozumná a žádost antidatuje asi o rok zpět, kdy se poplatky ještě nehradily.

březen 2016 – dozvídám se, že by šlo cestu řešit formou výjimky ze stavebního zákona, ale že by s tím museli souhlasit hasiči. Ti stále nesouhlasí.

Řeším to tak, že prohlásím čestně, že zde existovala cesta „od nepaměti“, což nakonec asi bude i pravda, protože na moji současnou cestu ústí vrata od sousedovy dvě stě let staré stodoly, do které se přece sedlák musel tudy dostávat s povozy.

březen 2016 – dozvídám se, že ani tak to nestačí a že cesta musí být i v projektu na dům. Naštěstí je projektant rozumná osoba a nechá mě změnit technickou zprávu projektu a překreslit výkresy tak, aby vyhovovala stavebnímu úřadu. Ten nakonec souhlasí s touto variantou. Kolaudaci už brání jen 2 věci:

  • nemám podpis stavebního dozoru na montáž sádrokartonových příček v podkroví
  • nemám vyjádření SÚS, že nájezd na silnici z pozemku je v pořádku

23. březen 2016 – jdu na SÚS pro vyjádření, že 9 let starý mostek (vybudovaný v roce 2007) je v pořádku. Dozvídám se, že není, protože má špatný sklon a že nebyl kraj vozovky odříznut živičnou pilou a že mi ho bez dodatečných úprav, resp. celkového přebudování asi neschválí. Domluvena schůzka na místě za účelem zjištění skutečného stavu.

29. březen 2016 – místní šetření stran mostku. Paní ze SÚS se nakonec ukázala jako velmi rozumná úřední osoba, uznala, že sklon směrem od silnice a tudíž vybudování tankového okopu místo příjezdové cesty je holý nesmysl a spokojila se s tím, že nás se sousedem donutila vybetonovat nový povrch mostku (starý už se drolil) a provést instalaci odvodňovací drážky. Což bylo hned následující víkend provedeno.

7. dubna 2016 – dostávám dopis, že mostek se podle zaslaných fotografií už SÚS takto líbí. Mimochodem, posláno do datovky, což činí SÚS spolu s katastrem nemovitostí jediné instituce, které ji ve vztahu se mnou během celého toho stavebního řízení bez problémů používaly.

11. dubna 2016 – další jednání na stavebním úřadu. Nesu s sebou vyjádření SÚS a taky stavebního dozoru ohledně instalace příček v podkroví. Paní na stavebním úřadě se divila, že jí ještě nesu, prý si myslela, že už mám všechny papíry v pořádku. Beze slova oba papíry založila do složky. Když jsem podotkl, že by si to mohla aspoň přečíst, ze slušnosti, když už mě to stálo asi 5 tisíc za cement, písek, dopravu atd za tu betonáž mostku atd., tak mi bezelstně odpověděla, že ten papír nemusí číst. Že ho jenom musí mít založený ve složce. Facepalm jako prase…

A že se prý staví 14. dubna na kolaudaci.

14. dubna 2016 – Kolaudace u nás doma. Přeměřování rozměrů místností, vzdálenosti dřevěného obložení od krbu, počítání požárních hlásičů, kontrola revize hasicího přístroje a tak… Bylo mi sděleno, že mi ještě chybí nějaké dokumenty. Konkrétně:

  • certifikát od použitého sádrokartonu v podkroví. Dle projektu musí být protipožární. Prý to má každý výrobce ke stažení na webu.
  • certifikát, že osoba, která montovala sádrokartony, má oprávnění sádrokartony, zejména protipožární, montovat.
  • chyba v čísle parcelním u certifikátu tlakové zkoušky kanalizace (vodák očividně při Copy&Paste zapomněl opravit),

Zajímalo mě, jak hodlá ve vymalovaném podkroví paní ze stavebního úřadu poznat, že se jedná o červený a nikoliv bílý sádroš, ale nechal jsem to být. Přeci jenom nejde o to, aby to byla pravda, ale aby byl založen ten správný papír… Certifikát byl vyroben, vytisknut, založen do spisu, číslo parcelní opraveno.

18. dubna 2016 – Držím v ruce stavebním úřadem potvrzené „Oznámení o užívání stavby“ (aka kolaudaci) a už jsem tak unaven, že nezbyly emoce ani na radost, ani na vztek. Večer jsme si se ženou usrkli z Žufánkova OMFG a to bylo celé.

Po 2311 dnech, dvou dětech, třech kočkách, čtyřech kanárech a jednom psovi od vydání stavebního povolení bydlíme ve zkolaudovaném domě.

 

O nových tarifech za elektřinu.

Energetický regulační úřad (ERÚ) připravil novou strukturu tarifů za elektřinu. Mám spousty výhrad a jsem přesvědčen, že je to přesně v tom duchu, kterým argumentovaly zdražení vody vodárny – tedy protože šetříte a máte menší spotřebu (a my menší zisky), musíme zdražit. Takže to lidi od úspory energií spíše demotivuje.

Mám konkrétní případ – ten náš. Máme sazbu D45d, přímotop, v něm 20 hodin nízkého tarifu (NT). Při zachování stávajících parametrů mi elektřina zdraží asi o 1300,- Kč ročně. Důvodem jsou prý větší náklady na údržbu v případě, že mají lidé příliš velké jističe. Nevím. Přijde mi, že údržba kabelů v zemi je v podstatě stejná, bez ohledu na průřez jader vodičů, které se tím, že si zmenším jistič z 3×25 A na 3×20 A asi nezmění… Ale to nechme stranou. Komické je, že pokud si snížím jistič NEBO se dobrovolně zbavím 2 hodin NT denně, elektřina mi naopak o stokoruny ročně zlevní.

A teď bych chtěl vysvětlit: jestliže propálím o dvě hodiny vysokého tarifu denně víc (čímž bez debat zatížím více síť), je skutečně dle výše uvedené argumentace ERÚ normální, že budu platit méně? A když si dobrovolně snížím hodnotu jističe (teoreticky až na krev, co mi ještě jistič utáhne aby nevypadával), čímž budu ohrožovat hlavní jistič a vlastně i celou přípojku výpadky elektřiny, je v pořádku, že dle výše uvedené argumentace ERÚ budu platit méně?

Obr. 1 – jak je to dnes.

vt

Obr.2 – stejné údaje, jen místo 20 hodin NT bude jen 18…

nt

Abych se přiznal, hlava mi to moc nebere…

O rozdílu mezi iPhonem a Blackberry Passport.

Už asi půl roku používám telefon Blackberry Passport a přemýšlím, že bych sepsal nějakou tu recenzi ze svého pohledu, ale právě mě napadlo, že existuje jeden detail, který naprosto přesně vystihuje rozdíl mezi mým Blackberry, iPhony a jinými smartphony. Je to email. Přesněji automatický podpis v emailech.

Mám několik zákazníků, kteří odpovídají na emaily z telefonu. V automatickém podpisu pak mohu číst:

„Odeslano z mobilního telefonu. Omluvte prosim moji strucnost.“

Jiný tam má:

„Odesláno z iPhone“

No ten kolega, co má Blackberry, tam nemá nic. Protože psát a odpovídat na emaily je pro něj na telefonu stejně přirozené, jako na počítači…

 

O setrvačnosti.

Je zajímavé, jak jsou některé symboly nesmrtelné.

Třeba disketa pro symbol „uložit“ v počítačových programech. Zajímavé je, že ukládání na disketu bylo i v době, kdy byly hojně rozšířené, spíše okrajovou záležitostí. Programy a soubory se z diskety spíše načítaly nebo se na ni kopírovaly.

Nebo symbol parní lokomotivy na dopravních značkách. Ještě starší je symbol plotu, který označuje závory. Tento typ „závor“ navíc u nás nedošel ani zdaleka takového rozšíření jako třeba ve Velké Británii.

Ale co mě nepřestává fascinovat jsou nápisy na nádražních budovách (na fasádě směrem do města, nikoliv do kolejí). Zatímco všude jinde ve světě je na té budově napsán název té budovy („hauptbahnhof“ „Railway Station“ „New York Central“), u nás je tam napsáno „Pardubice“, „Červený Kostelec“, „Kubova Huť“…
Samozřejmě, že na straně budovy přivrácené ke kolejím nebo na bocích – zkrátka tam, kde je cedule viditelná z vlaku, je to bez diskuse, ale opravdu člověk, který se blíží k nádraží směrem z centra města neví, jak se jmenuje město ve kterém se nachází?

vs

O problému s ukládáním a nastavením her.

S přechodem na Win 10 se mi stala podivná věc, se kterou jsem si dosud nevěděl rady, ale s nápovědou z interentu se mi ji podařilo vyřešit. Pokud vás tedy trápí to, že:

  1. hry, které hrajete nebo jste si instalovali přes Steam neukládají (buď píšou, že nelze uložit nebo se tváří, že ukládají, ale ve skutečnosti ne) – mně to třeba dělal Fallout New Vegas nebo Heroes of Might and Magic
  2. Hry si nepamatují nastavení (běží v jiném rozlišení nebo v okně místo full screen) a nedaří se vám nastavení změnit, protože při každém startu hry se parametry změní

pak vězte, že problém je kdesi v uživatelských účtech Microsoft, které používáte také pro přihlášení do PC.

Rada je jednoduchá:

Vytvořte si nový uživatelský účet pro hraní.

Jak na to:

  1. klikněte na Start -> Nastavení -> Účty
  2. v menu vlevo zvolte „Rodina a jiní uživatelé“
  3. klikněte na „přidat na tento počítač někoho jiného“
  4. na obrazovce, která vás vyzývá k zadání jména nebo telefonu nepište do rámečku nic a klikněte na „Nemám přihlašovací údaje této osoby“
  5. na další obrazovce opět nic nevyplňujte do políček a klikněte na „přidat uživatele bez účtu Microsoft“
  6. následně si zvolte uživatelské heslo (např. „herní“) a zvolte si heslo (nebo nechte prázdné pro přihlašování bez nutnosti zadat heslo)
  7. vytvoří se další uživatelský účet na tomto PC
  8. v seznamu uživatelských účtů klikněte na tento nově vytvořený účet a následně na tlačítko „změnit typ účtu“
  9. v roletovém menu místo „standardní uživatel“ zvolte „správce“ (klikněte na OK)
  10. následně se uživatelský účet přejmenuje na „Správce – xxx“ – např „Správce – herní“
  11. Odhlašte se ze svého současného profilu (Start – úplně nahoře kliknout na název účtu, kliknout na „odhlásit“)
  12. Po chvilce se zobrazí přihlašovací obrazovka, vyberte nový účet a zadejte heslo (pokud jste si jej zvolili). první přihlášení trvá o chvilku déle, protože se vytváří účet
  13. Nyní by měly hry fungovat OK.