O rozdílu mezi dopravou a přepravou.

Vždycky když si v eshopu vybírám „způsob dopravy a platby“ vzpomenu si na střední školu a posedlost tamních učitelů v dodržování odborných termínů. Takže kdyby vás to zajímalo, tak:

přeprava = (způsob) přemísťování věcí a/nebo osob v prostoru pomocí dopravních prostředků a dopravní sítě.

doprava = pohyb dopravních prostředků po dopravní síti.

 

Polopaticky: Lidé se PŘEPRAVUJÍ v autech, která se DOPRAVUJÍ po silnicích.

Každá jízda, let, plavba… dopravního prostředku (klidně i bez cestujících nebo nákladu) je doprava.
Fakt, že něco změnilo místo díky dopravnímu prostředku, je přeprava.

 

O stavbě jednoho domu – update 27. 4. 2016

Když máte sen o vlastním srubovém domě, sen tak pevný, že jste schopni pro něj leccos udělat, může se vám stát, že se vám nakonec podaří ho realizovat. Ale není to zdaleka tak jisté, jak si na začátku malujete. Níže je můj vlastní případ. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat, udělám si jen takový vlastní chronologický přehled malých bitev a proher i vítězství tak, jak se postupem času udály a ještě udějí. Postupem času budu doplňovat.

cca 1996 –  v německy psaném časopise jsem zahlédl článek o srubech stavěných ve střední Evropě a určených k celoročnímu bydlení. Do té doby jsem myslel, že sruby jsou jen lovecké chaty někde v Kanadě nebo Finsku. „Tohle chci!“ A zrodil se sen…

květen 2007 – svatba s Káčou, obhlížení vhodných pozemků pro stavbu,

srpen 2007 – narodilo se nám první dítě

podzim 2007 – kupujeme pozemek asi 12 km od Pardubic. Komplikace: na prodej je více než 10.000 m2 (cca hektar), ale jednak nemáme tolik peněz, za druhé nechceme tak velký pozemek. Domlouváme se na koupi jedné třetiny. Kupujeme pozemek ve tvaru pětiúhleníku, se 100 m dlouhou a 3 m širou nudlí, která slouží jako příjezdová cesta a která ústí na silnici (takže se náš pozemek přímo dotýká silnice III. třídy). Pozemek vlastní 5 osob ve věku 70+, bydliště Praha, Žatec, atd. Zastupuje je jejich příbuzný, takže hafo plných mocí, ověřování podpisů atd.

Než se stihne dokončit převod pozemku, jeden z majitelů bohužel umírá. Řeší se dědictví, naštěstí dědic s prodejem souhlasí a převod pozemku se zdárně dokončí.

listopad 2007 – řešíme povolení sjezdu na pozemek se Správou a údržbou silnic (SÚS), povolují, ale kladou si dvě A4 podmínek.

leden 2008 – přestože je vše na nejlepší cestě, nedostaneme hypotéku (Komerční banka), protože Káča má záznam v bankovním registru (3 roky stará a 3 roky uhrazené pohledávka ve výši cca 1400,- Kč vzniklá neuhrazním poplatku za vystavení karty k mezi tím zrušenému bankovnímu účtu). Argumenty, že to je a) dávno urovnané a b) bagatelní záležitost, navíc když žádáme jako manželé, takže o bonitě to moc nevypovídá, jsou smeteny bez diskuse. Prý máme počkat, až záznam zmizí z registru (za 2 roky), nebo se máme rozvést a o hypo mám požádat sám. Úředníkovi v bance za tuhle větu málem vrazím pár facek.

2009 – různé pokusy o získání hypotéky přesto, že má Káča záznam v bankovním registru, všechny neúspěšné.

leden 2009 – podána žádost o stavební povolení. Paní na stavebním v životě nepovolovala srub, takže z toho má upřímnou hrůzu. Nakonec argumentovala tím, že je to vlastně něco jako ta roubenka na návsi, takže asi ví…

únor 2009 – Narodilo se nám druhé dítě, na čas máme jiné starosti. Na pozemek jezdíme sekat trávu a řeší se přípojka elektřiny. Mezitím jsou prodány ostatní pozemky z onoho původního hektaru a sousedi začínají stavět.

květen 2009 – chybí požárně-bezpečnostní řešení stavby. Ukazuje se, že stavba zasahuje požárně nebezpečným prostorem na sousední pozemek, což je nepřípustné, takže se mění projekt a stavba se posunuje o 2,2 m dál od plotu.

červen 2009 – zjistilo se, že požárně nebezpečný prostor je ještě větší, takže požádáno výjimku u hasičů. Ti souhlasí (přesah prostoru je o 1,7 m).

prosinec 2009 – dostáváme stavební povolení (po 11 měsících shánění všemožných razítek). Podotýkám, že stavíme ve zjednodušeném procesu, tzv. na ohlášku. Mám první šanon s dokumenty plný.

2010 – pokus o získání hypotéky od LBBW Bank, které údajně takovýto záznam nevadí. Podepsány některé dokumenty.

červenec 2010 – podepsána smlouva na dodávku srubového domu s firmou Arco Tábor (srubové konstrukce + střecha + dřevěná okna a dveře – ta ve spolupráci s firmou Doorland Pacov).

srpen 2010 – po mnoha dohadování nám LBBW hypotéku zamítá s odkazem na záznam v registru. Problém: nutnost zaplatit splátku dle smlouvy Arcu. Podepsán dodatek smlouvy, že stavba se posouvá o rok, ale s finanční kompenzací.

Mezi tím je na pozemek vybudován nájezd ze silnice, vykáceny nálety, posekána 20 let nesekaná tráva atd.

2. prosince 2010 23:59 – záznam v registru z nás dělá stále nebonitní klienty, kterým nelze dát hypotéku.

3. prosince 2010 – podepsána hypoteční smlouva s Hypoteční bankou. Jsme jejími bonitními a váženými klienty, dostáváme od nich jako dárek aktovku na dokumenty.

4. prosince 2010 – nastává problém s ručením, protože banka sice umí dát úvěr na rozestavěnou stavbu, kterou se ručí, ale nikoliv pokud ta stavba má povahu hromady klád čerstvě vytěžených z lesa. Nakonec se ručí snad všemi nemovitostmi, které rodina vlastní (2 byty, pozemek, + i ta ten rozestavěný srub). Uzavřena dohoda, že až srub bude zapsán v katastru jako rozestavěná stavba, bude se ručit pouze jím. LTV je 300 %…

20. prosince 2010 – založeny první čtyři klády – začala stavba srubu ve výrobním závodě Arco nedaleko Tábora.

leden 2010 – je třeba vybudovat sklep a základovou desku. Po výběrovém řízení skrze web nejremeslnici.cz vybrána firma Martina Bergmanna od Čáslavi, zejména na základě velmi kladných referencí na webu.

únor 2010 – Bergmann žádá peníze navíc, protože za domluvenou cenu to prý nelze postavit. Jeho reference se ukazují jako falešné (jednalo se o jeho vlastní dům a recenzi psala jeho manželka).

březen 2010 – Srub v Táboře je před dokončením. Krásný pocit z procházení se v budoucím domě…

květen 2010 – Bergmann požaduje peníze navíc za neobjednané vícepráce. Uznána část. Navíc chce peníze za schody do sklepa, které údajně nejsou součástí základové desky (na plánech i ve smlouvě uvedeny jsou), navíc byly provedeny práce ve sklepě, které nikdo nežádal (omítky). Zaplacena podstatná část – ano, uznávám, nechal jsem se trochu vydírat, ale hrozilo nesplnění termínu Arcu, a tam byly mnohem větší sankce.

květen 2010 – proběhla prohlídka pozemku a stavby základové desky spolu s pány z Arca. Návštěva měla původně za účel zjištění stavu pozemku (jestli se tam dostane kamion, atd.). Současně se ale dozvídáme, že Arco neplatí dodavatelům a je prakticky jen hodiny před tím, než na něj bude podán návrh na konkurz. Náš dům je sice hotový, ale oficiálně v majetku Arca a pokud by na firmu byl podán návrh na konkurz, nedostali bychom ani dům, ani peníze. Řešením je ještě ten den podepsat protokolární převzetí domu. Ten byl tou dobou naložen na několika kamionech na dvoře spediční firmy, která odmítla dům přivézt, dokud nedostane zaplaceno. Nakonec platíme 50.000,- Kč navíc (doprava srubu a jeho sestavení na našem pozemku). To už ale nikoliv firmě Arco, ale panu Bartošovi, který s kolegy srub dostavěl.

květen 2010 – zbývá vylít základovou desku betonem, sklep je hotový. Bergmann ale nemůže beton objednat, protože dluží v betonárce a nechtějí mu na fakturu poslat už ani kubík. Mezi tím jsou na pozemku všude rozložené klády, které si srubaři připravují na montáž, která má začít za dva dny. S betonárkou se domlouvám, že peníze za beton zaplatím já přímo jim.

Zatímco z mixu proudí žlabem beton, sázím 27.000,- Kč cash na blatník Tatry 815….

2010 – firma Arco krachuje. Majetek = 0, závazky v řádu milionů Kč. Nás se to týká tak, že nemáme vúči komu uplatňovat případné záruční opravy.

květen – prosinec 2010 – proběhlo sestavení srubu a krovu. Probíhá broušení srubu, nátěry, práce na okolí apod.

2011 – vybírám si firmu na položení střešní krytiny a zabudování střešních oken. Opět velmi mizerná volba. Pan Vávra sice dva dny na střeše dělá, pak se ale po něm i po penězích ze zálohy slehne zem.

srpen-září 2011 – po dvou měsících marné snahy dohnat pana Vávru nebo alespoň moje peníze (dluží mi 150.000,- Kč) se mi to nakonec podaří – potkám ho náhodou v hospodě. Slibuje, že střechu dodělá, ale potřebuje další peníze (hlavně na střešní okna). Moji zálohu už nemá, protože ho údajně vykradli. Argument, že mu neměli co ukrást, když peníze ode mě dostal převodem na účet mi nevysvětlil. Nakonec podléhám a stavebninám platím peníze, za které dostávám střešní okna a tašky, ale ze kterých část stihne ještě Vávra zpronevěřit odebráním materiálu na jiné jeho zakázky. Montáž a pokládku střechy už ale nikdy neprovede, takže ji řeším zaplacením místního vesnického tesaře. Většinu střechy tak platím dvakrát. Více  o tom v mém starším zápisku.

2011 – srub je zapsán v katastru nemovitostí jako rozestavěná staba. Žádám banku o vyvázání zástav (bytů), podle jejího slibu. Prý to nejde, až bude stavba zkolaudovaná (což je podmínka, kterou si dříve nekladli). Nadřízený chybu uznává, dokonce uznává i původní slib, ale řešit to nijak nehodlá. Tím u mě Hypoteční banka definitivně skončila. Fixace mi sice končí až za 3 roky, ale jsem pevně rozhodnut změnit banku.

 2012 – první ze sousedů má zkolaudováno (ten nejblíže u silnice).

2012 – 2015 stavba probíhá šnečím tempem. Jednak jsme se ženou postupně během tří měsíců (na přelomu 2012 – 2013) přišli oba o práci a také jsem začal podnikat, takže peněz moc nebylo.

2012 – probíhá stavba podkroví (sádorkartony), stavba komínu a dalších vnitřních instalací

2013 – probíhá stavba vodovodní přípojky. To ale není tak jednoduché. Protože by přípojka měla 120 m, nepovolí mi stavbu přípojky, ale musí se stavět vodovodní řád, na který se navíc připojí ostatrní vlastníci. Pod mým pozemkem a na moje náklady. Když chci vodu, musím to strpět.

Vodoprávní úřad si klade asi tak 20 podmínek pro stavbu vodovodního řadu. Kromě vyjádření všech možných správců sítí (jednu chvíli i vyjádření armády z letiště v Pardubicích, nekecám!) chce i vyjádření od hasičů, ale ti nechtějí vyjádření dát, protože se jich údajně netýká (vodovodní řad má tak malý průměr, že pro instalaci hydrantu stejně nejde použít, navíc cca 100 m od něj je požární nádrž, takže ani není potřeba). Nakonec se úřad s hasiči domluví. Stavba probíhá za extrémně deštivého počasí, takže se některé výkopy dělají i třikrát, do toho se čerpá voda z výkopu, atd. Humus.

Vodovodní řád nechtějí zkolaudovat, dokud nebudu mít rozbor vody z toho řadu. Vzorek ale nesmím odebrat, protože vodovod není zkolaudovaný a manipulace se šoupětem se bere jako černý odběr. Nakonec nabírám vzorek u souseda v kuchyni (tedy z jiného řadu). Vodovodní řád v ceně 50.000,- Kč prodávám dle smlouvy VaKu za 6.000,- Kč. Výhoda je ta, že když se s řadem něco stane, nejde to za mnou.

Vodovodní řad byl nakonec vybudován přesně ze stejné trubky (hadice), z jaké by byla i vodovodní přípojka. Jediný rozdíl je v tom, že se to jinak jmenuje, ale po technické stránce je to naprosto shodné. Samozřejmě se to liší ještě v tom, že řad je vodní dílo (asi 10 razítek), kdežto příjka ne (0 razítek, povolení i kolaudace spolu s domem najednou).

2013 – První dítě (narozené v roce, kdy jsme koupili pozemek) nastoupilo do základní školy.

2014 – probíhá dokončení interiérů v domě, instalace topení, krbu, podlah, atd. Dům je prakticky obyvatelný.

Chci kontaktovat firmu Doorland ohledně seřízení oken a dveří a výměně jedné kliky, ale dozvídám se, že firma před dvěma lety zkrachovala. Moje prodloužená 10letá záruka je mi k prdu.

prosinec 2014 – končí fixace u Hypoteční banky, jejich skvělý návrh na nový úrok odmítám a podepisuji ještě výhodnější u Reiffeisen bank.

jaro 2015 – akce čistička. Naše vesnice má 31 čísel popisných. Není tu veřejná kanalizace. Z těch 31 mají 2 (slovy: dvě) stavby čističku, zbytek žumpu s přepadem do potoka (citace jednoho starousedlíka z hospody: „Jó, za mejch mladejch let byl ten potok samej rak. Dneska tam nežije ani hovno… Za komunistů bylo vůbec všechno lepčí…“).
Když jsem na to upozornil stavební a vodoprávní úřady, pokrčili rameny. Prý je to podle starých norem a to se to ještě mohlo. Což je mantra, kterou se zaklínají všichni, kteří po mě něco chtějí navíc, přestože všichni okolo na to hází vesele bobek.
Já mám čističku z druhé ruky, ale nemá jakýsi certifikát vydávaný od roku 2007. Proto mi vodoprávní úřad čističku neschválil a musel jsem si pořídit další 7 m3 nádrž na vyvážení (žumpu). Bez ohledu na to, že se chovám ekologičtěji, než zbytek vesnice, tak jsem za to po zásluze potrestán. Mimochodem, platí dva zákony, v jednom se říká, že by se odpadní voda měla čistit a zadržovat (nechat vsakovat) na pozemku, kde se spotřebovala, druhý říká, že vodu je nutné čistit na čistírně odpadních vod (a následně vypouštět do řek, kterými z ČR odteče). Na základě tohoto rozporu v okrese Pardubice schvalují čističky a v okrese Chrudim nikoliv. Vedlejší vesnice leží napůl v okrese Pardubice, napůl v okrese Chrudim, takže tam asi polovina staveb smí čističku mít, druhá nikoliv. Ale to jen tak na okraj na dokreslení toho našeho Kocourkova.

květen 2015 – stěhujeme se do nezkolaudovaného, ale plně dokončeného srubu, řešíme čističku, nádrž, hromosvod a další věci nutné ke kolaudaci.

2015 – druhé dítě, které se narodilo v roce, kdy jsme dostali stavební povolení, nastoupilo do základní školy, první dítě chodí do 3. třídy.

únor 2016 – jdu žádat o „kolaudaci“ (oznámení o užívání stavby), ale dozvídám se, že „nemám vyřešený příjezd“. Přestože dům je na pozemku s přímým přístupem ze silnice a s vybudovaným mostkem, samotná stavba stojí více než 50 m od zpevněné komunikace a to se prý nesmí. Dozvídám se, že jsem předně vůbec nesměl dostat stavební povolení. To jsem ale dostal, dokonce od té samé úřednice, která je na něm podepsaná a v době, kdy jsem ho dostal, ta vzdálenost byla stavebnímu úřadu známa a neshledal námitek.

Mám si prý vybudovat na své zahradě zpevněnou komunikaci o šířce 3 m a s točnou na konci (nebo 6 m širokou bez točny), která bude ne dále než 50 m od domu. Kvůli hasičům. Argumentuji, že to nejde, protože na točnu pro hasičské auto není na pozemku dost místa. Prý mám posunout dům… Zpevněnou komunikací se navíc myslí asfalt, beton nebo dlažební kostky. Prý nemusím mít veřejné osvětlení. To se mi ulevilo (podotýkám, že se bavíme o naší zahradě!)

Řeším věc s hasiči, jestli mi dají výjimku. Nedají. Nepomohla ani osobní neformální přímluva ze strany hasičů na stavebním úřadě.

Dále se dozvídám, že přístup k domu (ona 100 m dlouhá a 3 m široká nudle pozemku) je chráněná zemědělským půdním fondem s druhou nejvyšší bonitací. Nikoliv kvůli půdě, protože ta je tady extrémně chudá, ale kvůli ovocnému sadu, kterým tento pozemek ještě před 25 lety byl. (Paradoxně všichni sousedi stromy vykáceli, kromě nás, takže ten sad existuje jen na naší zahradě). V místě, kde je přístup k domu, o který se jedná, nikdy žádný strom nerostl. Takže musím požádat o vyjmutí z půdního fondu. Poplatek za vynětí byl stanoven na asi 24.000,- Kč. Naštěstí je paní na životním prostředí rozumná a žádost antidatuje asi o rok zpět, kdy se poplatky ještě nehradily.

březen 2016 – dozvídám se, že by šlo cestu řešit formou výjimky ze stavebního zákona, ale že by s tím museli souhlasit hasiči. Ti stále nesouhlasí.

Řeším to tak, že prohlásím čestně, že zde existovala cesta „od nepaměti“, což nakonec asi bude i pravda, protože na moji současnou cestu ústí vrata od sousedovy dvě stě let staré stodoly, do které se přece sedlák musel tudy dostávat s povozy.

březen 2016 – dozvídám se, že ani tak to nestačí a že cesta musí být i v projektu na dům. Naštěstí je projektant rozumná osoba a nechá mě změnit technickou zprávu projektu a překreslit výkresy tak, aby vyhovovala stavebnímu úřadu. Ten nakonec souhlasí s touto variantou. Kolaudaci už brání jen 2 věci:

  • nemám podpis stavebního dozoru na montáž sádrokartonových příček v podkroví
  • nemám vyjádření SÚS, že nájezd na silnici z pozemku je v pořádku

23. březen 2016 – jdu na SÚS pro vyjádření, že 9 let starý mostek (vybudovaný v roce 2007) je v pořádku. Dozvídám se, že není, protože má špatný sklon a že nebyl kraj vozovky odříznut živičnou pilou a že mi ho bez dodatečných úprav, resp. celkového přebudování asi neschválí. Domluvena schůzka na místě za účelem zjištění skutečného stavu.

29. březen 2016 – místní šetření stran mostku. Paní ze SÚS se nakonec ukázala jako velmi rozumná úřední osoba, uznala, že sklon směrem od silnice a tudíž vybudování tankového okopu místo příjezdové cesty je holý nesmysl a spokojila se s tím, že nás se sousedem donutila vybetonovat nový povrch mostku (starý už se drolil) a provést instalaci odvodňovací drážky. Což bylo hned následující víkend provedeno.

7. dubna 2016 – dostávám dopis, že mostek se podle zaslaných fotografií už SÚS takto líbí. Mimochodem, posláno do datovky, což činí SÚS spolu s katastrem nemovitostí jediné instituce, které ji ve vztahu se mnou během celého toho stavebního řízení bez problémů používaly.

11. dubna 2016 – další jednání na stavebním úřadu. Nesu s sebou vyjádření SÚS a taky stavebního dozoru ohledně instalace příček v podkroví. Paní na stavebním úřadě se divila, že jí ještě nesu, prý si myslela, že už mám všechny papíry v pořádku. Beze slova oba papíry založila do složky. Když jsem podotkl, že by si to mohla aspoň přečíst, ze slušnosti, když už mě to stálo asi 5 tisíc za cement, písek, dopravu atd za tu betonáž mostku atd., tak mi bezelstně odpověděla, že ten papír nemusí číst. Že ho jenom musí mít založený ve složce. Facepalm jako prase…

A že se prý staví 14. dubna na kolaudaci.

14. dubna 2016 – Kolaudace u nás doma. Přeměřování rozměrů místností, vzdálenosti dřevěného obložení od krbu, počítání požárních hlásičů, kontrola revize hasicího přístroje a tak… Bylo mi sděleno, že mi ještě chybí nějaké dokumenty. Konkrétně:

  • certifikát od použitého sádrokartonu v podkroví. Dle projektu musí být protipožární. Prý to má každý výrobce ke stažení na webu.
  • certifikát, že osoba, která montovala sádrokartony, má oprávnění sádrokartony, zejména protipožární, montovat.
  • chyba v čísle parcelním u certifikátu tlakové zkoušky kanalizace (vodák očividně při Copy&Paste zapomněl opravit),

Zajímalo mě, jak hodlá ve vymalovaném podkroví paní ze stavebního úřadu poznat, že se jedná o červený a nikoliv bílý sádroš, ale nechal jsem to být. Přeci jenom nejde o to, aby to byla pravda, ale aby byl založen ten správný papír… Certifikát byl vyroben, vytisknut, založen do spisu, číslo parcelní opraveno.

18. dubna 2016 – Držím v ruce stavebním úřadem potvrzené „Oznámení o užívání stavby“ (aka kolaudaci) a už jsem tak unaven, že nezbyly emoce ani na radost, ani na vztek. Večer jsme si se ženou usrkli z Žufánkova OMFG a to bylo celé.

Po 2311 dnech, dvou dětech, třech kočkách, čtyřech kanárech a jednom psovi od vydání stavebního povolení bydlíme ve zkolaudovaném domě.

 

O nových tarifech za elektřinu.

Energetický regulační úřad (ERÚ) připravil novou strukturu tarifů za elektřinu. Mám spousty výhrad a jsem přesvědčen, že je to přesně v tom duchu, kterým argumentovaly zdražení vody vodárny – tedy protože šetříte a máte menší spotřebu (a my menší zisky), musíme zdražit. Takže to lidi od úspory energií spíše demotivuje.

Mám konkrétní případ – ten náš. Máme sazbu D45d, přímotop, v něm 20 hodin nízkého tarifu (NT). Při zachování stávajících parametrů mi elektřina zdraží asi o 1300,- Kč ročně. Důvodem jsou prý větší náklady na údržbu v případě, že mají lidé příliš velké jističe. Nevím. Přijde mi, že údržba kabelů v zemi je v podstatě stejná, bez ohledu na průřez jader vodičů, které se tím, že si zmenším jistič z 3×25 A na 3×20 A asi nezmění… Ale to nechme stranou. Komické je, že pokud si snížím jistič NEBO se dobrovolně zbavím 2 hodin NT denně, elektřina mi naopak o stokoruny ročně zlevní.

A teď bych chtěl vysvětlit: jestliže propálím o dvě hodiny vysokého tarifu denně víc (čímž bez debat zatížím více síť), je skutečně dle výše uvedené argumentace ERÚ normální, že budu platit méně? A když si dobrovolně snížím hodnotu jističe (teoreticky až na krev, co mi ještě jistič utáhne aby nevypadával), čímž budu ohrožovat hlavní jistič a vlastně i celou přípojku výpadky elektřiny, je v pořádku, že dle výše uvedené argumentace ERÚ budu platit méně?

Obr. 1 – jak je to dnes.

vt

Obr.2 – stejné údaje, jen místo 20 hodin NT bude jen 18…

nt

Abych se přiznal, hlava mi to moc nebere…

O rozdílu mezi iPhonem a Blackberry Passport.

Už asi půl roku používám telefon Blackberry Passport a přemýšlím, že bych sepsal nějakou tu recenzi ze svého pohledu, ale právě mě napadlo, že existuje jeden detail, který naprosto přesně vystihuje rozdíl mezi mým Blackberry, iPhony a jinými smartphony. Je to email. Přesněji automatický podpis v emailech.

Mám několik zákazníků, kteří odpovídají na emaily z telefonu. V automatickém podpisu pak mohu číst:

„Odeslano z mobilního telefonu. Omluvte prosim moji strucnost.“

Jiný tam má:

„Odesláno z iPhone“

No ten kolega, co má Blackberry, tam nemá nic. Protože psát a odpovídat na emaily je pro něj na telefonu stejně přirozené, jako na počítači…

 

O setrvačnosti.

Je zajímavé, jak jsou některé symboly nesmrtelné.

Třeba disketa pro symbol „uložit“ v počítačových programech. Zajímavé je, že ukládání na disketu bylo i v době, kdy byly hojně rozšířené, spíše okrajovou záležitostí. Programy a soubory se z diskety spíše načítaly nebo se na ni kopírovaly.

Nebo symbol parní lokomotivy na dopravních značkách. Ještě starší je symbol plotu, který označuje závory. Tento typ „závor“ navíc u nás nedošel ani zdaleka takového rozšíření jako třeba ve Velké Británii.

Ale co mě nepřestává fascinovat jsou nápisy na nádražních budovách (na fasádě směrem do města, nikoliv do kolejí). Zatímco všude jinde ve světě je na té budově napsán název té budovy („hauptbahnhof“ „Railway Station“ „New York Central“), u nás je tam napsáno „Pardubice“, „Červený Kostelec“, „Kubova Huť“…
Samozřejmě, že na straně budovy přivrácené ke kolejím nebo na bocích – zkrátka tam, kde je cedule viditelná z vlaku, je to bez diskuse, ale opravdu člověk, který se blíží k nádraží směrem z centra města neví, jak se jmenuje město ve kterém se nachází?

vs

O problému s ukládáním a nastavením her.

S přechodem na Win 10 se mi stala podivná věc, se kterou jsem si dosud nevěděl rady, ale s nápovědou z interentu se mi ji podařilo vyřešit. Pokud vás tedy trápí to, že:

  1. hry, které hrajete nebo jste si instalovali přes Steam neukládají (buď píšou, že nelze uložit nebo se tváří, že ukládají, ale ve skutečnosti ne) – mně to třeba dělal Fallout New Vegas nebo Heroes of Might and Magic
  2. Hry si nepamatují nastavení (běží v jiném rozlišení nebo v okně místo full screen) a nedaří se vám nastavení změnit, protože při každém startu hry se parametry změní

pak vězte, že problém je kdesi v uživatelských účtech Microsoft, které používáte také pro přihlášení do PC.

Rada je jednoduchá:

Vytvořte si nový uživatelský účet pro hraní.

Jak na to:

  1. klikněte na Start -> Nastavení -> Účty
  2. v menu vlevo zvolte „Rodina a jiní uživatelé“
  3. klikněte na „přidat na tento počítač někoho jiného“
  4. na obrazovce, která vás vyzývá k zadání jména nebo telefonu nepište do rámečku nic a klikněte na „Nemám přihlašovací údaje této osoby“
  5. na další obrazovce opět nic nevyplňujte do políček a klikněte na „přidat uživatele bez účtu Microsoft“
  6. následně si zvolte uživatelské heslo (např. „herní“) a zvolte si heslo (nebo nechte prázdné pro přihlašování bez nutnosti zadat heslo)
  7. vytvoří se další uživatelský účet na tomto PC
  8. v seznamu uživatelských účtů klikněte na tento nově vytvořený účet a následně na tlačítko „změnit typ účtu“
  9. v roletovém menu místo „standardní uživatel“ zvolte „správce“ (klikněte na OK)
  10. následně se uživatelský účet přejmenuje na „Správce – xxx“ – např „Správce – herní“
  11. Odhlašte se ze svého současného profilu (Start – úplně nahoře kliknout na název účtu, kliknout na „odhlásit“)
  12. Po chvilce se zobrazí přihlašovací obrazovka, vyberte nový účet a zadejte heslo (pokud jste si jej zvolili). první přihlášení trvá o chvilku déle, protože se vytváří účet
  13. Nyní by měly hry fungovat OK.

O externím HD WD MyPassport Wi-Fi

anebo recenze.

I zatoužil jsem jednoho dne po externím disku. Důvody byly rozličné, tyto byly asi ty hlavní:

  1. záloha firemních i soukromých dat na fyzickém nosiči, který mám pod kontrolou (nikoliv v cloudu, který i tak využívám – jako zálohu zálohy).
  2. možnost propojení se set-top boxem a možnost nahrávání TV pořadů
  3. možnost přístupu k datům z více zařízení (notebook, telefony, tablety)
  4. možnost někam dětem nasdílet obsah a mít ho pod kontrolou (vědět, na co se koukají)
  5. umožnit každému členu rodiny mít dostupnou složku pro svá data, přístupnou odkudkoliv
  6. možnost přístupu k datům i mimo domov

Volba padla na externí disk Western Digital MyPassport 2TB Wi-Fi. Výhody se zdály jasné – disk se připojí pomocí Wi-Fi do domácí sítě a dá se tedy k němu přistupovat z jakéhokoliv zařízení doma připojeného k síti (což jsou všechna), má dostatečnou kapacitu i pro mě důvěryhodnou značku. Nicméně musím říci, že po cca týdnu užívání jsem dost zklamán. Hlavní nevýhody zařízení spatřuji v tom, že:

Wi-Fi nebo USB, nikoliv současně
Disk je možné připojit kabelem k USB 3.0 (tedy třeba k set-top boxu pro nahrávání TV signálu), ale v tom případě se u disku vypne Wi-Fi. takže se disk stane pro všechna ostatní zařízení neviditelný. Disk má jen a pouze jeden konektor – USB – takže připojit jej do sítě třeba ethernetovým kabelem nelze. Jinými slovy, můžu buď nahrávat z TV nebo disk používat jako síťové úložiště – za cenu neustálého vytahování kabelu. Nikoliv současně.

Výhodou ovšem je, že MyPassport funguje zároveň jako Wi-Fi modem (tvoří vlastní síť), takže jej lze použít pro tethering internetu třeba na cestách.

Baterie má výdrž 80 %
Disk má vlastní vestavěnou baterii, takže je ideální na cesty. Nevím, jestli je to schválně nebo ne, ale nedaří se mi nabít baterii na více než 80 % (první dva nebo tři dny ovšem byl nabitý na 100 %). I když vypnu Wi-Fi, stále ukazuje 80 % a to je disk zapnutý originál kabalem přímo do zásuvky. Disk má možnost použít přepínač „výkon – životnost baterie“, na stavu nabití se ale nic nezmění (ani po 24 hodinách).

Kabel je směšně krátký
Dodaný kabel má délku asi tak 20 cm. Nevím na čem přesně WD u disku za 6000,- Kč šetří, ale když zapojím disk originálním kabelem (kabel USB má přitom na druhém konci ploché rozhraní, takže to není obyčejný klasický USB kabel, kterých mám ve sklepě asi tak hektokrabici, ale kabel, který bych si musel jít koupit), do zásuvky, kabel nedosáhne ani na zem (takže na něm disk visí nebo ho musím podložit knížkami). Totéž nastane při pokusu připojit disk do USB portu PC – vzhledem k tomu, že porty jsou zhruba v polovině výšky casu, nelze disk položit ani vedle PC, ani nahoru na case – kabel tam prostě nedosáhne! Nemluvě o tom, že když jsem chtěl dát disk do TV stolku vedle set-top boxu, kabel nedosáhl ani na dno šuplíku ke zdi.

Nepamatuje si nastavení
Disk je možné připojit do sítě dvěma způsoby:

způsob A: PC – Wi-Fi modem – MyPassport

způsob B: PC – MyPassport – Wi-Fi modem

Oba způsoby mají svůj smysl – pokud PC odpojím od domácí Wi-Fi, zůstává v případě způsobu B připojený bezdrátově MyPassport k PC. Ovšem v případě připojení B je disk nedostupný, pokud není zapnuté PC (chová se vlastně jako jeden z HDD toho PC), takže pochopitelně je způsob připojení A mnohem používanější. Výchozí nastavení je ovšem B… Změna nastavení připojení není intuitivní (nějakým přepínačem v rozhraní pro správu disku), ale musí se provést správnou sekvencí zapínání jednotlivých částí sítě. Takže když disk připojím kabelem k set-top boxu, nahraju si TV pořad a zase jej odpojím, musím provést tajemný rituál zapínání a vypínání různých modemů a síťových připojení v tomto pořadí:

  1. odpojit PC od domácí Wi-Fi
  2. připojit PC k Wi-Fi MyPassport (jinak se nelze dostat do jeho rozhraní a disk se nepřipojí nikam, zůstane offline, pouze vysílá svoji síť), popř. jej připojit napevno kabelem
  3. v rozhraní MyPassport vybrat domácí síť, MyPassport se připojí způsobem B viz výše
  4. v PC se odpojit od Wi-Fi MyPassport (pokud je připojen kabelem, pak odpojit)
  5. v PC se připojit k domácí Wi-Fi
  6. MyPassport po určité chvíli zjistí, že není připojen Wi-Fi k PC a pokusí se najít další preferovanou síť, což je domácí Wi-Fi
  7. Při troše štěstí se MyPassport připojí a funguje způsobem připojení A

Při dalším vypnutí disku nebo jeho Wi-Fi (například neuváženým připojením k PC nebo set-top boxu kabelem) je třeba celý rituál opakovat.

Jinými slovy, velmi vážně lituji vynaložených peněz. Záměr mít externí disk, který umí nahrávat z TV a současně umožňuje tyto pořady sledovat třeba na PC nebo naopak – stažené seriály sledovat na TV se prakticky nekoná vzhledem k martyriu ohledně následného připojování disku. Důvod, proč ho nevrátím, je tak prakticky pouze ten, že se stejně chystám k nákupu nové smart TV, která si snad bude umět s diskem povídat pomocí W-Fi bez set-top boxu, takže to situaci ulehčí.

Nelze k němu přistupovat z venku
Tuhle možnost jsem ještě důkladně neotestoval, ale vypadá to, že naučit disk, aby byl dostupný z internetu (jakkoliv chápu, že to v případě velkého balíku dat může být rizikové), nelze. Respektive kdesi na diskusním fóru jsem způsob našel, ale neobejde se to bez určitých znalostí o sítích (přidělování pevných IP adres atd.), tudíž nic, co bych jako BFU udělal přepnutím v rozhraní – kde bych to i očekával – prostě zaškrtnout možnost přístupu z internetu a hotovo. Místo toho si mohu stáhnout aplikaci od WD, ale to znamená, že musím u sebe mít svoje zařízení (třeba mobil) a přistupovat z něj. Že bych třeba u klienta řekl „Hele, já vám ten výkres, co má 100 MB nebudu posílat, ale stáhněte si ho tady“, tak to bohužel nejde…

Co mohu pochválit je:

  • Hezký design, kompaktní provedení
  • slot na SD kartu (nikdy jsem nevlastnil digitální foťák, takže SD kartu jsou do PC strčil asi tak 3x za život).
  • poměrně dobře zpracované administrativní rozhraní, které je i v češtině
  • rychlost přenosu dat
  • podpora DNLA

Závěr – znovu bych si ho nekoupil. Poohlédl bych se po klasickém síťovém úložišti typu NAS, které umí být připojeno USB i Wi-Fi současně.

O nás. A o nich.

Nevím, asi se to tak říkalo vždycky, ale posledních pár týdnů mi to začalo vadit. V různých oblastech a v různých významech. Čím dál tím více si všímám plíživého trendu, že za nepříjemné věci mohou „oni“, zatímco všechno to skvělé a báječné se děje jen kvůli „nám“.

Příklad první – politický.

„Evropská unie selhala v řešení migrační krize.“ „Brusel nám diktuje kvóty.“ Evropská unie může za to či ono … dosaďte si cokoliv. Ale zároveň si místo „Evropská unie, EU, Brusel, atd.“ dosaďte „my“. Trochu to zabolí, trochu to rýpne, ale bude to správné. Evropská unie jsme totiž my. My jsme její dobrovolnou součástí, my máme veškerá hlasovací i jiná práva a pokud si něco nedokážeme prosadit, zpravidla to bývá buď naší neschopností nebo prostým faktem, že většina má na věc jiný názor a ten si dokáže prosadit. Je to tak i v naší domácí politice. Zákony přijímané současnou vládou se mi možná nelíbí, ale respektuji princip zastupitelské demokracie a budu se jimi řídit bez toho, že bych kříčel „vláda selhala v tomhle“ nebo „Strakovka mi diktuje ono“. Budu se snažit, aby v příštích volbách nevyhráli ti, se kterými nesouhlasím nebo, pokud budu opravdu hardcore, budu usilovat sám o zvolení, abych měl šanci změnit to, co se mi nelíbí. To je princip demokracie. Jsem to já, jsme to my, kdo rozhoduje, nikoliv imaginární „oni“.

Příklad druhý – mediální.

Můžu si hlavu ukroudit údivem, když třeba Česká televize nebo jiné obří médium (BTW: to slovo mi zní jako „orákulum“ a má pro mě často zhruba stejný význam…) říká něco ve smyslu, že „média podávají zkreslenou představu“ nebo „média mohou za ovlivnění veřejného mínění“. Všichni tam podvědomě cítíme to nevyřčené slovo „ostatní“. Ostatní média. My ne, my nejsme bulvár, my nejsme ti zlí… my nejsme vlastně ani médium, my jsme něco víc!
Není to tak. Média, která říkají věty typu „Média mohou za šíření ruské propagandy“ mohou většinou přesně za to, z čeho obviňují ony imaginární „je“. Klidně mohou napsat místo „média“ „my“ a budou mít naprostou pravdu.

Příklad třetí – my sami.

Existuje věta, díky které si udělám instatntní názor na jakéhokoliv člověka (byť uznávám, že je to velmi zkratkovité, ale většinou to funguje perfektně), je: „Nejhorší je srážka s blbcem.“ V drtivé většina případů je ze všech zúčastněných osob (vypravěč, posluchač, předmět hovoru) největší blbec právě onen vypravěč.
Nebo ta anekdota o tom, jak neměli čerstvé rohlíky:
Paní se vrátí domů z nákupu a říká manželovi:
„No to si nedovedeš představit, co jsem zažila v krámě, hele. Taková mladá čúza prodavačka, rozumíš a já se jí slušně, normálně, v klidu ptám, jestli mají čerstvý rohlíky, že ty, co tam mají jsou už takové gumové a vona ti na mě spustila ‚si je neberte, když vám to nevyhovuje, si myslíte, že tady mám zrovínka teď čas vám letět do skladu pro čerstvý rohlíčky, paninko nebo co? Já mám tady jinou práci‘ no hrůza, jak se ta prodavačka chovala k zákazníkovi!“

Prodavačka přijde domů z práce a říká manželovi“
„Simtě, no co ty lidi dneska vyváděj, to není možný. Já tam plný ruce s přerovnáváním zboží, jak mi nařídila šéfová, rozumíš, a v tom přilítne taková baba a začne si na mě votvírat kušnu, že prej ty rohlíky jsou gumový a že se to nedá jíst a ať okamžitě letím pro čerstvý, nebo že si bude stěžovat. Tak jí slušně říkám: ‚Prosím vás, paní, počkejte, já hned donesu čerstvé, jen co tohle dodělám‘, ale ona ne a začala hned křičet, že je to drzost se takhle chovat k zákazníkovi a tak… no děs!“

Zajímavé je, že svět je plný idotů, blbců a hovad. Ale je to taková plovoucí množina, která vždycky zahrnuje všechny lidi na světě, s výjimkou mluvčího :-)

Prosím vás… začněme šetřit s třetí osobou a používejme více tu první. Rázem se nám dostane mnohem přesnějšího pojmenování věcí a lidí kolem sebe i nás samotných a správné pojmenování problému je nejdůležitější krok k jeho vyřešení.

O digitálních dětech.

Jen krátce: naše děti jsou mistry ve vyhledávání možností konzumace digitálního obsahu. Když se mi nelíbilo, že tráví půlku prázdnin u jůtůbka, tak jsem jim na půl dne zakázal počítač a poslal je hrát deskovky nebo karty.

Našel jsem je v ložnici u notebooku. Vysvětlil jsem jim, že i notebook je PC.

Za hodinu koukaly na Simpsonovy na mobilu Starší.

Pak tablet.

Nejpozději za hodinu je nejspíš najdu, jak koukají na digitální hodiny na troubě…

O paradoxu přepravy na Slovensko.

Náhoda tomu chtěla, že jsem ve stejný den posílal balíček do Bratislavy a zároveň si tamtéž kupoval jízdenku. V obou případech jsem využil služeb státní firmy. Co mě ale zarazilo, byl ten šílený nepoměr:

Mých 120 kg živé váhy dopraví České dráhy a.s. z Pardubic do Bratislavy za 3 hodiny, 6 minut (dle jízdního řádu) za 304,- Kč.

Můj balíček, který váží pár gramů přes kilo dopraví Česká pošta, s.p. z Heřmanova Městce (12 km od Pardubic) do Bratislavy za 3 dny za 378,- Kč.

Nevím, jestli je to odstupňováno podle váhy, ale skutečně, Česká pošto, myslíš vážně, že pokud bych ty balíčky posílal třeba dva shodné na různé adresy, že by mě vyšlo levněji koupit si zpáteční jízdenku do Blavy a dovézt je tam osobně?

Jsem divnej, když mi to nepřijde normální?

jízdenka

podací lístek